Nehrál úplně hlavní role, ale vždy když se objevil na jevišti nebo ve filmu, okamžitě šla pozornost na něj. Vypadal někdy, že přišel přímo z podsvětí, ale ne z kriminálního, spíš z toho, kde bydlí čerti a démoni. Byl ostrý, výrazný a přesný, přitom bizarní a expresivní: hrál role psychologické i komické, Čechova i Havla. Skoro dvacet let byl stálicí Divadla Na zábradlí, té nejinspirativnější a možná i nejdivočejší pražské scény po roce 1989. Teď už několik let skoro nevychází z domu nedaleko Karlova náměstí, kde bydlí v podkroví s několika loutkami a kulisami opuštěného divadelního světa. Náš hovor začal tím, že si Vladimír Marek zapálil cigaretu a lačně potáhl.

Kolik jich denně dáte?

Kouřím strašně moc, čtyřicítka je normální. Mám z toho taky pořádný plicní varhany… (vzápětí je předvede) Ale nejhorší jsou záda. Když kejchnu, tak mě to bolí od beder až po krk. Nedávno jsem byl na vyšetření ve Vojenské nemocnici, tak mi udělali cétéčko a pan doktor mi řekl: Můžu vás ujistit, že rakovinu nemáte – já už jednu měl –, ale záda máte v katastrofálním stavu. S tím se nedá nic dělat. Takže já už skoro nechodím. Ne kvůli nohám, kvůli zádům.

Jak jste si to uhnal?

To mám z loutek, to je následek mé loutkářské kariéry. Roky jsem vodil panáky v pokleku, v předklonu, v záklonu, vstoje, vsedě, vleže, všemi možnými způsoby. To vám záda zrasuje zaručeně. Taková loutka má třeba pět šest kilo a zkuste ji pár hodin držet.

Takže nemoc z povolání?

Ano. A ze života. Já jsem s loutkama žil od dětství, už ve třinácti letech jsem v Říši loutek vodil marionety na dlouhém špagátu, to bylo skoro tři a půl metru, místní specialita: Josef Skupa prý říkal, že se v Říši loutek nevodí marionety na nitích, ale na lasech. Namaká to svaly na rukou, ale zrasuje to záda.

Já si vás pamatuju jako herce s velmi impozantní muskulaturou.

To jsem měl, na to jsem ani nemusel chodit do fitness. Teď jsem tlustej, protože se nemůžu hýbat, a jsem starej, taky se mi mění obličej, já byl vždycky v obličeji po mámě, teď se spíš podobám tátovi.

Teď vypadáte jako hodný pán, když vám bylo třicet čtyřicet, tak z vás šla poněkud hrůza.

To už dávno nejde… To skončilo. Divadlo nedělám od roku 2016, špatně jsem šlápl tady v předsíni, spadl jsem, rozbil jsem si držku, vykloubil rameno a poškodil si ramenní nervy, takže dneska mám levou ruku chromou. Ani jsem nebyl opilej, protože jsem druhý den měl premiéru na Hradě v Shakespearovi, na poslední chvíli museli shánět náhradu. Od té doby nehraju, konečná.

Tak se vraťme na začátek, k loutkám. Jak jste k nim přilnul? Měl jste někoho v rodině?

Ne, absolutně nikoho. Všichni daleko od umění, máma byla dámská krejčová, táta kuchař. Obyčejná rodina. Vůbec nevím, kde se to vzalo. Prostě jsem od dětství miloval loutky, já byl nejšťastnější, když jsem byl s nimi. Už jako malej jsem měl spoustu dětských rolí v Říši loutek, hrál jsem, namlouval jsem je, pak i vodil. Pak jsem vystudoval loutkářskou katedru DAMU, tam jsme se učili hrát s maňásky, marionetami, javajky, černý divadlo… Já nevím, kde se to ve mně vzalo, ale byl jsem od dětství takhle založenej, prostě jinej.

