Rozhovor s brigádním generálem Vladimírem Halenkou se konal deset dní poté, co státní zástupce Pavel Prygl zrušil jeho trestní stíhání. Halenka se po sedmi letech učí žít bez hrozby vězení nad hlavou.

Je to úleva?

Spíš není. Dokud jsem doufal v návrat do armády, to bych se z takového rozsudku samozřejmě radoval moc. Po sedmi letech přešla naděje, tím pádem se nedostavila ani úleva. Těch sedm let se nikdy nevrátí. Já jsem celý život věnoval armádě, nikdy jsem si ani nepředstavil, že bych z ní odešel dřív než do důchodu. Oni mi tohle všechno vzali naráz, když přišli a oznámili, že jsem zločinec, který si zaslouží být osm až dvanáct let v žaláři. A pak celou dobu nechápali, možná ani nechtěli pochopit výchozí situaci, důvody, proč jsme se zbavovali armádního materiálu.

Jaká ta výchozí situace byla?

Armáda v roce 2010, kdy jsem převzal vedení logistiky, pořád udržovala zásoby pro velikost, jakou měla v roce 1990. Dobrým příkladem jsou tanky. Když se rozdělila armáda na českou a slovenskou, zůstalo nám 570 tanků T-72. V době, kdy mě začali vyšetřovat, měla armáda tanků 60: 30 aktivních a 30 uložených v nedotknutelných zásobách. A pořád k nim měla 50 záložních motorů.

To mi laicky jako takový nepoměr nepřijde.

Ale to je velký nepoměr. Tankových motorů by nám stačilo v záloze, já nevím, deset. Armáda nemá zásobování just-in-time, ale just-in-case, pro případ potřeby. Totéž s bojovými vozidly pěchoty – BVP: používali jsme jich 170, dalších 120 bylo uložených. A v záloze jsme k nim drželi 450 motorů. A mně pak orgány činné v trestním řízení budou klást za vinu, že jsem část těchto motorů neoprávněně vyřadil. Bylo to samozřejmě naopak, uchovávání tolika nadbytečných zásob je v rozporu se zákonem o majetku státu. Mimochodem, od roku 2015 do dnešního dne se u BVP spotřebovaly motory dva. Přitom v roce 2012 se předpokládalo, že místo BVP přijdou do deseti let úplně nové vozy. Naše vláda k poznání, že stát toho zas až tak moc vlastnit nepotřebuje, dospěla v roce 2012. Je to, jako kdyby v kavárně, kde právě sedíme, drželi ne 30, ale 800 skleniček, a pak se rozhodli, že se 700 skleniček zbaví. Z té doby existuje usnesení vlády, že je třeba zanalyzovat, kde ještě stát drží majetku zbytečně moc. V tomto duchu postupovalo ministerstvo obrany pod vedením pana ministra Vondry a já myslím, že naprosto správně. První balíček, jak tomu říkají orgány činné v trestním řízení a v němž jsme z těch 450 motorů pro BVP vyřazovali 100, vznikl ještě v září 2009, tedy před mým nástupem. Já ho samozřejmě doporučil ke schválení. Druhý balíček se týká už doby po roce 2012, souvisí s projektem, který jsem tehdy inicioval a který se jmenoval Optimalizace zásob a skladového hospodářství. Projekt jsem představil náčelníkovi generálního štábu, pak jsme ho společně představili ministrovi. Všichni souhlasili. Tak jsme materiál armády rozdělili do tří skupin: nutný pro válku, nutný pro mírový provoz, nepotřebný. Nepotřebný materiál jsme rozdělili do balíčků tak, aby vždycky obsahovaly něco prodejně atraktivního, něco aspoň relativně upotřebitelného, a spoustu materiálu, za který by armáda musela platit, aby se ho zbavila. Myšlenka, že jsme vyřadili materiál, který by při nejhorším možném scénáři mohl být potřeba, není správná. Ale právě tato myšlenka odůvodnila naše stíhání.

V tom druhém případě, za který vás stíhali, šlo v podstatě jen o prodej motorů.

