Spojení „devět křížů“ je známé snad každému, kdo někdy projížděl naši nejrušnější dálnici D1 a za Velkou Bíteší (nebo před ní, pokud jel ve směru od Brna) na jejím 166. kilometru míjel největší tamní motorest, pojmenovaný právě podle počtu krucifixů stojících nedaleko. O dva kilometry dál (či blíž) je dálniční sjezd, jenž byl otevřen zkraje listopadu 1973 a jenž mimo jiné vede k nedaleké obci Lesní Hluboké (kam se údajně po porážce stavovského povstání v roce 1621 uchýlil v počátcích své pouti Evropou Jan Amos Komenský). Podle pověsti právě tam došlo roku 1539 či 1540 k pobití svatebního průvodu – o čemž však nevíme nic přesného, jelikož dobové prameny takovou událost nepamatují a poprvé je vzpomenuta až na přelomu 17. a 18. století, a věhlasněji dokonce až roku 1861 ve spisku Františka Haise nazvaném Umrlčj swatba, aneb: Dewět křjžů w lese Bytešském. Morawská powěst spogená s pjsnj o jedenácti slokách, takže klidně může jít o smyšlenku. Ale taky nemusí a neexistence dobových pramenů je souhra několika skutečností: jednak nejstarší dochovaná kniha o činnosti bítešského hrdelního soudu pochází z roku 1556 a o šestnáct sedmnáct let starém mordu v ní není ani slovo, neboť po sebevraždě vykonavatele nebylo koho soudit, jednak nejstarší svatební smlouvy z oblasti jsou až z roku 1567, takže nepotřebovaly uvádět, kdo si koho bral o osmadvacet let dřív.

Důkazy nepřinesl ani archeologický průzkum, který na místě, kde kříže stávají, proběhl před deseti lety, a který nenašel žádné adekvátně staré lidské ostatky, respektive snažil se objasnit aspoň původ ostatků mladších, jež „zde byly nalezeny při liniovém výkopu na sklonku šedesátých let minulého století. K nálezu byli tehdy přivoláni dnes neidentifikovatelní archeologové. Po místním ohledání byly pozůstatky uloženy zpět. O celé akci se nepodařilo najít žádný záznam. Nabízely se v podstatě dvě možnosti vysvětlení, jak se sem mohly lidské ostatky dostat: mohlo se jednat o pozůstatky aktérů legendy (což je nepravděpodobné), nebo šlo o relikt hrobu souvisejícího s nějakou mimořádnou událostí, který byl do místa, jež bylo vysvěceno, právě z tohoto důvodu umístěn – například vojenský hrob z napoleonských nebo prusko-rakouských válek“. (Citace pochází ze zprávy společnosti Archaia Brno, jež v roce 2012 nový průzkum místa provedla spolu s kolegy z Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity na popud České televize pro relaci Reportéři ČT; vysílala se tehdy v prosinci. Ještě v ní zaznělo, že pozůstatky se mohly ocitnout zalité v betonu někde opodál, anebo že tu byly, ale protože se kvůli dálnici okolní terén několikrát upravoval, byly po vyhrabání pohozeny jinde nebo odvezeny se zeminou a my už nejspíš nenajdeme nikdy nic, protože je to pryč…)

Našinec, či cizinec?

Doplňující svědectví je ke čtení na webu obce Lesní Hluboké, který pod záložkou „historie a současnost“ uvádí vzpomínku starosty Václava Ryšánka z druhé poloviny roku 2012: „Neustále se diskutuje pravdivost tvrzení události o Devíti křížích. Jako řada z Vás si i já vzpomínám, že při ukládání elektrického kabelu, bylo to někdy kolem roku 1965–70, byly nalezeny v těchto místech lidské kosti, spíše drobné pozůstatky. Z vyprávění starších vím, že tehdejší majitel a provozovatel pohostinství naproti p. Ryšánek Antonín, můj děda, tyto kosti měl uschovány ve sklepě v bývalé restauraci naproti Devíti křížům. Přivolal i brněnské archeology, kteří celou událost snad měli zdokumentovat. Kosti pak ukládal můj bratr Antonín do nám známých míst ve schránce (nepamatuje si přesně materiál schránky). I když to nelze tvrdit na sto procent – neznáme původ kostí –, přesto si dovolujeme tvrdit, že událost má reálný základ, o čemž my nepochybujeme.“