Jinej znamenalo i jinak sexuálně orientovaný?

Ano. Já byl na obě strany. Bisexuálové prý neexistují, prý je člověk buď hetero, nebo homo, já nevím. Lidi, co jsou tak zvaně vrční, tak ti berou všechno, jak to přijde.

Vrční?

No, že toho hodně naklátěj. Když nedá Franta, dá Božka.

Božka potom s tím má trochu problém, ne?

To nevím, já jsem měl nejvážnější heterovztah s Bárou Štěpánovou a s tou jsme měli už před svatbou, my jsme se do sebe strašně zamilovali, když jsme byli v angažmá v Hradci. Ona to o mně věděla a říkala mi, ty, Marku, my jsme si říkali příjmením, chlapy ti odpustím, ale ženský ne, to bych tě zabila. Byl to krásnej vztah: pak Bára dostala místo v Plzni, já zůstal v Hradci, tím to skončilo.

Zajímavé, že právě Bára Štěpánová, tu si s mladíkem jen tak splést nelze…

Já vím, co myslíte, vím, že se říká, že homosexuálům se líbí když tak mužatky. To se opravdu o Báře říct nedalo, to mně všichni záviděli, víte co. Ale mně se vždycky líbily ženský, který vypadaly opravdu žensky: prsa, boky, zadek. A na chlapovi se mi líbilo, když byl pořádně udělanej. Já byl opravdu půl na půl.

Ale žil jste přece ve velmi silném vztahu s přítelem Jiřím: tady na poličce máte jeho fotografii.

To je Jirka s mým tatínkem, oni si moc dobře rozuměli… To byl nádhernej, ale taky svobodnej vztah. Po nějaké době jsme si dávali volnost. Jen jsme si říkali, že bude dobře, když se budeme vzájemně informovat, aby nenastal malér. No, nastal. Jirka měl holt smůlu, čapl na někoho a chytil AIDS. Dokázal to ustát velmi důstojně, pak se to zhoršovalo, týden po týdnu, pak nemohl chodit, ochrnul odspoda dolů, začal padat, to už nešlo, pak ho odvezli do špitálu na Bulovku, do takzvaný aidsárny, já tam chodil za ním prakticky denně, chtěl jsem sestřičkám ušetřit práci, tak jsem ho převlíkal, přebaloval, naučil jsem se mu píchat injekce. Pak jsme mu sehnali polohovací postel, tak jsme ho převezli sem, on tady ležel, já chodil ale večer hrát divadlo, pak jsem se hned vracel, jenže jsem ho třeba našel, jak tady leží ne zemi. On říkal, že si už myslel, že může chodit. Ono se mu to potom horšilo i mentálně, měl halucinace. No, když umíral, tak jsme se drželi za ruku.

Nebál jste se, že to chytnete taky?

Já jsem věděl, jak se chovat, takže jsem věděl, co mám dělat, a nebál jsem se. 

Našel jste pak někoho dalšího?

Ne, bylo pár krátkých vztahů, nějaký zamilování. Ale mě to pak vlastně přestalo bavit. Potom jsem taky onemocněl. Našel jsem si takovou bulku na tříslech, myslel jsem si, že je to tuková bulka, tak jsem s tím byl v nemocnici, oni mi to operovali, když jsem se probudil, tak mi pan doktor říká: Víte, ona to nebyla tuková bulka. Já hned věděl, o čem mluví. No, rakovina mízních uzlin. Ale vylízal jsem se z toho.

S tím Jiřím jste žili už před rokem 1989, že?

Ano, to jsme se dali dohromady, bydleli jsme spolu tady v tom bytě. Bylo to báječný.

Zažil jste jako homosexuál před Listopadem něco jako perzekuci?

Zažil. Dvakrát jsem byl u výslechu, tam to na mě chtěli vytáhnout, ale já jim říkal: Pánové, no a co? To přece není trestný čin. Tím to bylo odbyto.

