Kritika politické korektnosti, genderové ideologie a takzvané politiky identit přichází většinou zprava, ostatně v Echu je součástí naší každodenní řeznické práce. Naopak hvězda soudobé rakouské filozofie Robert Pfaller, jemuž právě ve Vídni vyšla kniha Řeč dospělých. Její mizení z politiky a kultury, přichází zleva. Je to vykladač Karla Marxe a v kulturních válkách, jež hýbou anglosaským světem, odkud se s fázovým zpožděním rozlévají po ostatním Západě, vidí náhradní téma dobré tak akorát k vytlačování témat skutečných. Pro Pfallera je takovým skutečným tématem především rostoucí příjmová nerovnost.

Co je to řeč dospělých? Čím si ten fenomén vysloužil vaši pozornost, abyste o něm napsal celou knihu?

První impulz k psaní knihy jsem dostal při jednom dálkovém letu do Ameriky, kdy nám v letadle pouštěli film a na začátku běželo varování, že se ve filmu mluví řečí dospělých. V knížce ten obrat používám jako popis vymoženosti, kterou mají emancipovaní, demokratičtí občané: schopnost vstoupit do veřejného prostoru a přitom obrazně řečeno nechat své rány, svá citlivá místa v šatně. Zdá se mi symptomatické, že spojení adult language v angličtině v sobě obsahuje něco neslušného, většinou sexuálního. V němčině pro to naopak vůbec žádné zvláštní slovo nemáme. Tedy dospělost je tu pořád ještě cosi samozřejmého, pozitivního. Když se řekne, chovej se jako dospělý, připomínáme tím tomu člověku, že je v jeho silách překonávat svoje vnitřní stavy, bojovat s vlastní náladovostí.

A přelévá se už tato móda z anglosaského světa do kontinentální Evropy?

Ta propaganda zatím ještě pořád vychází z amerických a britských elit, ale už se v Evropě systematicky zabydluje – v médiích a různých prostředích, která se považují za liberální. I ve státech, které nikdy neměly kolonie v Africe ani černé otroky, jako je Rakousko, se vážně diskutuje o tom, jestli by se z čítanek nemělo ze starých textů odstranit slovo negr. Ještě důležitější se mi zdá být jakási institucionální souvislost, kterou tu máme stejně jako v Americe: každá regulace ve jménu nějaké senzitivní skupiny lidí dává moc novému kontrolnímu grémiu. Takzvaná boloňská reforma univerzit, prováděná údajně jménem těch, kdo nemají přístup ke vzdělání, vytvořila naprosto antiproduktivní aparát. V něm byrokrati vytvářejí evaluaci výzkumu a výuky, ačkoliv ani jednomu nerozumějí. Formulují ukazatele, podle nichž mají univerzity fungovat. A samotná studia reglementují takovým způsobem, že pozornost a energie studentů se odhadem ze 70 procent vyčerpává na formalitách, místo aby se opravdu věnovali studiu. Kromě toho máme poradny pro senzitivní studenty všeho druhu, které jejich senzitivitu zpravidla naopak stupňují.

Nehrají v tom roli i rodiče? Zhruba před dvaceti lety, abychom zůstali u amerického příkladu, se objevil druh takzvaných helikoptérových rodičů, kteří vychovali děti s tenkou kůží. Ty netýkavky dnes přicházejí na univerzity, brečí, urážejí se a šikanují profesory, kteří nemají ty správné progresivní názory, protože jiný názor netýkavky rozhodí.

Fakt je, že jistá antiautoritářská výchova přispěla ke stavu, kdy dnes už dospělí lidé ani netuší, že své psychické stavy a nálady mohou nějak překonat, zvládnout. Důležitější mi ale připadá vznik těch parazitních byrokratických aparátů. Ty se většinou zakládaly s použitím zdánlivě emancipačních argumentů. Aparáty mají jednu zásadní strukturální funkci: ničí expertizu, produkují servilní průměr a dusí každou kritiku.

Řekl byste, že se Západ obecně infantilizuje? Jak dlouho už to zdětinšťování pozorujete? 

Tendence, které bych popsal heslem „slova vytvářejí opak reality“, a nositele oněch tendencí heslem „lidé žijí ze svých chyb“, to všechno se začalo vynořovat v 80. letech. Souběžně s úspornou politikou, již tehdy přijala většina vlád v Evropě. Infantilizaci významně pomohlo i to, že se velké společenské otázky odpolitizovaly ve prospěch moralizování. Moralizování vzniká, když kontrolní aparáty hovoří jménem slabých. Morálka vyžaduje jako protagonistu vždy nějaké úplné neviňátko. Jen nevinní a slabí se moralistům zdají být také dobří. Odtud ta záliba v dítěti a ve všem dětském.

