Před premiérem Babišem a jeho suitou se zjevil jeho syn se svojí suitou a vmetl otci do tváře obvinění, při nichž tuhla krev v žilách. Všechno bylo pochopitelně nahráváno a natáčeno a okamžitě posláno k lidovému posouzení na sociální sítě. Někdo se radoval, někomu se udělalo nevolno, jiný si řekl, že tohle snad už nemáme zapotřebí. Ale asi máme.

Objevilo se hned dosti komentářů, které se jaly věc posuzovat. Padaly různé názory, také ten, že to bylo jak z antické tragédie či snad ze Shakespeara: někteří komentátoři by si měli přečíst Hamleta, když už jim ho ten výjev prý připomínal. Střízlivějším pohledem to bylo jak z oblíbených pořadů Natoč to!, nebo ještě spíš Pošta pro tebe. Pokud vím, v tom druhém jde o to, že tam se také „zničehonic“ objeví nějaký zapuzený a zhrzený rodinný příslušník, který to na zkoprnělého původce oné zhrzenosti navalí: ten zase jen valí oči, pak se mu z toho orosí a nakonec vykoktá nějakou sebereflexi, publikum je dojato.

V tom má pravdu. Trochu rozumný člověk by to nepřál ani Babišovi. Ale ani sobě by takové scény nepřál: aby se k němu dostaly! Co se mezi těmi dvěma odehrálo a odehrává, je věc pouze jich samotných, případně lékařů a psychiatrů a v možném případě i vyšetřovatelů, jejichž kompetence by v té věci neměla být zpochybňována. Komentující a zírající veřejnost je ta poslední, která by měla být do téhle kauzy připuštěna a která by ji měla posuzovat a rozsuzovat. Mají-li se volby proměnit v celonárodní referendum, jak je to s duševním zdravím premiérova syna, je snad lepší je vůbec nekonat, neboť je to skoro výzva je ignorovat.

Lze mít bohužel za to, že příběh „pošty pro Babiše“ jen tak neskončí a bude ještě pokračovat. Bohužel existuje dost lidí, kteří z této exhibice těží, jsou jí přitahováni, mají možná i pocit, že k něčemu dobrému poslouží. Myslí si, že účel světí prostředky a že se dá k tomu účelu, tedy zničit Babiše, použít i člověk, který se nejspíš skutečně trápí a není mu dobře. Možná mu otec opravdu ublížil, což by člověka s jistou kognitivní výbavou v případě AB seniora vůbec nepřekvapilo, ale jako nástroj politického zápasu je to to nejhorší, co lze vzít do ruky. Málokoho to přesvědčí a vedlejší škody z toho budou mnohem větší.

Vzestup Andreje Babiše byl diagnózou české společnosti, která by sama psychiatra potřebovala. Jako by tedy jeho domácí kauza byla pokračování duševního zmatku, ve kterém se nenachází zdaleka jenom on. Od těch, jimž trocha rozumu zbyla, by mělo jasně zaznít, že něco takového nemá ve veřejném prostoru co dělat, nemá-li se politika, je-li ještě nějaká, zcela zhroutit a znicotnět do podoby emocionálně-hysterických výjevů. Není to jen Andrej Babiš, se kterým přišlo tohle toxické prostředí, jsou to i ti, kdo inhalací jeho výparů padají do rauše, ve kterém si pak nevidí na špičku nosu. Třeba jim je v tom dobře. Jiným zase na zvracení.