Třebaže tuzemský hraný film jistěže nabízí i podarky, je ve svém úhrnu v posledku vnímán jako produkt automaticky podezřelé či mizerné jakosti. Nekonstatují to pouze ohlasy jeho profesionálních komentátorů a vykladačů, nýbrž i jeho herecké hvězdy. Ty sice se svou účastí na dalších a dalších zaměnitelných projektech zásadně podílejí na tvaru českého filmu a vytvářejí mu štít, ale zároveň si od něj udržují zřetelný a nijak nezakrývaný pragmatický odstup. Projevuje se vždy totožně: máváním rukou nad důležitostí vlastní práce při mediální nebo jinak veřejné prezentaci dotyčných tvůrců.

Kupříkladu Jiří Langmajer běžně v rozhovorech s úsměvem říká, že v uplynulých letech hrál v mnoha a mnoha „poprcávacích filmech“ bez dalších ambicí (de facto vymyslel nový termín pro popis snímků jisté úrovně); Jan Budař letos na festivalu v Karlových Varech přiznal, že jej česká filmová produkce nudí, a proto v ní ani nechce hrát; Ondřej Vetchý rovněž letos na přehlídce Letní filmová škola v Uherském Hradišti sdělil, že už hraje jen ve filmech kamarádů, třebaže jsou to často pitomosti, jenže co naplat, když se chce vídat s lidmi, které má rád; a takový Martin Hofmann k aktuálně promítané Střídavce poznamenal: „Věřím, že ze střižny vyleze komedie, za kterou se nikdo nebudeme muset ani omlouvat, ani stydět.“ Nehledě na to, že odpovědnost za výsledek hodil na někoho jiného, jeho vyjádření znamená, že často je zač se stydět, jinak by herec nepotřeboval podtrhnout naději, že se účastní něčeho, co se vymyká standardu.

Když se proto ve zdánlivě nepřeberné nabídce českých filmů, které jsou v posledních měsících v kinech k vidění, objevily krátce po sobě dva, jejichž upoutávky působily příčetným dojmem a slibovaly vyprávění jednak o skutečných problémech současného zdejšího života a jednak o reálných vztazích, nebyl důvod se na ně netěšit. K hlavním neduhům českého filmu totiž patří právě to, že často vypráví o vztazích mimořádných, vlastně neexistujících, které však nejsou přehnané a žánrově nadsazené, jako tomu bývalo k vidění třeba v komediích prvorepublikových či protektorátních, ustavičně řešících milostná vzplanutí ministrů či podnikových generálních ředitelů a sekretářek, nenadálou existenci utajovaných dcer v domech pěstitelů mravů či návraty synovců z ciziny po mnoha letech a jejich následné převtělování se do šarže anglických hrabat kvůli loupeži u sousedů, odkud je potřeba čmajznout jako dárek tetičce ke kulatinám návod na pěstování nové odrůdy růží. Tématem takových filmů ovšem nebylo vystižení vztahů mezi lidmi, nýbrž zachycení grotesky, která vzniká ze vztahů figur pevně usazených v jasně rozvržených rolích.

Běžný současný film inzerovaný jako komedie však usiluje o úplný opak: své figury vrhá do rolí pochybných a nestálých (klidně je nechá přes noc změnit pohlaví nebo je donutí v průběhu několika desítek minut vystřídat x partnerů), protože chce v kulisách každodennosti zobrazovat dynamiku mezilidských vztahů. Vtip vyprávění založených na popsaném modelu má vzniknout tím, že postavám naoko reprezentujícím lidi, jakými jsme my sami nebo jaké známe z okolí, se dějí věci sice krkolomné, ale nijak výjimečné, jež je nutí pouze opakovaně reflektovat své vztahy s jinými figurami a sáhodlouze o tom hovořit ještě s dalšími figurami. Je to tak řídké nahlížení na život, že vzniká paradox: namísto souznění s vyprávěním dostavuje se úžas nad jeho neuvěřitelností a odtržeností od reality.

Slovo jako akce

Přesně takový přístup představuje zmíněná Střídavka. Vypráví o pěti rodičích, kteří se coby životní partneři navzájem proházeli (jeden tedy zůstal na ocet) a kteří se nyní také navzájem musejí postarat o své pubertální děti (dvě holky a dva kluky) z předešlých vztahů. K tomu je v novém vztahu jednoho z rodičů na cestě další potomek a zhruba v půli filmu pak nejstarší, sedmnáctiletý potomek ke zděšení svých rozvedených rodičů oznámí, že se svou stejně starou partnerkou rovněž čekají dítě. K tomu se většina rodičů (tři z pěti) pravidelně schází na ragbyových trénincích a zápasech. Rodiče tak mají společné hobby, běžně spolu komunikují, pečují o děti, takže vznikne-li problém například s tím, že někdo neví, který z nich má potomstvo zrovna na hrbu, není situace divákovi představena skrze postavu ocitající se ve splašeném stresu, nýbrž si všichni navzájem zavolají, jako by o nic nešlo. Žádná panika, nic není problém, kdepak legrace plynoucí z nedorozumění. Protože všichni o všem mluví, nakonec se všichni spolu vždycky domluví – dokonce i když nová partnerka vyhodí svého partnera z domu, protože se jí zdá, že on si víc všímá vztahů s jinými než s ní. Načež ten se na potvrzení její výčitky odebere za svou bývalkou a jejím nynějším partnerem, vše s nimi probere a zůstane u nich nocovat tak dlouho, dokud jeho bývalá partnerka nevysvětlí té stávající, že takhle by se chovat neměla a že partnera by měla vzít zpátky, protože on je už takový a ona o tom něco ví. Zkrátka neustálý proud slov místo činů: slovo je akcí dneška.