Myslím, že v německém jazykovém prostoru jste v jazykovém dozoru dál než my. Už léta se v mluvené němčině každá skupina zásadně oslovuje genderově vyváženě: filozofky a filozofové, vědkyně a vědci. Můj oblíbený příklad je jedna sociálnědemokratická politička v Německu, která v projevu odsoudila teroristky a teroristy. Ale protože na papíře by to bylo zdlouhavé, zavedlo se do psané němčiny spojovací „I“: vědec-I-kyně. Takový jazyk je u nás zatím nepředstavitelný.  

Spojovací „I“ je zrovna jeden takový vynález lidí, kteří žijí ze svých starých chyb. Dá se to jen těžko napsat, a už vůbec ne vyslovit. Přitom minimální požadavek, když v jazyce zavádíte něco nového, by měl být, že to nové musí perfektně fungovat a musí to být lepší než to staré. Jinak novota zase zmizí. Ale protože tihle lidé o jazyku nic nevědí a protože pokračování problematického stavu jim zajišťuje živobytí, vždycky budou přicházet se špatnými návrhy. Mimochodem, spojovací „I“ už taky začíná mít sexistický nádech, údajně jsou jeho použitím vylučováni transsexuálové a queer lidé. Psychoanalyticky by se dalo říct, že tvorba politicky korektního jazyka je poháněna nemilosrdným superegem, které nemůže být nikdy uspokojeno a které každé, byť i dobře míněné řešení musí vzápětí potrestat jako zlo, které se nám už opět vynořilo. Viděno zvenku to všechno nepostrádá jistou komičnost. Mám dojem, že Česká republika, podobně jako třeba Slovinsko, si tu byla schopna uchovat určitou míru zdravého rozumu. Nezavádíte hned panicky každou blbost do praxe. Myslím, že to souvisí s tím, že se zrovnoprávněním muže a ženy – stejně jako se zrovnoprávněním homosexuálů – byly svého času socialistické země mnohem dál než kapitalistický Západ. Ten se dnes vytahuje, jako kdyby to všechno vynalezl on.

Pro spoustu lidí v postkomunistické Evropě – a zdaleka ne jen pro bývalé komunisty – se Západ poslední dobou zesměšňuje. Může za to právě ta přecitlivělost, kterou popisujete, genderově neutrální záchodky, spojovací I, bezpečné zóny na univerzitách, uživatelská varování před konzumací starých knih a filmů, kampaně proti pomníkům. Současně lidé pozorují, že o řadě věcí už se nepřipouští normální politická diskuse. Prý jsou příliš odborné, vládní politika nemá alternativu: euro, sanace bank po roce 2008, migrační politika, vojenské zásahy na Blízkém východě... Vidíte tu nějakou souvislost?

Zaprvé bych řekl, že je známkou inteligence a smyslu pro humor, pokud se na ty vámi jmenované iniciativy díváte s posměškem. Možná se lidé v zemích bývalého socialistického tábora trochu líp naučili, jak dospět a myslet politicky. A ano, souvislost tu vidím. Lidé jsou systematicky vedeni k tomu, aby se co nejvíc rozčilovali nad co nejmenšími detaily, jen aby proboha nepřišli na myšlenku, že by je mohly vzrušovat větší, důležitější otázky. Nebezpečná politika EU na Ukrajině, napochodovávání NATO k ruské hranici, vojenská intervence v Sýrii bez mandátu OSN, úsporná politika Trojky, která v Řecku z milionů lidí udělala nezaměstnané, nebo dokonce bezdomovce, smlouvy o volném obchodu, jmenovitě s africkými vládami… To všechno jsou těžké, a přitom trapné otázky, o nichž by se právě na levici mělo diskutovat nejvíc. Debata o záchodových dveřích dnes na pseudolevici hraje tutéž roli, jakou má na populistické pravici postava cizince, který údajně může za všechno.

Takže vy máte podezření, že tato kulturní válka na univerzitách a v médiích nejsou bizarní úlety, ale součást něčeho většího.