Na jaře 2013 se tomu chystanému balíčku stalo něco, co já jsem ani nevěděl. My jsme tento balíček sestavený podle už zmíněného scénáře: lákadlo – možná k něčemu – šrot vytvořili a odevzdali na ministerstvo. Načež až tam, a jestli to bylo schválně, po dohodě, bez dohody, neumím říct, vyňali z našich balíčků a tím i z veřejné soutěže 111 motorů pro BVP a přes 20 motorů pro tanky a provedli takzvaný úplatný převod na Vojenský opravárenský podnik, protože ředitel VOP jim řekl, že ty motory potřebuje. Dověděl jsem se to shodou okolností od ředitele holdingu STV Martina Drdy. On se nějakou dobu předtím byl ptát, jestli náhodou armáda nebude něco prodávat, což zbrojaři vcelku pravidelně dělávají. Odpověděl jsem: Připravujeme optimalizaci, dočkej času jako husa klasu. Na konci ledna k tomu uspořádáme veřejný seminář, tam se všechno dovíte a dostanete i počty nabízených zásob. On se mezitím nějakými kanály dověděl, že to na ministerstvu vymysleli jinak, takže mi naštvaný volal, mimochodem na dovolenou. Načež já jsem telefonoval Adolfovi Veřmiřovskému z VOP, co že to má znamenat, ať to zastaví, že takhle to nebylo schválené. Část přepisu tohoto telefonátu se objevila i v rozhodnutí státního zástupce zastavit moje stíhání.

Státní zástupce vám dodnes vytýká, že jste vyřadili přesně tolik motorů, kolik potřeboval Excalibur.

Zaprvé pro to, že by Excalibur někomu sděloval svoje představy, mají jen indicie. Zadruhé a především: já jsem vůbec nevěděl, co Excalibur požaduje. Ano, ze všech dokumentů sepsaných Vojenskou policí, od níž to převzala Policie ČR a pak to od nich převzal státní zástupce, jakoby vyplývá, že jsem to šil na míru Excaliburu. Asi si řekli: Nemůže být náhoda, že armáda vyřazuje majetek, o který má někdo jiný zájem. Ale ten proces byl iniciován dávno předtím, než Excalibur zájem o náš materiál projevil. Že ho projeví, bylo zřejmé, vždycky všechen vyřazovaný majetek skončí u firem, jako je Excalibur. Cokoli my vyřadíme, najde svého kupce. Tehdy bylo vyřazeného materiálu několik set vagonů, přes milion položek. Od tankových motorů až po já nevím několik stovek tlumičů na výfuky vétřiesek. Tady se od 90. let nelikvidoval starý, už nepotřebný majetek, ty resty jsme si nesli dlouho a kvůli tomu, že zavřeli mě, si je armáda do značné míry nese dodnes. Po tom, co se stalo mně, už optimalizaci zásob nebude navrhovat nikdo. Proč by si měl dělat zle kvůli skladům narvaným zbytečnostmi, když o existenci těch skladů veřejnost ani netuší? Jenže my jsme se takto rozhodovali v době, kdy armáda zažívala největší propad příjmů. Pro armádu to byly nejhorší časy. Za finanční krize přicházela každý rok zhruba o pětinu až čtvrtinu rozpočtu. Tím pádem neplnila většinu svých úkolů. Speciálně za pana ministra Bartáka bylo oficiální linií heslo: Zabezpečme zahraniční operace, to je výkladní skříň. Co není zahraniční operace, na to peníze nejsou.

Být státní zástupce, tak se té finanční tísně chytím a namítnu, že v takové době prodat motory pod cenou byla chyba.

To ale moje chyba nebyla. Jestli se prodají levně, nebo draho, mi bylo jedno. Můj úkol zněl: Zbav se toho, co nepotřebuješ. I skladování nepotřebných zásob stojí desítky milionů korun ročně. Mou rolí bylo nechat zpracovat seznam nepotřebných věcí, ten předložit náčelníkovi generálního štábu ke konečnému schválení a seznam materiálu a právo s ním hospodařit pak předat na ministerstvo.

Vy jste do určování ceny vůbec nemohl zasáhnout?