Já si na vás pamatuju z přelomu 80. a 90. let a to jste vypadal, a myslím, že moc nebudu přehánět, jako česká verze Klause Kinského, prostě esence dekadence. To mohlo v někom vzbuzovat dojem, jak vedete divoký život.

To rád slyším, já si samozřejmě Klause Kinského jako herce vážím. Je fakt, že já si liboval ve výstředním oblečení, nosil jsem kožené kalhoty, měl jsem dlouhé blonďaté vlasy, někdy jsem se i líčil. Ale já jsem byl na rozdíl od něj hrozně mírumilovný člověk, úplná putička. S Jirkou jsme se třeba nepohádali ani jednou.

Chtěli jste svůj svazek nějak úředně legalizovat?

Ne, to nebylo tehdy na pořadu dne. A ani jsme to nějak nepovažovali za nutný. Prostě jsme spolu žili, to stačilo.

Byl jste tehdy nějak zapojený do řekneme komunity? Myslím tím, jestli jste chodil třeba do klubů: tehdy bylo známé třeba Téčko nebo Šroubárna nebo hospoda U Dubu.

Moc ne, já na to nějak nebyl. V Téčku jsem byl párkrát. Když je těch buzen pohromadě hodně, je to na mě nějak moc… Jirka jich znal víc, on pak i zakládal organizace a potom se angažoval v pomoci lidem nemocným AIDS. Občas chodil do hospody U Dubu, kam chodily spíš starší bukvice na pivko, vzal mě s sebou, abych prý neseděl doma jak pecka.

Říkáte bukvice? Tak jste si říkali?

Jo, bukvice, buzna, to je takový běžný slovo, skoro jemný. Homosexuál je diagnóza, teplouš je spíš nadávka a slovo gay jsme neznali a já ho ani nikdy nepoužíval.

Poznal jste třeba ještě Eduarda Cupáka?

No jéje, já jsem znal ještě Eduarda Kohouta… A ten mě pozval na večírek na Kampu a tam byl Eduard Cupák, on mně říkal: Ty moje drapérie dekorativní, cedil to přes ty svoje zuby. Ale nic si nedovolil. Oni byli strašně noblesní. A byla s nima strašná sranda. Znáte seriál Vicious s Derekem Jacobim a Ianem McKellenem? Česky se to jmenuje Jízlivě tvůj. Tak to je přesně ono. Oni spolu pořád taky žertovali, dělali si ze sebe srandu. To byli báječní lidi.

Já jsem vás poprvé viděl snad někdy v roce 1990 v inscenaci Mysteria Buffa od Daria Foa. To bylo divadlo jednoho herce a vy jste tam proháněl celý les loutek. Pak jste se najednou objevil na Zábradlí…

Mysteria Buffa byla krásná věc, to se mnou nastudoval Jan Borna, dej pánbůh věčné nebe, úžasnej režisér, já ostatně pracoval se samými skvělými režiséry. To bylo těsně předtím, než mu propukla roztroušená skleróza, takže po zbytek života skončil na vozíku… A já tehdy hrál v Divadle Drak v Hradci Králové u Josefa Krofty, taky už nebožtík. A Josefovi jsem vděčný za strašně moc, to byl pro mě ohromně důležitý člověk. Já už jsem ale věděl, že tam musím skončit a musím do Prahy. Odcházel jsem s bolavým srdcem, ale nešlo to jinak. To bylo zkraje 90. let, hned po revoluci. A Jan Grossman tehdy dával dohromady soubor na Zábradlí, tak jsem se tam byl představit, celej v černé kůži, černý brejle, Grossmanovi se to strašně líbilo, on měl rád cvoky.

Jak jste se z loutkoherce stal činoherním hercem?

