Bronzové povrchy nové vstupní rampy a deseti velkých písmen měkce objímajících nároží se blyští v nízkém zimním slunci a všem kolemjdoucím tak napovídají, že za zdmi této historické budovy na pražském Klárově se událo něco důležitého. Spolu s bílou nástavbou viditelnou až z druhé strany jsou tyto novodobé vstupy při pohledu zvenčí jedinými poslíčky nové náplně, kterou této nijak zvlášť nápadné stavbě přinesla razantní přestavba probíhající několik posledních let. Zatímco fasády byly citlivými restaurátorskými pracemi navráceny do původního stavu, v interiéru nezůstal kámen na kameni.

Léta čekání

O ambiciózním projektu nové pražské galerie moderního a současného umění se v hlavním městě mluví už od roku 2015, kdy budovu Zengerovy transformační stanice ze třicátých let koupili noví, veřejně známí majitelé. Její otevření vzbuzovalo velká očekávání také v architektonických kruzích. V Česku obecně totiž každý vstup soudobé architektury do historického prostředí měst vyvolává velké pozdvižení, zároveň jde o výjimečný počin, kdy technická památka na důležitém místě pod Pražským hradem získává nový život a otvírá se široké veřejnosti.

Za návrhem Kunsthalle Praha stojí architektonická kancelář Schindler Seko, známá především svými velkými obytnými a administrativními komplexy v Praze. Architekty oslovili napřímo manželé a sběratelé umění Petr a Pavlína Pudilovi, kteří celý projekt financovali přes svou nadaci The Pudil Family Foundation. Architektům dali víceméně volnou ruku, intenzivně se ale zajímali o všechny detaily i průběh samotné realizace, která spolu se zakoupením budovy vyšla zhruba na osm set padesát milionů korun.

Aby architekti načerpali inspiraci, vydali se na obhlídku několika galerií v zahraničí. Jak sami přiznávají, nejtěžší totiž bylo zajistit v budově veškerou potřebnou technologickou i servisní infrastrukturu, aby bylo možné uvnitř vystavovat také rozměrné exponáty a zajistit cenným dílům veškerou potřebnou péči. Protože budova získala památkovou ochranu na samém začátku projektu, věděli architekti, že úpravy exteriérů budou muset omezit na úplné minimum. Zaměřili se proto na zdůraznění hlavního vstupu do galerie v čelní fasádě, ke kterému návštěvníky přivádí šikmá plošina dlážděná pražskou mozaikou.

Dům v domě

Zatímco zvenku se budova prezentuje svými neoklasicistními zdobnými fasádami, po vkročení dovnitř se návštěvník ocitá v kompletní novostavbě. Kvůli špatnému technickému stavu vnitřních konstrukcí došlo k jejich úplnému vybourání, což architektům zároveň uvolnilo ruce při koncipování prostorového řešení galerie. Nerozčlenili galerii klasicky do pater, ale do prostorové skládačky místností s různou výškou stropu (odkazují se přitom na tzv. Raumplan architekta Adolfa Loose). Nové konstrukce nechali odlít z monolitického železobetonu se speciální příměsí čediče pro tmavší odstín betonu a jeho povrch upravili technikou pemrlování, takže získal charakteristickou hrubou strukturu. Celkově jsou interiéry pojaty velmi stroze a v tónech šedé, bílé a černé – prý po vzoru původního technického řešení této budovy. Za zmínku stojí ještě krásné podlahy z broušeného teraca, do kterého architekti přimíchali porcelánové izolátory vysloužilých transformátorů i měděné dráty i mnohé další pečlivě řešené detaily, kterým byla věnována patřičná pozornost.

Objem historické trafačky architekti zvětšili o střešní nástavbu. Uvnitř nabízí výstavní prostor s úžasným výhledem díky obřímu prosklení a při pobytu na terase se můžete pokochat jejím krásným pláštěm ze zářivě bílého leštěného teraca – vzhledem ke své velikosti a proporcím ovšem z původní budovy poměrně neharmonicky vyčnívá. Kunsthalle se otevřela veřejnosti velkou multimediální výstavou o kinetismu a také o původní Zengerově transformační stanici, ve které sídlí, což je stejně jako architektonické pojetí přestavby sympatické gesto přihlášení se k paměti a významu tohoto místa.