Když narazíte v angloamerickém kulturním prostoru na nějaký zajímavý hlas, můžete se sázet, jak dlouho to bude trvat, než bude takzvaně zrušen. Vůbec není podmínkou, aby působil v nějakém ožehavém sektoru. Nemusí se specializovat na genetiku, gender, antisemitismus, zločinnost, postmoderní filozofii, náboženství ani žádný jiný úsek frontové linie, na níž se dnes střet odehrává. Nemusí do nich ani podniknout výpad, jako když do té doby politicky neangažovaný profesor psychologie Jordan Peterson oznámil, že se nehodlá řídit zákonem přikazujícím používání nových genderových zájmen – to je výzva na souboj.

Stačí, aby říkal zajímavé, neotřelé věci. Netušili jste to, ale odpočítávání začalo. Dav, který systematicky vyhledává příležitosti, nad čím se pohoršit, co učinit nepřijatelným, na něj svým náhodným, ale zákonitým postupem narazí. Teď tedy narazil na veterána Silicon Valley, náruživého diskutéra a autora jedné knihy jménem Antonio García Martínez.

A totéž tvrdil o ruském zasahování do amerických voleb na internetu. Ne že by zpochybňoval to, co bylo zdokumentováno, ale, vysvětloval, veřejnost a novináři nemají ponětí o proporcích. Snažit se ovlivnit volby počtem inzerátů a postů, který Rusové na Facebook umístili, je „jako plivnout do tornáda“. Jeho kritika byla věcná, ale zároveň argumentovala autoritou. Ať už šlo o novináře, anebo o akademiky jako Shoshanu Zuboff, autorku tlustospisu Věk sledovacího kapitalismu, připomínal: nevíte, o čem mluvíte. Já jsem pracoval přesně na tom, o čem píšete. Vy jste tam nepracovali ani hodinu. A skutečně popisuje třeba mechanismy trhu s internetovou reklamou tak, že si uvědomíte, že je o hodně složitější, než jste si mysleli. A než si myslí 95 procent lidí, kteří o něm pronášejí velmi zásadní názory.

To zní arogantně, ale AGM na rozdíl od většiny lidí ze Silicon Valley umí psát, tedy psát tak, aby to neoslovilo jen další lidi ze Silicon Valley. V roce 2016 vydal knížku Opice chaosu (Chaos Monkeys) o svých zkušenostech. A ty jsou k danému tématu velmi relevantní.

AGM bezpochyby patří k americké kognitivní elitě. Vystudoval fyziku na University of California v Berkeley a pak šel pracovat jako analytik do investiční banky Goldman Sachs. Tam, ať už si o té firmě myslíte cokoliv, neberou hloupé lidi rovnou po škole. Nebavilo ho to, odešel do Silicon Valley. Pracoval v jedné firmě, ale brzy se se dvěma kolegy rozhodl založit start-up zaměřený na prodej inzerátů na internetu. Po roce ho prodali Twitteru, ale AGM sám odešel pracovat do Facebooku. Na monetizaci jejich platformy, zejména prodejem inzerátů. Takže zná zevnitř přesně to interesantní téma, jež je dnes v centru diskuse o úpadku tradičních médií a hegemonii internetových informačních společností.

Facebook se nakonec v roce 2013 rozhodl jít v monetizaci jinou cestou, na které pracovali jiní lidé, a AGM byl promptně odejit. Pak vydal Opice chaosu, vybudoval si dům na ostrově Orcas u Seattlu na severozápadě USA a psal do médií a na Twitter. Ale v posledním půl roce se začal kradmo vracet do světa IT byznysu. V dubnu jeho hlas z internetu zmizel a pak několik publikací oznámilo, že AGM začal pracovat pro Apple.

Načež začali zaměstnanci Applu podepisovat otevřený dopis, že jeho kniha obsahuje mizogynní a sexistické výroky, jež nejsou v souladu s hodnotami inkluze a diverzity, jež Apple zastává, a že jeho přítomnost ve firmě odmítají. 12. května Apple oznámil, že AGM už pro ně nepracuje. Z textu se při určitém čtení dalo vyvodit, že se měl dopustit nějakého nepřijatelného chování přímo nyní v Applu, což AGM označil za lež a žalovatelnou pomluvu.

Asi je namístě upřesnit, že se nejedná o klasické plnokrevné zrušení. Nebyl mu zrušen ani twitterový účet, ani Substack a z reakce v Silicon Valley je zřejmé, že má řadu spojenců a neměl by mít problém najít práci, byť asi ne v největších, veřejně obchodovaných firmách. Skoro se zdá, že jeho vyhození vyprovokovalo svého druhu protiofenzivu.

