Pomníková komise vídeňské radnice odmítla přijmout a vztyčit k 335. výročí známého vítězství na Kahlenbergu sochu polského krále Jana III. Sobieského, zachránce Vídně před Turky. Pravděpodobně z ohledů na ně: Turků už ve Vídni žije pomalu tolik, kolik jich v tom roce 1683 k městu přitáhlo.

Této zprávě, doplněné o dosti pravděpodobné podezření, se již člověk příliš nediví. Západ obchází strašidlo politické korektnosti, takže se chová, jako by litoval, že se kdysi našli lidé, kteří jej byli ochotni bránit. Polský král Jan III. Sobieski k nim patřil, sebral vojsko a se slovy, že polský král zůstal doma a na bojiště se dostaví jako obyčejný polský voják, vytáhl na pomoc obležené Vídni. V bitvě u Kahlenbergu 12. září se vrhl proti mnohonásobné turecké většině a rozprášil je „jako vítr spadané listí“, jak napsal historik střetů mezi křesťanstvím a islámem Jean-Paul Roux. Vídeň díky tomu zůstala Vídní, alespoň v tom smyslu, jakou je teď. Zajisté má tedy polský král právo na důstojný pomník, i když ten, kdo trochu Vídeň zná, ví, že tam má náměstí, ulici a kapli… Ale pomník je pomník, to je jasné, měl by tam být a je hanba zbabělých vídeňských úředníků, že tomu chtějí zabránit.

Jenže existuje Google. A tak se člověk podívá, jak měl pomník vypadat – a už ty ustrašené Vídeňáky chápe. Dílo polského sochaře Czesława Dźwigaje je výtvor v nejlepší hororové tradici kýčovitého velkopatosu. Znázorňuje výjev apokalyptického druhu, kdy jakýsi rozvášněný kníratý divous na koni vede tryskem stádo jiných divousů, kteří se rovněž tváří nesmírně zuřivě. Sousoší poněkud připomíná Stalinův zástup na Letné, pokud by osedlali a dali se do trysku. Jiným příbuzným dílem mohou být sochy Džingischána, které jsou oblíbené v Mongolsku, nebo severokorejské kreace znázorňující heroické vítězství kimir-senovců nad imperialisty. Těžkopádný realismus doplňuje doslovná symbolika, tedy kříž a polský orel, což by jistě nevadilo, kdyby to nebylo tak prvoplánové, hrubé a popisné. Je to ten typ kýčovitých pomníků, jež skrz nacionalistickou nebo konzervativní tematiku pokračují v tradici sorely, tedy socialistického realismu, kdy měl dílo pochopit i nejblbější zástupce pracujícího lidu. Svým duchem i formou se pak už takové anachronismy vůbec nehodí do města s tak vytříbeným a decentním vkusem, jako je Vídeň. Výtvarné umění, včetně sochařství, prošlo během sta let nějakým vývojem, od doslovnosti a realismu k modernímu a postmodernímu pojetí, a může být silné i bez lacinosti.

Tenhle pomník by Vídni, stejně jako Janu Sobieskému a potažmo Polákům, dělal spíš ostudu a je dobře, že ve Vídni jsou úředníci tak soudní, že ho odmítli. Optimista alespoň věří, že tomu tak bylo a ve Vídni rozhodovaly důvody opravdu estetické. Skeptik a realista se může obávat, že něco může být i na tom strachu před Turky. Vkusnější Sobieski jim v tom nepomůže.