Nejdřív to byl šok. Grossman zkoušel Havlovo Pokoušení, já jsem najednou stál na jevišti s herci, které jsem znal z televize, obdivoval jsem je a najednou jsme měl hrát s nimi. Já byl nejdřív ve strašné křeči, odešly mi hlasivky, no, hrůza. Pak se to nějak zklidnilo, snad jsem to moc nezkazil, nebyla to velká role. Potom jsem převzal po Frantovi Husákovi, který na podzim 1991 nečekaně umřel, roli žebráka v Juanovi. Pak jsem na Zábradlí prožil víc než dvacet let. Vlastně to bylo divadlo mýho života.

Takže jste začínal na Zábradlí s Havlem… V Largu desolatu jste hrál?

Ne, tam hrála ta druhá parta, Bartoška a další. Já hrál v Pokoušení, pan Václav tam byl každou chvíli a strašně kontroloval, aby tam nevypadla ani věta. Jan Grossman, já mu říkal Honzíček, byl z toho nešťastnej, protože on neměl rád dlouhý představení. Divadlo nemá trvat dýl než dvě hodiny, i s pauzou. Ještě navíc na Zábradlí, tam jsou sedadla jak gilotiny. Já na Honzíčka Grossmana strašně rád vzpomínám, protože to byla osobnost, to se nedá vystihnout. Moc mi pomoh, protože viděl, že mám ze začátku nervy v kýblu.

A v roce 1993 umřel…

Ono se to na něm všechno podepsalo. Pak se taky docela rychtoval práškama a těch vodek bylo taky víc, Marie, krásná Marie Málková (manželka Jana Grossmana) ho sice hlídala, ale to už nešlo. S Marií jsme pak strávili noc po Grossmanově smrti; já jí říkal, Marie, jestli chceš, tak já zůstanu s tebou, tak jsem s ní prožil tu nejstrašnější noc jejího života.

Na Zábradlí se vždycky dost pilo, že. V 90. letech to bylo jedno z center pražské bohémy. Myslím, že taková sbírka geniálních alkoholiků se jinde hned tak nesejde. Třeba Leoš Suchařípa…

To je asi pravda, pilo se tam dost, za Petra Lébla to pokračovalo. Leoš se naučil pít v Moskvě, kde studoval divadelní vědu, to jinak ani nešlo. On byl úžasnej, když měl svoji míru, a když mu jednou doktoři pohrozili, že mu brzo odejdou játra, tak nějakou dobu nepil, a to hrál jak bůh. To byly pointy, jako když vezme perlíkem o kovadlinu. Jenže když tam byla kapka navíc, tak on začal huhňat, že mu nebylo rozumět, a občas nevěděl, jestli hraje Racka, nebo Ivanova, a v jakým je dějství a kdo vlastně je. Von byl velkej herec. Hrozně samolibej… To mi říkal Bohoušek Klepl, že když jsme hráli Ivanova a já se chodil klanět, tak Suchařípa počítal, jak dlouho se tleská, a byl hrozně nespokojenej, že jsem měl větší potlesk než on. To von ješita byl.

Nebyli jste si podobní s Karlem Dobrým? Dva uhrančivé typy v souboru.

Jo, ale Karel je vysoký a divoký, já byl mírnej. Já tak jenom vypadal. Ale jednou jsem mu ji natáhnul, to už opravdu s ním nešlo vydržet, tak jednu dostal. Pak jsme si spolu jednou dobře pokecali, ale to bylo taky tím, že jsme si dali předtím koks. On koks je hrozně družící, to má člověk pak každýho rád.

To jste si dával často?

Tak já mám za sebou docela slušnou kariéru soužití s drogama. Ale vždycky jsem to měl pod kontrolou. Bral jsem je jenom, když jsem měl volno, třeba týden, a věděl jsem, že budu mít dost času na dojezd, abych se z toho dostal. Takže si na drogy nemůžu stěžovat. Plno hezkejch chvilek bylo ještě hezčích. Pak jsem toho nechal, protože jsem zjistil, že mi vypadávaj texty a jde mi to trochu na mozek.

Kdy to bylo? A jak dlouho to trvalo?

