Mám takovou idealistickou představu, že čtenáři Týdeníku Echo moc neoperují na sociálních sítích. I z dat, která o našich čtenářích máme – tedy překryvu z digitálních platforem mezi Echo24.cz a EchoPrime.cz –, vyplývá, že 40 procent našich čtenářů žije v Praze, zhruba pak po 10 procentech jich je ze Středočeského kraje, Brna a Ostravy, pak naše zastoupení v jednotlivých aglomeracích klesá. To ovšem neznamená, že na méně zastoupená místa země rezignujeme. Stojíme o všechny vzdělané, myšlenkově otevřené lidi, kterým naše texty konvenují, ale i o ty, kteří nesouhlasí a jsou připraveni přít se s námi a dohadovat se. Z údajů, o nichž mluvím, je také zřejmé, že čtenáři Echa jsou naší generací a generací starší. Lékaři, právníci, učitelé různých stupňů, podnikatelé, lidé z úřadů, lidé tradičního typu a hodnot – lidé věkové kategorie od 35 do sta let. Tato kategorie vzděláním, sociálním zaměřením a věkovým ukotvením je na sociálních sítích zastoupena nejméně. A to je dobře.

Sám sice na sociálních sítích jsem, často se neovládnu a v duchu jejich charakteru, a pochopitelně ve smyslu svého emocionálního nastavení, se tam občas vyjevím. Ale přiznávám, odporuje to mému založení, charakteru těchto platforem, které považuji za zhoubu. Jsem přesvědčen, že pozitiva tvz. demokratizace mediálního prostoru a občanského života nepřevažují nad negativy tzv. šíření davových psychóz, fám, hysterie, stádního chování a vůbec nás zavádějí do primitivního věku komunikace kouřových signálů. A to už vůbec nemluvím o tom, jak ekonomicky, a tím pádem kvalitativně, ničí klasická média, na kterých bezostyšně parazitují, neplatí daně a jinak odmítají společenskou zodpovědnost. Jejich uživatelé se stávají tupým stádem, které se tetelí z počtu lajků pod rodinnými fotografiemi. Facebook a další technologické oligopoly jako Google ohrožují také politickou moc a ta je ku prospěchu všech snad zastaví. Daly méně, než vzaly, ale to se ukáže později. Proč si to myslím, vysvětlím na stránkách tištěného Echa někdy jindy.

Zmiňuji se o tom proto, že právě na sociálních sítích jsem se dost razantním způsobem vyjádřil k výzvám docela významné části politiků, médií i veřejných činitelů, kteří začali glorifikovat slovenského prezidenta Andreje Kisku. Motivem se opět stalo rozčarování z českého prezidenta, který se ústy svého mluvčího odmítl jakýmkoli způsobem postavit k 50. výročí okupace sovětských a dalších vojsk Varšavské smlouvy. Samozřejmě že každý prozápadně a demokraticky smýšlející člověk očekává od hlavy státu při tak významném výročí poslední velké československé tragédie způsobené východním despotismem odsouzení této události. To by ovšem hlavou země nesměl být Miloš Zeman, který sice byl obětí sovětské agrese a následné normalizace, ale je to také člověk, který celou svou politickou kariéru spojil s komunisty a estébáky. Jako substituci chybějícího projevu nám část politické reprezentace a některá média vnucovaly vystoupení slovenského prezidenta Andreje Kisky, který byl přičinlivým vykonavatelem vůle okupantů, ale dnes ve velmi složitém slovenském politickém kontextu sehrává důležitou roli katalyzátoru zkorumpovaného systému, stále se vzpamatovávajícího z temného období mečiarismu. Na ty prokleté sítě jsem napsal: „Andrej Kiska není žádný titán, ani myšlenkový, je to polepšený svazák, který se shodou okolností v některých ohledech slovenské politiky stal protiváhou Ficovi a spol. Metodu, když nemáte citron, dejte tam ocet, to je taky kyselé, nedávám. To se nedá žrát.“ A na tom trvám.