Výpisky z deníků, časopisů a knih

Všichni jsme vyšetřovatelé

Výpisky z deníků, časopisů a knih
Všichni jsme vyšetřovatelé

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Město Turnov minulý týden zveřejnilo vítězný návrh soutěže na pomník T. G. Masaryka a vznikla situace vyvolávající ty nejprimitivnější vtipy o moderním umění, proti nimž bohužel v tu chvíli není co říct. Jde o útvar jakoby z betonové trubky, ohýbaný v zásadě po instalatérsku, až na to, že v jednom místě je trubka zauzlovaná.

Z trubek a podobných materiálů dělala sochy řada lidí, třeba Karel Nepraš, ale ty jednak směřovaly k určitým tvarům a jednak neměly představovat Masaryka. Ano, na trubce je najednou uzel – jak ozvláštňující. Bohužel ani tento motiv není v umění už nějakou tu desítku let novinkou. Když čteme, že porota ocenila „možnost vlastní interpretace finální sochy, nutící diváka k zamyšlení“, a zároveň, že „pravda v přeneseném slova smyslu upadá, válí se po zemi, znovu se zvedá, ‚zašmodrchává se‘,“ bezprostřední reakce bude znít „to si snad dělají pr…“ a ani s odstupem ji nelze vylepšit. To měla být socha, ne Rorschachův test.

Pomýlený je i přístup člena poroty, podle kterého bude mít obyvatel „možnost seznámit se s aktuálními projevy výtvarného umění, aniž by chodil do galerie“. Socha v parku nemá být nějakou ilustrací, uměním v uvozovkách. Má být jedinečná a obstát sama o sobě, ne jako školení.

Jde tu o širší problém, že moderní západní společnosti jsou na štíru s monumentálními projevy – sochami či památníky –, které se nějak dotýkají ideje státnosti. Jsou s nimi potíže všude. Nikoli náhodou jsou dva novější pomníky TGM – na Hradčanech a v Poděbradech – replikami starších, předválečných soch. To, že byly násilně odstraněny a zaslouží si restauraci, nás tak ochraňuje od přiznání impotence a rezignace. Jediným originálním příspěvkem poděbradské instalace je, že socha stojí přímo na zemi. Doslova Masaryka sundali z piedestalu, což je tak jediné, co umíme. I socha Winstona Churchilla na Žižkově, výjimečně zdařilé dílo, které je moderní, a přitom si s předmětem ví rady, je replikou londýnské sochy z roku 1973. Když už je nějaký autor akceptován jako přijatelný, je pak jeho soch všude až moc, jako Olbrama Zoubka. Když už se něco povede, jako pomník Franze Kafky od Jaroslava Róny na Starém Městě pražském, jde o osobnost tak jedinečnou a zvláštní, že odpadá nutnost lámat si hlavu nad tím, zda socha vystihuje Kafkův význam v našem veřejném životě.

O to víc aspoň vynikne výkon Jožeho Plečnika na Pražském hradě. Nejde přímo o sochy, ale i tak je těžké si představit, že by dnes někdo dokázal s novými, samostatnými tvary pro takové místo přijít.

Zprávy o zatčení skupiny korupčníků s náměstkem primátora Hlubučkem na vrcholu představují bezesporu šťavnaté čtení, uspokojení ale vedle úniků informací, což je samostatné téma, kazí zpráva, že se na místo činu vrací státní zástupce Adam Borgula. Jeho minulá kauza v Dopravním podniku, tzv. jízdenky, skončila mírně řečeno rozpačitě a bylo by smutné, kdybychom se zase po letech u soudu měli dovědět, že to bylo trochu jinak. V mnoha oborech platí, že na něčem se člověk zaučit musí a že každý má dostat opravný pokus. Ale má být i ve stíhání kriminality?

A pak je tu ještě jedna iritující věc. Náměstek primátora Adam Scheinherr popsal, jak celou věc možná rozjel tím, že zhruba před dvěma lety se o jedné situaci, jak se později ukázalo, spojené s nyní zatčenými lidmi, dověděl a podal trestní oznámení. „Po vzájemné dohodě s policií jsem dva roky kvůli naprostému utajení dělal jakoby nic – aby nikdo z vyšetřovaných neměl tušení, že se kolem nich stahuje smyčka spravedlnosti,“ píše. Podezřelé neodvolávali, nereagovali na výzvy k řešení korupce… „Nesměli jsme ptáčky vyplašit.“

To je z jedné strany pochopitelné, ale zároveň šílené. V době vrcholící protikorupční hysterie se tu prosazovalo trestněprávní pojetí politiky – v tom, co je správné hospodaření, měli mít poslední slovo policisté. Teď zase jako by vyšetřování korupce srostlo v jedno s politikou. Kde na pražské radnici končila politika, výkon samosprávy, a kde začínala policejní operace? Kde ještě si právě teď myslíme, že sledujeme politiku, a ono je to ve skutečnosti utahování smyčky?

24. června 2022