Nemohl a ani bych nezasahoval, protože mě to vlastně nezajímalo. Na ministerstvu je celý odbor pro nakládání s nepotřebným majetkem, ten má daná kritéria, co lze prodat napřímo a co se musí prodat v tendru. Jedna z kategorií, která vznikla už počátkem tisíciletí, je takzvaný úplatný převod. Státní opravárenský podnik VOP, který byl ze sta procent závislý na armádě, potřeboval práci. Já osobně považuji za velmi čistý způsob, že se jim úplatně převede majetek, který oni mohou opravit. Státní podnik si tankový motor koupil za 100 tisíc, udělal na něm práci za 50 a za 250 ho prodal. Státní podnik nemá ty peníze kam zašantročit. Ty peníze dál zůstávají státu.

U soudu nevyřešená zůstává otázka, jestli VOP ty motory opravdu neprodával příliš lacino.

Na  moje tři spoluobžalované byla současně s mým zproštěním podána nová žaloba. Myslím, že státní zástupce bude mít velký problém u soudu dokázat, že škoda, jak ji vyčíslil, takto vznikla. Z vlastní zkušenosti tipuji, že tohle mu žádný soud neodsoudí. Tankový motor zkrátka není motor do fabie. To je materiál úplně speciální. Je padesát let starý. Všechny inkriminované motory byly vyrobené mezi lety 1982 a 1986. Samozřejmě byly zakonzervované, ale my dnes víme, že se nimi nepracovalo tak, jak se s nimi v režimu uložení pracovat mělo. Uložený motor musí být každých pět let překonzervován: rozbalí se z igelitu, vnější obhlídkou se zkontroluje a překonzervuje, to znamená vyměnit konzervační olej, konzervační vosky, vyměnit inhibitory koroze... A každých patnáct let se musí udělat takzvaná revize v uložení. Ta se tu prokazatelně nedělala. Dám ruku do ohně za to, že když se motor po 45 letech uložení namontuje do mašiny, může ohrozit posádku. Zvlášť kdyby ten tank měl jet do války. Já bych to nepřipustil nikdy. Na veškerém materiálu by se musela provést různě náročná údržba nebo oprava, aby byl bezpečně použitelný.

Takže jste vlastně prodávali aušus?

Prodávali jsme věci, které byly čtyřicet let uložené, některé z nich určitě lepší, některé horší, některé fakt špatné. Měli jsme to dokonce zohledněné ve smlouvě odstavcem, že majetek je v různém stavu, že případně odpovídá letům, po která byl skladován. Nebýt tam ten odstavec, nevymaní se ministerstvo z kolotoče reklamací a stížností.

Vraťme se do roku 2015. Jak to pro vás začalo?

Bylo půl páté ráno, někdo zvoní, manželka jde otevřít, vrací se s tím, že se mám obléct, že přišla policie. Měli jsme štěstí, že jí policisté uvěřili, že skutečně přijdu, měli s sebou beranidlo. To byl ÚOOZ v doprovodu obecných policistů. Asi do čtyř hodin odpoledne probíhala domovní prohlídka, pak ještě v kanceláři, v jednu ráno následoval převoz na Pankrác do cely předběžného zadržení. Z Pankráce nás druhý den převezli do Hradce. Mě, Honzu Vylitu, Strnada a další. V Hradci probíhaly výslechy, já přišel na řadu ve tři ráno. A ve čtyři řekli: Sorry, jděte domů.

Vrátil jste se domů a do práce. Co bylo v práci?

Armáda mě o týden později postavila mimo službu. Závazek u armády, v civilu by se řeklo kontrakt, mi trval do poloviny roku 2017. Věřil jsem, že vyšetřování půjde rychle, že se každopádně všechno stihne vyřešit před koncem závazku. Ukázalo se, že jediné, co orgány činné v trestním řízení umějí, je dělat průtahy. Já a můj právní zástupce jsme dělali všechno pro co nejrychlejší průběh. Což se ovšem nějak nepodařilo. V armádě mi řekli, že není žádoucí, abych se ukazoval v budově generálního štábu, chvíli mě i chtěli přesunout do Brna. Nakonec mi vyčlenili malou místnost v Praze na Podbabě. A já se mezitím stal psychiatrickým pacientem. Psychiatrickým pacientem jsem fakticky od 8. března 2015, od chvíle, kdy mi najednou vzali všechno, ale úplně. A udělali ze mě psance. Vždycky jsem si myslel, že není možné, aby hlava dokázala člověku způsobit, že mu bude fyzicky zle. Ukázalo se, že to možné je.

To říkáte jako nadsázku, nebo se vážně léčíte?