Dohled nad korektním používáním jazyka, bezpečné prostory na univerzitách, varování v knížkách a na začátku filmů, to jsou příklady omezování řeči dospělých. A já mám podezření, že tu jde o cílenou neoliberální propagandu. Cílem je převyprávět nerovnost mezi lidmi jako pouhou diskriminaci, sociální znevýhodnění jako pouhou vnitřní zranitelnost, senzibilitu. Neoliberální elity dělají, jako kdyby všechny potíže plynoucí ze sociální nerovností v bohatých kapitalistických zemích byly dnes dány už jen sexuálními, etnickými, náboženskými předsudky. Dělají, jako kdyby to nejhorší, co se lidem může přihodit, bylo, když se někdo verbálně dotkne jejich citů. Zrovna v tomto ohledu bývají ale ti skutečně znevýhodnění, příslušníci nižších vrstev, docela robustní. Těm lidem by stačilo bydlení, práce, sociální pojištění. Šance na vzdělání když už ne pro sebe, pak aspoň pro děti. 

Ve své knížce rozlišujete profitéry a vedlejší profitéry neoliberalismu, což jsou kontroloři pro čistotu jazyka na kampusech, v médiích a ve veřejném prostoru. Co ty vedlejší profitéry motivuje, aby dělali práci dozorce?

Opět – kontrolní aparáty žijí z problémů, proti nimž údajně bojují. Neoliberální elity si vypěstovaly jakousi střední třídu kolaborantů, kteří ze systému spoluprofitují tak, že konkrétní potíže, samozřejmě ve jménu jejich odstranění, posilují. Formulace používané těmito kontrolními aparáty většinou znamenají opak původního významu těch slov: celoživotní vzdělávání teď znamená, že studenti jsou už po několika semestrech ze studií vyhozeni; zvyšování mobility znamená, že se studijní pobyty v cizině byrokratickými překážkami komplikují; garance kvality spočívá v tom, že kvalita je zanedbávána ve prospěch drahých měření kvality; transparentnost pak, že se všechno dokumentuje v dokumentech, které mají stovky stran a žádný člověk je nikdy nepřečte.

Proč by to měl být manévr neoliberálů k odvrácení pozornosti? Pro jazykovou policii je i jiné vysvětlení než majetková nerovnost. Tradiční levice spor o hospodářskou politiku prohrála s neoliberální pravicí, kolem roku 1989 už to bylo jasné každému. Levice potom opustila svůj tradiční program a na univerzitní půdě si našla nový terén a náhradní témata.

Já vidím strukturální problém v tom, že sociální demokracie v Evropě už na konci 70. let bez diskuse vzdaly keynesiánskou hospodářskou politiku, do té doby naprosto úspěšnou, a začaly se taky řídit neoliberálními recepty. Pak už se levice od pravice mohla odlišovat jen kulturní symbolickou politikou. Jenom v Portugalsku se levice před asi dvěma třemi roky rozhodla dělat to zase jinak. Rozhodli se najednou pro neokeynesiánskou politiku – a mají velký hospodářský i sociální úspěch.

Vy slovo neoliberalismus používáte výhradně negativně. Proč?

Vzhledem k tomu, co tento ekonomický směr napáchal jen v Evropě, kde mezitím každé třetí dítě v Británii a každé páté v Německu žije pod hranicí chudoby, mi přijde zatěžko si představit, že by to slovo mohlo mít i jiné než negativní použití.

Jakou roli hrají v infantilizaci Západu sociální sítě? Co vidím, dělá Facebook i z normálních, zdravě uvažujících lidí narcisy. Znám novináře, kteří se dřív snažili přijít něčemu reálnému na kloub, a dnes pracovní dobu tráví kontrolováním svého facebookového účtu, kolik nasbírali lajků.

To máte naprostou pravdu. U sociálních médií vždycky převažuje narcistická funkce nad vším ostatním, a to včetně informací. Jsou to především mašiny na zbytečné, kontraproduktivní vzruchy a na cílenou šikanu. Jak velmi dobře ukázali sociologové Campbell a Manning (Bradley Campbell a Jason Manning: Microagression and Moral Cultures, otištěno roku 2014 v americkém časopise Komparativní sociologie – pozn. red.), jen příslušníci elit se na sociálních médiích dokáží prezentovat jako oběti a sbírat sympatie elit. U nižších vrstev to nefunguje. Zaprvé jejich příslušníci nejsou tak dobře sociálně zasíťovaní, aby měli sílu rozpoutat shitstorm, jakým dostanete pod tlak úřady. Zadruhé, v nižších třídách se nepovažuje za ctnost vystupovat z pozice slabšího. Sociální média jsou opakem toho, co říká jejich název. Při bližším pohledu jsou naprosto asociální.