Po letních demonstracích považovala za nutné snad každá americká firma vydat prohlášení na podporu Black Lives Matter. Ale od té doby se vyvíjela situace tak, že několik firem považovalo za nutné usměrňovat politické diskuse na pracovišti a, když to nepůjde jinak, i zakázat. Minulý týden pak šéf firmy Shopify Tobi Lütke poslal zaměstnancům pozoruhodný e-mail, jenž začíná slovy:

„Shopify, stejně jako každá jiná zisková firma, není rodina. Ta myšlenka je absurdní. Do rodiny se narodíte. Nevybíráte si ji a ona vás nemůže rodiny zbavit. (…) Shopify taky není vláda. Nemůžeme tu vyřešit každý společenský problém.“

Jeden podnikatel v Silicon Valley – říká o sobě, že je zakladatel firmy a příslušník rasové menšiny – vypsal odměnu (v kryptoměně pochopitelně) pro toho, kdo mu dodá seznam signatářů dopisu proti AGM v Applu. Důvod? Aby věděl, koho v žádném případě nezaměstnat. Říká, že to není pomsta, ale sebezáchovný krok. Protože s takovými lidmi se nedá pracovat.

Je taky třeba říct, že by nebylo úplně překvapivé, kdyby měl AGM problém sehnat zaměstnání. Protože i každého laika napadne, že Opice chaosu je knížka, jakou se pálí mosty. Zřejmě neporušil žádnou z mnoha dohod o mlčenlivosti, které musel podepsat, ale i tak v ní vykecal všechno, co mohl, o tom, co si o různých lidech a firmách v Silicon Valley myslí a jak fungují. To by mělo vadit přinejmenším stejně jako ty sexistické pasáže.

Ale nevadilo. AGM tvrdí, že si Apple před jeho přijetím dělal důkladnou rešerši a mluvil s mnoha lidmi z byznysu, které žádal o reference. O knize, jež byla v době vydání několik týdnů na vrcholu žebříčku bestsellerů a recenzovala ji všechna důležitá média, Apple nemohl nevědět. Ale zřejmě nejdřív nevadila.

Ty sexistické pasáže v knize jsou. AGM sám říká, že se snažil o styl „gonzo journalism“ americké legendy Huntera S. Thompsona. Čtenář (alespoň tento) si několikrát říká, že už tedy četl lepší literární popisy soulože a že by mohl autor pospíšit zase k hlavnímu tématu. Ale jsou to vždy osobní vložky. O ženách, s nimiž se setkává v profesionálním kontextu, AGM nikdy sexisticky ani mizogynsky nepíše.

AGM patří k těm vzácným lidem, kteří mají schopnost být „překladači“ mezi různými kulturami. Je syn kubánských a španělských emigrantů narozený v Americe a žil nějaký čas i v Evropě, takže je schopný dívat se na Ameriku zvenčí. Je schopný srovnávat Wall Street a východní pobřeží se Silicon Valley a západním pobřežím. Ač absolvent fyziky, ve svém malém start-upu je to on, kdo se stará o byznysovou stránku věci a programování přenechává svým dvěma partnerům, protože má evidentně nadprůměrný talent na piklení. A na člověka, který přiznává, že nemá hudební ani výtvarný vkus a libuje si ve velmi macho stylizaci (na internátní střední škole „jsme nedělali nic jiného, než si honili péro a prali se“), je pozoruhodně sečtělý (v jedné poznámce pod čarou prozrazuje, že jeho matka byla knihovnice).

Kniha je v každém případě unikátním průvodcem po tajích kultury Silicon Valley. Dozvíte se, jak fungují start-upy a investoři rizikového kapitálu. Jak jsou firmy ohodnocené a jakým způsobem vydělávají. Dozvíte se například, v čem spočívá unikátní reputace startupového inkubátoru jménem Y Combinator. Poznáte kulturu jednotlivých slavných firem v Silicon Valley – Facebook a Twitter přímo, ostatní nepřímo z jejich reputací a ze zkušeností jejich bývalých zaměstnanců. Zažijete dějinnou událost v životech zaměstnanců Facebooku, první veřejný úpis akcií (IPO) firmy.

