Pondělní projev Vladimira Putina při příležitosti Dne vítězství byl velké zklamání. Očekávalo se nějaké přelomové oznámení. V podstatě připadaly v úvahu dvě možnosti. První byla eskalace a formální prohlášení „speciální vojenské operace“ za válku. To by právně umožnilo Rusku zahájit mobilizaci a poslat na Ukrajinu tolik potřebné posily.

Druhou možností bylo prohlášení operace za úspěch a její ukončení. Nestalo se ani jedno. Putin přirovnal současné ruské vojáky k bojovníkům Rudé armády, která porazila Hitlera, zopakoval svoje výmysly o nacistech a banderovcích, prohlásil, že invaze na Ukrajinu byla preventivním úderem, jelikož Kyjev se snažil získat atomovou zbraň, chystal invazi na Krym a Donbas a opevňovalo se tam NATO. A nakonec poděkoval medikům. Vypadá to, že ze strany Kremlu válka bude pokračovat v nezměněné podobě.

Formální vyhlášení války a mobilizace naráží zase na celou řadu vojenských a politických problémů. Mobilizace je obří logistická operace. Desetitisíce až statisíce branců je potřeba ubytovat, dodat jim zbraně, munici, oblečení a jídlo, poskytnout alespoň základní výcvik a transportovat na frontu. Rusové zřejmě nemají ani dostatek důstojníků, kteří by brancům veleli. Vzhledem k tomu, že Rusové mají problémy zásobovat tu armádu, kterou již na Ukrajině mají, je pravděpodobné, že mobilizace by pouze znásobila chaos a vojensky by alespoň několik měsíců neměla příliš vliv.

Tyto problémy nejsou nepřekonatelné. Koneckonců mnoho států dokázalo přejít od malých profesionálních armád k obřím vojskům složeným z odvedenců v relativně krátkém čase. Příkladem můžou být Británie a USA za obou světových válek. Zde se však dostáváme k politickým problémům.

Zaprvé, jak upozorňuje expert na Rusko Mark Galeotti, samotné vyhlášení mobilizace by se rovnalo přiznání neúspěchu. „Speciální vojenská operace“ selhala, a tak bylo potřeba vyhlásit „válku“. Za druhé Putin se může mobilizace bát. Politolog Kamil Galeev upozorňuje, že v reálu revoluce často provádějí vojáci. Putin si musí být vědom ruské historie a faktu, že první revoluci v roce 1917 provedli nespokojení vojáci. Petrohradská posádka tehdy čítala 460 tisíc mužů, k tomu ještě můžeme připočítat námořníky z nedaleké základny v Kronštadtu. Všem hrozilo vyslání do probíhajícího masakru, kterým byla první světová válka. Byli demotivovaní, špatně živení, ale zato ozbrojení. Úspěch únorové revoluce byl v podstatě zaručen ve chvíli, kdy se vojáci z posádky přidali na stranu protestujících dělníků. Bolševické říjnové revoluci hodně napomohlo, že prozatímní vláda odmítla stáhnout Rusko z první světové války. Lenin po převzetí moci tak promptně učinil.

Putin by v případě mobilizace mohl čelit podobné situaci. Špatně motivovaní, ale ozbrojení vojáci by čekali na transport na Ukrajinu, kde by museli bojovat proti opevněnému a motivovanému nepříteli. Vzhledem k tomu, že Moskva je jeden z největších dopravních uzlů v Rusku, hodně by se jich koncentrovalo právě tam. Podle Galeeva je toto potenciálně revoluční situace.

Pokud ruská strategie zůstává prozatím nezměněná, dá se očekávat změna na ukrajinské straně? Nezávisle vyhodnotit situaci na bojišti je těžké. Rusům nelze věřit a i ukrajinská tvrzení je třeba brát s jistou rezervou a čekat na ověření z nezávislých zdrojů. Ukrajinci například zdaleka tak často nezveřejňují informace o svých padlých jako o ztrátách nepřítele. Je to přirozené, pravá čísla padlých zatajoval i Churchill.

Pár spolehlivějších zdrojů se ale dá najít. Možná překvapivě jde o podporovatele ruské politiky na Ukrajině. Jedním takovým je Igor Strelkov, vlastním jménem Igor Girkin. Jedná se o bývalého ruského zpravodajského důstojníka, který byl klíčovým mužem na počátku války na Donbase v roce 2014. Z nejrůznějších dobrovolníků, dobrodruhů a žoldáků postavil donbaské milice, které vyrvaly Kyjevu kontrolu separatistických oblastí. Podle Nizozemců je zodpovědný za sestřelení civilního letu Malaysian Airlines z Amsterdamu do Kuala Lumpuru. Sloužil jako ministr obrany Doněcké lidové republiky. Pak ho Kreml začal považovat za nekontrolovatelného a stáhl ho.

Strelkov se považuje za ruského nacionalistu, podporuje cíle invaze, ale neustále kritizuje její provedení. Například tvrdí, že v separatistických oblastech proběhla totální mobilizace, kdy jsou povoláváni do zbraně všichni muži mladší 60 let. Podle Strelkova jen 50 % frontových vojáků ví, jak nabít útočnou pušku. Rusko prý neovládá souvislé území, ale pouze silnice, profesionální vojáci prý ukončují svoje zaměstnanecké smlouvy, aby nemuseli bojovat na Ukrajině, a tak dále. Strelkov se bojí, že Rusko může válku prohrát.

Dalším zdrojem mohou být ruští vojáci na Ukrajině. Ukrajincům se podařilo vyhnat Rusy z proslulého Zmijího ostrova. Tvrzení se podařilo ověřit díky wagnerovcům. Wagnerova skupina je oddíl žoldáků, které Kreml používá k operacím, s nimiž nechce být přímo spojován. Bojují i na Ukrajině a otevřeně na telegramových účtech (ruská obdoba Facebooku) kritizovali ztrátu ostrova.

Pak je tu ruský novinář na Donbase Aleksandr Sladkov, rovněž podporující invazi. Ten si zase stěžoval, že Rusové utočí na ukrajinské pozice, i když jsou síly vyrovnané v poměru 1 : 1. To se rovná sebevraždě, útok je složitější než obrana a útočník mívá vyšší ztráty. Základní vojenská poučka zní, že útočník by měl mít převahu 3 : 1.

Vše tak nasvědčuje tomu, že Ukrajinci své pozice uhájí a k jejich obklíčení na Donbase nedojde. Ve střednědobém horizontu navíc čas hraje pro ně. Na frontu míří mobilizovaní rezervisté a nejmodernější zbraně ze Západu. Otázkou je, co pak. Jak již bylo řečeno, útok je složitější než obrana a protiofenziva může dopadnout špatně. Jako varování může působit právě Zmijí ostrov. Poté, co Ukrajinci vyhnali Rusy, se Rusům zřejmě zase podařilo odrazit ukrajinský výsadek. Pokud se to bude opakovat ve velkém, nastane dlouhá, krvavá opotřebovávací válka.