Léčím se, pořád. Kromě toho, že mě připravili o kariéru a o práci, mě do značné míry připravili i o zdraví. Když jste se mě na začátku ptal, jestli po tom rozhodnutí o zastavení trestního stíhání přišla úleva, tak se vám musím přiznat, že jsem dva dny do sebe zase cpal neuroly. Oživí se vám vzpomínky, připomene vám to tu bezmoc. A možná to tentokrát bylo ještě horší, když jsem se z usnesení státního zástupce dočetl, že všechny důvody, kvůli nimž zastavili moje trestní stíhání, znali nejpozději v roce 2015. Jejich stav poznání se od začátku téměř neposunul. Vyšetřovali mě od roku 2013. A opravdu tehdy mohli mít nějaké pochybnosti. Problém byl, že to policisté – vojenští i od Policie ČR – pojali jako takzvanou velkou věc, v duchu tehdejší velké protikorupční revoluce. Ve spise existují úřední záznamy, v nichž policajti v srpnu, v září 2013 píší: To je jasné zločinné chování! Ne podezření. Jasné zločinné chování. A státní zástupce Pavel Prygl úplně stejně jako policisté měl obrovské oči, myslel si, jak teď konečně kápli na ohromný zločin, který řádně vyšetří a řádně zmedializují.

Který z orgánů byl ve vašem případě tahoun?

Myslím, že policie. ÚOOZ, který případ dostal od vojenské policie. Ale podklady dostali od Vojenského zpravodajství, tam už se myslím celý ten příběh z velké části utvořil. Řekl bych, že tu Vojenské zpravodajství hrálo nějakou svoji hru v rozporu s usnesením vlády, která v létě 2012 vydala rozhodnutí o privatizaci státních podniků v armádě, konkrétně VOP CZ. Byla to myslím správná cesta, bohužel někdo rozehrál konkurenční, politickou hru, že VOP CZ je strategická firma, kterou by chtěl získat Excalibur, tedy Strnad. Načež nasadili odposlechy.

Leitmotivem policejní verze je nemorální spolčení lidí z armády, ministerstva obrany a vojenských podniků se zbrojařskými firmami. A vy jste posléze nastoupil právě k panu Drdovi do STV.

Protože byl jediný ochoten mě zaměstnat. Ono když pořád chodíte do práce, a najednou nemáte práci a nemáte kam chodit, to prostě není jednoduché. Pochopte, byl jsem zvyklý pracovat dvanáct až čtrnáct hodin denně. A najednou nic – a ještě od vás všichni odvracejí zrak. Upřímně řečeno si myslím, že Martin Drda tím ulevoval svému špatnému svědomí, protože věděl, že já v tom nehraji žádnou roli. Najal mě poté, co mu v Poličce vybuchl jeden výrobní objekt. Potřeboval někoho, kdo do Poličky zavede pořádek. Byl jsem tam ředitelem úseku výroby munice.

Jak se ve vaší kauze choval tehdejší náčelník generálního štábu Petr Pavel?

Četl jste usnesení o zastavení mého stíhání, ne?

No právě, v usnesení parafrázují Pavlův výslech, on vás při výslechu nepotápí. Například říká, že mu ten odprodej připadal standardní a že obavy ministra obrany Picka si vysvětloval tehdejší přecitlivělostí kolem armádních zakázek. Pavel z toho vychází docela dobře.

To je hlavní cíl jeho života, aby vypadal dobře. Aspoň mně se zdá, že první prioritou Petra Pavla je Petr Pavel. Druhou až desátou prioritou Petra Pavla je Petr Pavel. Další prioritou jsou snad jeho blízcí. A pak všechno ostatní. Svou kariéru budoval léta letoucí a nikdy neudělal krok, který by potenciálně kdykoli mohl vzbudit pochybnosti o tom, že Petr Pavel je ten správný člověk, který si tu velkou kariéru zasluhuje. Mám k němu velmi neutrální vztah. Měl jsem rád jeho předchůdce a pozdějšího ministra obrany Vlastu Picka, jakkoli i on byl ohromně citlivý na svůj mediální obraz. Bál se, aby se na armádu něco neprovalilo a aby jeho někde negrilovali. Ale jinak to byl férový člověk a voják. Když se něco nepovedlo, neměl potíž říct vám: Tys mě naštval, co jsi to proved? A nechal si to vysvětlit a byl schopen nezávisle uvažovat. Petr Pavel si to taky nechal vysvětlit, ale pak přemýšlel prizmatem: Jak to udělat, aby mi to eventuálně nemohlo uškodit? Ne jen teď hned v očích novinářů. Celkově, do budoucna. Ano, nepřitápěl mi, a zaplaťpánbůh za to. Ale taky mohl ministru Pickovi říct, že celé podezření a vyšetřování je úplná blbost. V létě 2013 byla ještě příhodná chvíle zasadit se, aby se nerozvinulo do těch obludných rozměrů. Pak už by ani on nic nezmohl.