To je právě moment, kde se charakter AGM nejvíc projevuje. Na jedné straně je přitahován touto scénou jako místem, kde se dá něco budovat, vytvářet, kde se může člověk osvědčit, okusit pocit vítězství a vidět něco za sebou. Na druhé straně vnímá i to, že Facebook funguje jako kult. A dává najevo, že tento kult ve srovnání s tím, co naplňovalo srdce dřívějších generací, shledává chudým. Chudým ve srovnání s událostmi, „které kdysi básníci zachycovali ve verších a synové předávali otcům“.

„Shromáždí se potomci účastníků té rozjařené události ve dvoře Facebooku jednoho dne se svými předky, třeba u krbu, a zeptají se: ,Dědečku, jaké to bylo účastnit se IPO Facebooku?‘ tak jako se dřívější generace ptaly na vylodění v Normandii nebo osídlení západní hranice? Pochybuju.“

Kniha je jako literární dílo nevyrovnaná, nakonec nemáte pocit, že by z ní to, že ji autor napsal v momentu, kdy odešel z Facebooku, dělalo nějaký uzavřený, smysluplný celek, něco radikálně vyššího než jen insiderský pohled na Silicon Valley. Kniha AGM byla srovnávána – a ani on sám se tomu nebrání – s Lhářovým pokerem Michaela Lewise, který v něm udělal pro newyorské investiční banky to, co AGM pro Silicon Valley, se střídmějšími, méně osobními vypravěčskými prostředky a větším novinářským historickým přehledem.

Ale autorovo osobní dobrodružství, vnitřní hra člověka, který je outsiderem i insiderem nějaké kultury zároveň, zase někdy nese nečekané výsledky. Je to kritický pohled člověka, který ví, že pro jeho boj je Silicon Valley teď to nejlepší místo doslova na celém světě. Ale zároveň vidí všechny jeho slabiny.

Vzniká tak něco, co má z tradičních žánrů asi nejblíž k pikaresknímu románu. Ale obsahuje i pasáže, které vykazují cit pro lidské ambice a společenské uspořádání hodný Stendhala. Což je přirovnání, které by AGM určitě neurazilo, a myslím, že se někde (ne v té knize) vyznává z obdivu k němu.

Třeba když popisuje, jaké náboženství technologické firmy udělaly ze své „firemní kultury“. Je prý tak vzácná jako „kultura dosud nikdy nekontaktovaného amazonského kmene“ a je tou tajemnou ingrediencí, jež zdůvodňuje to jinak absurdní finanční ohodnocení firmy. Jenže se v praxi používá ke zdůvodnění velmi přízemních zájmů. Třeba když firmy nechtějí přijmout nějakého zaměstnance. Žena, se kterou by se klukům špatně chodilo pařit? Kulturní nesoulad. Indický nebo čínský inženýr, který je velmi kompetentní, ale postrádá klasickou americkou sebestřednost, kterou „nosíme tak samozřejmě jako džíny“? Kulturní nesoulad. Samouk z nějaké podřadné vysoké školy, kterému schází styl sebevědomé nadřazenosti, jaký člověk získá na Harvardu nebo Stanfordu? Kulturní nesoulad.

Anebo když nám a sám sobě vysvětluje, proč se rozhodl hrát velmi povážlivou hru, když vyjednával o prodeji své firmy zároveň s Twitterem a s Facebookem. Twitter chtěl koupit celou firmu. Facebook – jak se všichni shodovali, žádoucnější firma – chtěl koupit jen jeho, ale firmu a jeho dva partnery ne. AGM se rozhodl, že to svým partnerům neřekne a bude vyjednávat s oběma firmami tak, aby přinutil Twitter koupit jeho dva partnery bez něj. A jeho intriky nakonec přinesly ovoce:

„Chcete slyšet další pravdu o světě technologických firem? Každý, kdo tvrdí, že Valley je meritokratické, z něj masivně těžil nemeritokratickými prostředky, jako je náhoda, příslušnost k privilegované skupině anebo nějaký skrytý skutek absolutní lumpárny (pozn. - autor používá slovo skulduggery, které slovník překládá jako lumpárna, trik, finta, hejble, mazanost, fikanost). Protože štěstěna nikdy nebyla na mé straně a nemohl jsem se opřít o příslušnost k žádné privilegované skupině, přišla na řadu lumpárna.“

Vy víte, že ta lumpárna nakonec vyšla tak, že při ní nikoho nezradil. Ale zároveň jste si víceméně jistí, že už ho znáte natolik, že by nikoho doopravdy nezradil. A těšíte se na další jeho lumpárny.