Pokud je snad dosavadní líčení děje nepřehledné, je třeba dodat, že film děj nemá: je to sled hřejivých scének zahraných dobrými herci. Film by šlo popsat skrze scény jiné, ale bylo by to dál totéž – ostatně nepadla dosud zmínka o stařence trpící demencí, která je přítomna pouze proto, aby nenastalo pochyb, že se o babičku jedné z figur zvládne postarat zas kterákoli jiná z dospělé pětice, protože přece všichni jsou jedna velká rodina. Vždyť si spolu i v bazénu zadovádějí a společně slaví narození nového děcka, ba snadno, jen s tenkým stínem na srdci, přejdou, že jeden se vyspí s jinou než svou stávající, totiž se svou bývalou. Představený formát je matoucí: jde o pohled do situace rodin, které musejí řešit potíže vyvěrající z komplikovaného uspořádání života ve střídavé péči, jak předesílá název snímku, anebo je to reklama na polyamorní svazky lidí ve středním věku?

Je jistě hezké, že spolu postavy mají funkční vztahy, ale v reálu nikdo takový žít patrně nemůže. Proto když režisér Petr Nikolaev – tvůrce v tuzemském prostředí výjimečný schopností pohybovat se víceméně úspěšně napříč mnoha žánry a tvary – tvrdí, že chtěl natočit cosi v duchu svých Báječných let pod psa, je sice srozumitelné, že coby reklamu na novinku vytahuje jiný svůj oblíbený rodinný film, ale je to lež. Adaptace Vieweghova románu se totiž pokoušela na životě jedné rodiny povrchně přiblížit absurditu éry normalizace – a nyní režisér de facto předvedl, že někdejšek plný depresí, ústrků a zamlčovaných slov byl víc k životu, než je dnešek sevřený v ledabylosti závazků a nejen internetové užvaněnosti.

Slovo jako obraz

Obráceně funguje snímek Hádkovi. Zachycuje rovněž pětici figur, tentokrát skutečně členů jedné rodiny, již se postupně scházejí v bytě svého dědečka, umírajícího zrovna v nemocnici, aby se tajně (to jest tak, aby o tom nevěděli ostatní z famílie) pokusili spočítat rozměry dědovy nemovitosti a zhruba odhadli, kolik jim její prodej přinese peněz. Nenadálým a nechtěným setkání na totožném místě je založeno na studii jejich soužití. Vztahy jsou od začátku nalajnovány jasně, takřka z každé věty je zřejmé, že figury mají mezi sebou spletitou historii přerývaných sympatií, která ovlivňuje jejich aktuální vzájemné rozpoložení – v tomto případě slovo a způsob, jakým je pronášeno, nezastupuje akci, nýbrž vytváří obraz minulosti a zároveň současnosti.

K akci naopak všechno směřuje. Věty chrlené rychle za sebou (ani v jejich kadenci se neztratí pečlivě vykroužené formulace, které rovněž v tomto případě pronášejí dobří herci) v prostředí panelákového bytu – užitým nábytkem a vzorovanými tapetami důvtipně stylizovaného jako retro příbytek z husákovského dvacetiletí, čímž film vizuálně rozkvétá a úspěšně se vzpírá statičnosti – tvoří grunt pro vyhlíženou grotesku. Aneb co se nepovedlo Střídavce, zvládli Hádkovi: po jejich zhlédnutí lze souhlasit, že touha po dědictví coby prostředku k přilepšení může mezi rodinnými příslušníky sloužit jako sytič vztahů, který jejich změť dočasně akceleruje, ale nic nevyřeší, protože není co řešit. Krize není rozhodný obrat, krize je trvalé drásání s občasnou úlevou. Přesně v takovém stavu nachází se tuzemský hraný film.

Střídavka: v kinech od 4. srpna, 88 minut. Režie: Petr Nikolaev, scénář: Lucie Konečná, kamera: Viktor Smutný, hrají: Jitka Čvančarová, Martin Hofmann, Anna Polívková, Kristína Svarinská, Jiří Vyorálek a další.

Hádkovi: v kinech od 14. července, 95 minut. Režie: Vojtěch Moravec, scénář: Vojtěch Moravec a Sandra Nováková, kamera: Jan Drnek, hrají: Sandra Nováková, Jakub Prachař, Jitka Čvančarová, Hynek Čermák, Ondřej Pavelka a Lucie Polišenská.