A co ministr obrany Martin Stropnický, jaký jste z něho měl dojem?

Strašný. Pan ministr se vyznačoval takovou zvláštní vlastností, že si okamžitě udělal obrázek o lidech. A jako správná součást protikorupční revoluce viděl lumpa na každém rohu. Už když přišel počátkem roku 2014 do úřadu, tak ho zřejmě Vojenské zpravodajství s Vojenskou policií nabrífovaly. Tím pádem já jsem pro něj byl prokázaný lump. Často tak se mnou jednal. Když se chýlil můj závazek u armády, napsal jsem mu, jestli by mě nepřijal k rozmluvě a hlavně jestli by mi neprodloužil závazek do doby, než můj případ dospěje k pravomocnému verdiktu. Pan ministr mi odepsal, že zaprvé se mnou mluvit nechce a zadruhé že závazek mi neprodlouží. V odůvodnění výslovně psal: Protože se zločinného jednání dopustil na postu ředitele. Takže on hned věděl, že jsem vinen. A mně se zas o něco víc zhroutil svět. To bylo léto 2017, znovu mě hospitalizovali a zavřeli na psychiatrické oddělení, které vás má držet mimo všechny stresové situace a které má pomoci tím, že na něm panuje určitý režim: ráno komunita, posléze psychologické pohovory, následují autogenní tréninky, vymalovávání mandal, což jsou vytištěné kruhy, do nichž malujete barvičky.

Jste trénovaný voják, byl jste v Afghánistánu, skoro bych si myslel, že vás jen tak něco nerozhodí.

To já bych si předtím myslel taky... Psychiatrický pacient má často stavy, které vy zvenku těžko pochopíte. Například se ráno posadí na posteli a neví, proč by se měl z té postele zvednout. Můj psychiatr tvrdí, že to je typický příznak posttraumatické stresové dysfunkce. A v létě 2017, aniž mi to řekl, začal mi psát změnu zdravotní klasifikace. Doporučil mi, ať si armádu vygumuji z hlavy, protože sloužit v ní už nebudu nikdy. Načež mě z armády na podzim 2017 propustili kvůli změně zdravotní klasifikace. Nebyl jsem zdravotně způsobilý pro další službu.

Neboli z vás udělali blázna a pak vás propustili, protože nemůžou zaměstnávat blázna?

Tak.

Mohl byste se do armády vrátit?

Vždyť jsem blázen, sám jste to právě řekl. Já bych se na jednu stranu vrátil strašně rád, ale... Kromě toho armáda je za těch sedm let přirozeně někde úplně jinde.

Záleží vám ale na tom, abyste se dobral nějaké elementární spravedlnosti?

Elementární spravedlnost se v mém případě už konat nebude. Elementárně spravedlivé by bylo, kdyby případ vyřešili řekněme do dvou let. I Evropský soud pro lidská práva uznává dvouleté trestní stíhání jako přiměřené. To se nepovedlo. Já už elementární spravedlnosti ani nemůžu dosáhnout. Jeden váš kolega se mě ptal, jestli budu požadovat odškodné. To je další myšlenka, která mě vždycky rozklepe. Vůbec nevím, co by mi museli přiřknout, abych si připadal odškodněný. Vím, že služba vlasti je zprofanovaný termín, ale já jsem skutečně celý život sloužil, nejprve Československu, pak České republice. Neuměl jsem si nikdy představit nic než práci v armádě. A to od první chvíle, od roku 1981, kdy jsem nastupoval na Vojenskou akademii.

Co vás to napadlo, jít za hlubokého komunismu na vojáka z povolání?

