Vypadá to, že Andreji Babišovi se v posledních dnech pomátli členové jeho vlády a rozhodli se, že ho zničí. Je toho tolik, že už to nevypadá jako náhoda. Začalo to podivuhodnou mystifikací ministra zemědělství Miroslava Tomana o výskytu podvodného polského hovězího v luxusních pražských restauracích s asijskými jmény, kde ho měli vydávat za argentinské. Místo konkrétních faktů a důkazů, které by člověk od zodpovědného ministra čekal, Toman přiznal, že to celé byl úplný blábol, k němuž neměl žádné důkazy.

Vzápětí se s intelektuální ekvilibristikou přihlásila ministryně průmyslu Marta Nováková svým prohlášením, že za drahá mobilní data si Češi můžou sami, protože jich spotřebovávají málo a příliš sází na wi-fi zdarma. Veřejný prostor zaplavil zasloužený brutální výsměch ve stylu „synku, nech po vyčištění zubů puštěnou tu vodu, ať nám zlevní“. Nováková velmi nešťastně přitáhla pozornost k tomu, že stát není schopen mobilní operátory účinně regulovat, a proto Češi platí jedny z nejvyšších mobilních účtů v Evropě.

Mobilní sítě nejsou žádný volný trh, ale dost silně regulovaný byznys, kde rozhodně nefunguje ideální konkurence. Andrej Babiš pak horko těžko blábolení své ministryně hasil návrhem na usnadnění přechodu od jednoho mobilního operátora k jinému.

Duo úletů, které nahlodává důvěru Babišových voličů, dotáhlo duo Adam Vojtěch a Alena Schillerová. Do veřejné debaty vyrukovali s nápadem, aby stát přestal zdravotním pojišťovnám hradit platby za pojištěnce, kteří nepracují. Děti, seniory, nezaměstnané. Ročně je to zhruba 73 miliard korun. Pojišťovnám by je měly nahradit vyšší odvody zdravotního pojištění, které by odváděli ti, kdo pracují. Živnostníci a zaměstnanci. Těm by to zase měly vyrovnat nižší daně z příjmů, takže by ve finále měli stejný příjem.

Těžko se hledá smysl celé operace. O pravidelné zvyšování plateb pojišťovnám od státu se stále vedou politické disputace. Kdyby to šlo přímo od těch, kdo pracují, sumy by přirozeně rostly se vzestupem platů. Ušetřilo by se politické handrkování. To je ale jediný logický smysl. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch mluví o tom, že potřebuje jistotu pro pojišťovny, kolik peněz skutečně budou dostávat. Ta by ale paradoxně s tím, že by všechno dostávali jen od živnostníků a zaměstnanců, klesla. Ve chvíli, kdy by šla ekonomika do útlumu, začala růst nezaměstnanost a ubylo lidí v práci, by klesala i suma získaná ze zdravotního pojištění.

Pro Alenu Schillerovou jako správkyni státního rozpočtu to nedává smysl vůbec žádný. Pokud chce tedy dodržet svůj slib, že vyšší pojistné bude kompenzovat nižšími daněmi z příjmů. Výsledek by proto z jejího pohledu měl být na nule. Nebude muset platit pojišťovnám těch 73 miliard korun ročně, ale o stejnou částku přijde na daních z příjmů.

Jenže právě tady je vtip celé operace. Zdravotní pojištění funguje, stejně jako pojištění sociální, jako brutální rovná daň, z níž nejsou žádné bonusy ani slevy. Všichni platí stejné procento svých příjmů bez ohledu na to, kolik vydělávají. Naopak příjmové daně mají spoustu slev a bonusů, takže je nakonec platí jen zhruba jedna třetina lidí s nejvyššími příjmy. Voliči Andreje Babiše jsou přitom přesně z těch dvou třetin, které daně neplatí. Znovu je potřeba připomenout důležitou analýzu Babišova voličského jádra, kterou pro týdeník Respekt nedávno udělal sociolog Daniel Prokop z Medianu. Jen 31 procent jeho voličů jsou živnostníci a zaměstnanci s příjmem nad 20 tisíc korun. Zbytek daně neplatí, takže jim ty vyšší odvody není z čeho kompenzovat. Dotaženo do důsledku, Schillerová s Vojtěchem chystají zvýšení odvodů státu výhradně pro Babišovy voliče. (Netýká se to důchodců, kteří tvoří plných 45 procent jeho příznivců a žádné zdravotní odvody neplatí.) To je slušná střelba do nohy. Asi proto mlží slovy, že „to nemá žádné jiné obrysy, takže to ani nechci komentovat“.

Říct během týdne, že se mu pomátli hned čtyři ministři, z toho tři z vlastní stáje, je už síla.