To bylo v devadesátých letech, trvalo to tak čtyři roky. Ale to nebylo častěji než jednou za měsíc. A dělal jsem to pro radost, ne abych tím něco řešil. Když se tím něco řeší, tak to je nebezpečný, to je konec. Já jsem fetoval pro potěšení a pro radost.

Ale trochu se to na organismu podepíše, ne?

To jo, trochu jo. V mým případě se pak přidaly i další věci, vždyť já prodělal tu chemoterapii. Ale víte, co mi to přineslo? Já se osvobodil od sexu. Mně to teď už nic neříká, prostě to odešlo. A já myslím, že je to dobře. Já se bál, abych ve stáří nebyl takovej ten vilnej dědek, kterej loudí o sex a je trapnej. Ale ono se to vyřešilo samo. A je to dobře.

To je hezké. Ale ještě k divadlu. Já si myslel, že vás tam Petr Lébl měl jako takový exemplář nadsamectví.

To nevím… Já jsem měl s Petrem Léblem takový zvláštní vztah, který ale nebyl nijak blízký. On mě myslím respektoval, vážil si toho, jak hraju, ale žádná důvěrnost, jakou měl třeba s Karlem Dobrým, do kterýho byl nešťastně zamilovanej, v tom nebyla. On se podle mě nedokázal přenést přes nějaké moje rysy, přes to, že se s tím, že jsem buzna, prostě moc neseru. To on s tím měl problém. Já myslím, že on byl uvnitř ženská, jenže si to neuměl přiznat.

Vážil jste si Léblovy divadelní poetiky?

Naprosto. V tom byl geniální.

Vy jste tam po Léblově smrti zůstal. To už bylo asi jiné divadlo.

Jo, léta se nevědělo, co s tím dál. Já tam zůstal, pro mě to byla srdeční záležitost. Byl jsem tam devatenáct let, pak jsem dostal padáka. Rok před důchodem mě vyhodil David Czesany. On mi říkal, že mě nevyhazuje, že mi jen neprodlužuje smlouvu, k smíchu. Je fakt, že mě v posledních letech už obsazovali míň, nevím, proč to bylo, já chtěl samozřejmě hrát. Začal jsem potom brát muzikály, některé byly výtečné. Já asi vím, jak se na to díváte vy, ale některé byly opravdu skvělé, třeba Excalibur, tam jsem hrál Merlina. Já jsme nehrál v žádných sračkách! Teda až na výjimky. 

A taky to bylo asi líp zaplaceno…

No podstatně líp! Tam měl člověk za představení pět šest tisíc, to se s gáží v divadle nedá srovnat. Však mi taky pak v divadle říkali, že mám muzikály, že mě nemusí tak obsazovat. Ale já stál hlavně o divadlo! A taky jsem tam říkal, že vždycky když mi přišla nabídka na muzikál, tak jsem první šel do divadla, jestli to můžu vzít. A kdyby pro mě něco měli, tak dám přednost divadlu.

V čem je ten hlavní rozdíl?

To se nedá srovnávat. Muzikál je především stroj, tam je hlavní to zorganizovat, protože tam jsou tři čtyři alternace, hlavní je to sladit a naladit a pak už to jede. Umělecké divadlo je něco úplně jinýho. To je práce jinýho druhu. Tam je mnohem víc citu, emocí, prostě je to úplně jiný. Taky když jsem dostal ze Zábradlí toho padáka, tak mi vytryskly slzy. Slzy bezmoci a vzteku. Taky to divadlo šlo strašně do háje. Pak to vyhráli Brňáci, ale to už je jiná historie.

Jak snášíte tuhle dobu? Co covid?

Já to ještě neměl. Maminka, té je devadesát let, to měla. My máme strašně blízkej vztah, pořád si voláme. My jsme se narodili ve stejnej den, 6. srpna, a dokonce v poledne. To když ukážu nějakýmu astrologovi, tak padne na zem.