Mám střední průmyslovou školu elektrotechnickou, ačkoli původně jsem chtěl pokračovat k autům do Mladé Boleslavi. Tam mě z politických důvodů nevzali – rodiče měli po roce 1968 vážné potíže – a překvapivě to byla Vojenská akademie, kde mě i přes kádrový škraloup rádi přijali. Kamarádi mě sice varovali: Počkej, život vojáka, budeš litovat. Rodina mé první manželky prorokovala, že nevycestujeme ani do NDR. Pro mě to byla cena, kterou jsem byl ochoten platit za možnost dělat to, co mě baví, což byla technika, a za pocit, že budu platný člen společnosti.

Přijímal jste i tu ideovou omáčku, že bráníte Československo před imperialisty?

Ne před imperialisty, ale před vnějším nebezpečím ano. Voják to tak musí cítit. Byl jsem ovšem takříkajíc voják druhé kategorie, který vojákům první kategorie spravuje pušky a auta. Komunista jsem nebyl, oni by mě tedy stejně nevzali. Dalo se u nich nebýt, akorát jste to pak nedotáhl dál než na kapitána. V roce 1989 jsem byl nadporučík. To celé říkám proto, abych vám ukázal, že do armády jsem už tehdy šel na celý život, s tím, že pro ni budu schopen i leccos obětovat. Mnoha lidem revoluce otevřela cestu z armády do civilu, mně naopak otevřela kariéru. A najednou se vám tohle všechno zhroutí během čtvrt hodiny.

Ještě jiná cesta k dosažení elementární spravedlnosti může být trest pro vaše trapiče.

Největší pocit spravedlnosti mi poskytujete vy, že se mnou uděláte rozhovor a že bude moci vyjít. Zadruhé by pro mě zásadní elementární spravedlností bylo, kdyby už se to jiným lidem nemohlo stát. Aby se jim nestalo, že se jejich případu chytí skupina mladých policistů, kteří si řeknou: Hm, to má znaky velkého zločinu! A nevidí napravo nalevo. Mimochodem, vyšetřovatel, který tvořil filozofii našeho údajného zločinu, přišel do ÚOOZ z dopravního oddělení policie v Rumburku a později v Národní centrále proti organizovanému zločinu i na našem případu udělal kariéru. Rád bych, aby se už nikomu nestalo, že se jeho případu chopí státní zástupce, který ve všech vidí zloděje a který je taky zcela zaslepený. Až u soudu vyšlo najevo, že ÚOOZ nezakládal všechny důkazy do spisu, že si vedl paralelní, oni tomu říkají pomocný, spis. A státní zástupce všechny materiály z pomocného spisu znal, byl s jeho existencí srozuměn. A pak ještě u soudu, který se nevyvíjí v jeho prospěch, ani nedokáže vydržet až do konce. Prý že musí někam jít, takže tam na závěrečné řeči místo sebe posadil někoho jiného. S advokátem podáme ministru spravedlnosti návrh na kárnou žalobu státního zástupce, za průtahy. Minimálně chci, aby mu nějaký jeho nadřízený řekl: Ty kreténe, dobrá spravedlnost je rychlá spravedlnost.

Měl jste během těch sedmi let někdy strach, že vás odsoudí nepodmíněně a vy opravdu budete muset nastoupit do vězení?

Musím říct, že když jsem viděl, jak dokázali zlikvidovat Petra Nečase, jak nakonec v jeho případu měnili soudce, aby ho odsoudili, jak ten případ přesouvají od jednoho soudu ke druhému… Strašné. Nebo jakým způsobem zlikvidovali Alenu Vitáskovou, kterou já vůbec neznám, ale všiml jsem si, jak její podřízenou, která s tím prokazatelně neměla nic společného, nechali několik měsíců hnít ve vězení... My jsme měli štěstí, že jsme narazili na soud a senát, který nás nechal úplně otevřeně mluvit a předkládat důkazy. Hájit se nebylo předtím vůbec možné. Ale jít dnes k českému soudu je do určité míry nejistota, ačkoli jste úplně nevinný. Většinový názor, zastává ho například moje bývalá manželka, zní: Když se chováš slušně a nevyčníváš, tak se ti nemůže nic stát. Ale to není pravda. Já jsem se choval slušně, nevyčníval jsem, a přesto se mi to stalo. Takže se to může stát v podstatě komukoli.