V červnu 1861 prezident Konfederace Jefferson Davis cválal k říčce Bull Run, v jejímž okolí právě probíhala první opravdu velká bitva americké občanské války. Jak se blížil k bojišti, narazil na „sílící proud zraněných a opozdilců, kteří volali: Vraťte se! Jsme poraženi,“ popisuje událost historik James McPherson ve své monografii o tomto konfliktu Battle Cry of Freedom. „I když Davis věděl, že zázemí bojiště vždy působí jako scéna nepořádku a porážky, bez ohledu na to, co se dělo na frontě, jel dál s těžkým srdcem.“

Ukázalo se však, že Davisův instinkt se nemýlil, a když dorazil do štábu armády, zjistil, že Jih zrovna zvítězil a Sever ustoupil z bojiště. Tuto příhodu je dobré mít na paměti, až budeme číst zprávy z Ukrajiny. Vždy vidíme jen výsek z bojiště, chaos v zázemí, nikoliv celkový obraz probíhající války.

Takto se již několikrát zhouplo všeobecné mínění ohledně ukrajinského konfliktu. Nejdříve všichni prorokovali rychlý kolaps Ukrajinců a pád Kyjeva do 72 hodin. Když ruské tanky zapadly do bahna a následně byly vytlačeny od hlavního města i od Charkova a Ukrajinci potopili křižník Moskva, zdálo se jisté, že úplné vyhnání Rusů z Ukrajiny je jen otázkou času.

Ukrajinské problémy zase povzbudily nevítané rádce, kteří doporučují, aby udělali Rusům ústupky. Nejvýznamnějším z nich je bývalý americký ministr zahraničí a legenda mezi zahraničněpolitickými experty Henry Kissinger. Devětadevadesátiletý Kissinger na světovém fóru v Davosu prohlásil, že Ukrajinci by se výměnou za mír měli vzdát části území. Za nejlepší řešení považuje návrat k hranicím před ruskou invazí, tedy Kyjev by se měl vzdát Krymu a území separatistických republik.

Kissinger není jediný, kdo něco takového navrhuje. Ke kompromisu vyzval například nedávný editorial deníku The New York Times, mluví o něm politologové „realistické“ školy či o tom tweetuje bývalý francouzský velvyslanec v USA a OSN Gérard Araud. Toto intelektuální prostředí pak může přesvědčit politiky ve vedoucích funkcích.

Možná to již nějaký efekt má. Společný telefonát francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a německého kancléře Olafa Scholze s Vladimirem Putinem také nasvědčuje, že jsou připravení jednat. Pobouření rovněž vyvolalo německé tvrzení, že existuje západní dohoda neposílat na Ukrajinu opravdu těžké zbraně, což bylo překvapením například pro českou a polskou vládu.

V jistém smyslu je toto všechno jen pěna dní a je příliš brzo na jakékoliv předpoklady o konci války. Zvěsti o rychlém kolapsu ruské armády byly nejspíše předčasné. Stejně tak předpovědi rychlého kolapsu Ukrajiny. Jisté je, že maximalistické cíle Ruska na dobytí celé Ukrajiny a výměny vlády za loutkový režim selhaly. Rusové se však poučili ze svých chyb a nyní útočí opatrněji a systematičtěji. Jejich oficiální cíl je nyní obsazení celé Luhanské a Doněcké oblasti. Pokud padne Severodoněck, Luhanskou oblast budou mít pod kontrolou.

Některé okolnosti nasvědčují, že Rusové dosáhli svých limitů. Severodoněck není zcela obklíčený, jelikož Rusové nedokázali úplně využít průlomu u Popasné. Na Donbasu Rusové postupují, jelikož tam koncentrují vojska z ostatních sektorů fronty, což ale zase využívají Ukrajinci k protiútokům.

Nejspíše tak nastává další fáze konfliktu. Dlouhá opotřebovávací válka, kde postup bude mizivý a vykoupený potoky krve.

Z toho také vyplývá vzrůstající tlak na Ukrajinu ze strany Západu. Dlouhá válka znamená jen násobení problémů, včetně neklesajících cen energií, nespokojenost, že peníze proudí na pomoc Ukrajině, místo aby pomáhaly doma, a růst šance na novou migrační vlnu z Afriky a Blízkého východu, pokud nastane nedostatek potravin. Zatlačit na Ukrajinu je jednodušší než přesvědčit Putina, aby zanechal své vražedné agrese.

Jenže vyzyvatelé ke kompromisu zapomínají na dvě věci. Za prvé, že žádný nemůže nastat bez souhlasu Ukrajinců. Ti jsou stále rozhodnutí bojovat. Podle průzkumu Kyjevského sociologického institutu se 82 % Ukrajinců odmítá vzdát jakéhokoliv území ve prospěch Ruska.

Za druhé, ukrajinské ústupky nic nevyřeší. Toto je ideologická válka. Moskva se o to pokusí znovu, tentokrát lépe připravená. Francouzský maršál Ferdinand Foch o Versailleské smlouvě prohlásil, že „to není mír, ale příměří na 20 let“. Něco podobného může platit i o vynuceném „kompromisu“.

Nyní tedy není čas ztrácet nervy. Ukrajinci stále chtějí bojovat a bránit své území. Nebude to lehké, bude to krvavé a výsledek je nejistý. Je to však jejich rozhodnutí. Pokud chceme, aby měli šanci ve svém snažení uspět, dodávky válečného materiálu nesmí ustat.