Jak vidno, staletí starý příběh o mordu mladé a jistě krásné nevěsty, ženicha a pěti svatebčanů, které ze žárlivosti, pomsty nebo zištnosti zavraždili její zavržený milenec a jeho myslivecký kumpán, než se následně zabili oba sami nebo navzájem, žije i přes svůj nejasný původ v české a najmě moravské populární kultuře v různé intenzitě a variacích dosud a vypravěčsky je kromě jednoznačné dramatické gradace poutavý právě tím, že můžeme sledovat, jak se s léty vyvíjel a proměňoval a jak v závislosti na dobové situaci některé prvky potlačoval a jiné naopak zvýrazňoval (verze například rozlišují, zda zhrzeným mládencem a následně vrahem jest našinec Veleslav vracející se po čtyřech letech domů z vojny proti Turkům akorát v den svatby své dávné milé, anebo zda je nešťastným mordýřem cizák, uherský handlíř, jenž na obchodních cestách po Moravě upadl do nemoci, z níž se vyléčil na statku sedláka z Hlubokého, jehož dceři se zaslíbil, ale již bez vypořádání majetku měl jejím tatíkem zapovězenu – načež rovněž on se navrací v nevhodný den). A můžeme také sledovat, jak lákavý příběh opracovávaly různé žánry a média od náboženských procesí (vypravovaných zejména z benediktinského opatství v klášteře v Rajhradě) přes kramářské písně („Všech devět u té silnice / v tom lese pochovali, / ku strašné, věčné památce / devět křížů tam dali. / Každý mimo tudy jdoucí / povzdychne s outrpností: / Bože, Otče všemohoucí, / dej jim věčné radosti. Amen,“ zpívalo předminulé století) a hraný film (loni uvedená hororová komedie Shoky & Morthy: Poslední velká akce) po divadelní muzikál, kterýžto je pod prostým titulem Devět křížů k vidění od předpremiéry 23. září a premiéry o den později jako světová novinka v Městském divadle Brno.

České vesnické drama

Je to samozřejmě dobře nalezené téma a vděčný titul pro výpravné hudební divadlo – a zrovna tak chytře vystavěné. Na rozdíl od zmíněného snímku, který pracuje s částí legendy pravící, že v místě dávného neštěstí se bourajícím řidičům zjevuje bílá postava (pravděpodobně nevěsty, ale podle některých variant jí může být také sám vrah), muzikál zůstává pouze u vyprávění, jež pobitím svatebčanů vrcholí – ve dvou dílech a patnácti obrazech tedy vypráví tragické romantické venkovské drama.

Je to dílo zručně vystavěné, však z tria autorů Robin Schenk, Petr Štěpán a Miroslav Ondra debutuje na takové ploše pouze první jmenovaný, autor hudby. Začíná se tudíž zpívaným vstupem vypravěčky, uvádějící diváky do času a místa děje, jejímuž popisu odpovídá sbor, zanedlouho pokračuje se rozvernou písní a humornými scénkami ze života a klevet mladých žen na velkém statku, ty se střídají se scénami mužského rozumování a pospolného popíjení v hospodě, vynechány na patřičných místech nejsou duety zamilovaného páru ani sólové party vyznání propukající vášnivé lásky a končí se opět sborově a náležitě smutně, neboť právě došlo k té tragédii, na jejíž ztvárnění diváctvo od začátku čeká. Strukturně inscenace klape bez výhrad, řemeslo brněnskému Městskému divadlu dlouhodobě nečiní potíže.

Navíc dochází k sepětí obecenstva a tvůrců výrazivem: v Brně jistěže hraje svou roli cosi jako pýcha přivlastnění, protože jde o ztvárnění jihomoravské pověsti (ale fungovala by stejně dobře kdekoli jinde, protože je to příběh od prvních náčrtků dokonale dramatický – stejně jako například atentát na Heydricha). Zároveň však jde o harmonii našince s obrozenským 19. stoletím, s českým vesnickým dramatem, na nějž a na jehož rytmiku je divák Maryši, Našich furiantů či Prodané nevěsty zvyklý, takže například scény, v nichž se vesničané bouří proti cizákovi, jenž jim do životů přitáhl pochybné přespolní moresy (autoři zvolili k dramatizaci verzi s nemocným Uhrem), než se ukáže, že je potřeba zamést si nejprve před vlastním prahem, patrně nikoho nepřekvapí (spíš vyjeví svůj nadčasový potenciál ve světě uprchlických vln). Přesto je potřeba dát si při sledování pozor: muzikál nezachycuje 19. století, nýbrž věk o tři sta let starší, skrze nějž nahlížíme na odraz oné zafixované stovky obrozenských let v nás. Jako by Devět křížů byla inscenace Erbenovy básně – pohled do života vesnice výrazně pohanských rysů (včetně zvyků, slavností, svatebních pravidel, odění postav) nedlouho před tridentským reformačním koncilem, který posílil katolické nároky na společnost.

Je škoda nesourodosti rytmu a rozdílu obou polovin: ta první vykresluje právě někdejší život moravské vsi, je sevřená a přehledná, zatímco ta druhá, směřující k očekávané tragédii, se paradoxně rozpadá – na jejím konci nedostavují se žal ani hrůza, spíš rozpaky ze změny pomalého valčíkového rytmu popisu prostředí v rychlý polkový rytmus ztvárnění masakru. Racionálně je na muzikálové novince vskutku uchvacující, že její rytmus stojí v kontrapunktu k logice vyprávění, leč emocionálně to k adekvátnímu prožitku bohužel není. Přesto se rozhodně doporučuje ke zhlédnutí.