Proč dopadly volby tak, jak dopadly, a vyvezly k moci ty, kdo sází na negaci a frustraci? Už padlo hodně různých vysvětlení. Stále ostřeji z nich vystupuje, že tím hlavním motivem je stoupající nedůvěra ve společnosti. Všemožné průzkumy ukazují, že lidé stále méně věří sobě navzájem. Stále méně věří v budoucnost, v to, že jejich děti se budou mít lépe než oni. Stále méně věří institucím a autoritám. Známý americký politolog Francis Fukuyama v knize Trust (Důvěra) z roku 1995 precizně rozebral, proč bohaté a civilizované byly vždy země s vysokou důvěrou ve společnosti.

Bez ní jsou vždycky vztahy horší. Tím pádem se tam hůř žije, podniká. Lidé se utápí v podezíravosti. Promrhávají spoustu energie na jištění. Francouzští ekonomové Pierre Cahuc a Yann Algan ve výborné knize La Société de Défiance (Společnost nedůvěry) srovnávají míru důvěry lidí v nejrůznější instituce i mezi lidmi v různých zemích. Testují to i na velmi praktických příkladech, jako je otázka, jestli lidé věří, že by nálezce vrátil ztracenou peněženku. U velké řady kritérií se mezi zeměmi s nejnižší mírou důvěry objevují Česko a Francie. Jejich kniha je z roku 2005. Různé průzkumy ale ukazují, že důvěra v obou zemích stále padá. To je trend celého Západu. Právě v Praze a Paříži ale letošní volby kompletně rozmetaly politickou scénu víc než v jiných západních zemích. Stoupající nedůvěra je jedním z přirozených vysvětlení.

Centrum pro výzkum veřejného mínění teď přineslo zajímavý žebříček, kdo je za tu nedůvěru ve veřejném prostoru nejvíc zodpovědný. Průzkum měl téměř reprezentativní vzorek 934 respondentů a vznikl osobními rozhovory. Sociologové se ptali, kterým profesím lidé věří. Výsledek je debaklem těch, kdo zásadně ovlivňují směřování země a veřejný prostor. Nejhůř dopadli politici, jimž důvěřuje jen 16 procent lidí. Jen o něco lépe jsou na tom novináři, jimž věří 26 procent lidí, a známé neziskovky, které mají důvěru 31 procent společnosti.

Na druhém konci žebříčku jsou vědci, těšící se důvěře 81 procent lidí. Ekonomičtí analytici s 60 procenty a představitelé České národní banky s důvěrou 52 procent lidí. Až za nimi následují obligátní vzory v podobě známých sportovců s 47 procenty a herci a zpěváci s 39 procenty.

Lidé důvěřují těm, od nichž očekávají, že jim servírují nějaká alespoň trochu podložená fakta a racionalitu. Proto se tak snadno chytá jakákoliv teorie, která se tváří dost vědecky podloženě. Ať jde o člověkem způsobené globální oteplování, nebo různé hity ve zdravém životním stylu. Překvapivá je poměrně vysoká důvěra lidí v ekonomy, jejichž pověst byla výrazně poškozena finanční krizí v roce 2008. Stejně jako v centrální banku po oslabení měny v roce 2013.

Nedůvěra k politikům a novinářům není žádným specificky českým fenoménem. Je to trend celého Západu. A stojí za hlubší úvahu, jestli je to příčina, nebo naopak symptom současného úpadku.

Problém České republiky není Andrej Babiš nebo Tomio Okamura. To jsou jen projevy toho, že politici, novináři a různé mluvící hlavy z neziskovek, hojně vykřikující o nástupu populismu, svou práci dělají špatně a lidé k nim nemají důvěru.

Jediná smysluplná otázka zní: Jak se naučit jim lépe rozumět a získat jejich důvěru zpět?