Minulý týden se na americké scéně odehrávalo docela dost důležitých věcí – výbor Sněmovny reprezentantů pro vyšetřování útoku na Kapitol 6. ledna 2021 zahájil veřejná slyšení, u obydlí soudce Nejvyššího soudu Kavanaugha byl zadržen ozbrojený muž, který přiznal, že chtěl soudce zavraždit, v San Franciscu byl ve zvláštních odvolávacích volbách odvolán progresivistický státní zástupce Chesa Boudin, doznívaly zprávy o masové střelbě v texaském Uvalde a přicházely nové o naštěstí zmařeném pokusu jinde. Ale lidé, kteří takové věci sledují, si nemohli pomoct a věnovali stejnou nebo i větší pozornost veřejnému „dramatu“ v redakci deníku Washington Post.

Svědomitý občan by asi měl sledovat slyšení k 6. lednu. Jenže to je divadlo v režii demokratů, které nezmění názory, jež jsou dávno fixované. Takže se stalo, že na platformě YouTube, kde v jednu chvíli sledovalo přímý přenos z Kongresu osmnáct tisíc diváků, chat probíhající vedle přenosu zcela ovládla diskuse o novém filmu Morbius.

Drama ve Washington Post naproti tomu slibovalo, jak se říká, popcorn. Odehrávalo se celé na Twitteru. Ale ve sporu o to, zda sociální sítě mění lidi, anebo je jen díky nim lépe vidět, jací lidé jsou, byla tato několikadenní veřejná hádka silným argumentem pro druhou variantu.

Na počátku byl sexistický vtip retweetovaný reportérem Davidem Weigelem. Jeho redakční kolegyně Felicia Sonmezová ho za to veřejně napomenula a podivila se, jak to může vedení Washington Post – jejich společné vedení – tolerovat. Weigel svůj retweet smazal a omluvil se. Ale to Sonmezovou neuspokojilo. Neuspokojilo ji ani, když vedení redakce Weigela na měsíc suspendovalo bez platu. Jela dál. Děkovala lidem, kteří s ní souhlasili, a kritizovala ty druhé. Svěřovala se, jak je pro ni těžké veřejně denuncovat Weigela, kterého až dosud považovala za dobrého přítele, ale že bohužel musí. Vypočítávala další příklady toho, jak bílým mužům všechno prochází, zejména ve Washington Post.

To už jí občas nějaký kolega veřejně naznačil, že by měla ubrat a prát špinavé prádlo doma. Jak dlouho bude vedení redakce tolerovat tyto útoky na mě, tázala se Felicia. Dohromady vychrlila stovky tweetů. Až nakonec v pátek vedení Washington Post udělalo to, co si každý normální člověk myslel, že musí udělat, ale zároveň nevěřil, že dokáže udělat, a vyhodilo ji.

Bylo to jako ta příslovečná bouračka, od níž člověk nemůže odtrhnout oči – až na to, že tady se nepředváděl nějaký Řepka s Kristelovou, nýbrž absolventi elitních amerických univerzit, zaměstnanci deníku, jehož role v aféře Watergate musí být zmíněna v každém komentáři o svobodě tisku.

A není to jediný případ ani v Postu, ani v amerických médiích, ani v jiných institucích obsazených mladými lidmi z elitních univerzit. Nastupující generace elity si osvojila strategii hodnou základní školy: veřejně žalovat, tropit hysterické scény, soutěžit v tom, kdo je větší oběť (Sonmezová se nemůže vykázat tím, že je gay nebo černoška, tak o sobě tvrdí, že je obětí znásilnění). Kdyby se do proudu tweetů Sonmezové pustil nějaký algoritmus strojového učení, musel by dospět k závěru, že „marginalizovaný“ je jen jiný výraz pro „absolvent Harvardu“.

Jak vypadá skutečně inovativní a společensky odpovědné chování v elitním sektoru, a ne jen jeho konformistická napodobenina, ukázala japonská brokerská firma Itochu Corp. Ve své zprávě o podpoře a participaci žen zveřejnila porodnost mezi svými zaměstnankyněmi. Ta je vyšší než japonský průměr (1,97 vs. 1,33) a firma ji spolu s dalšími údaji prezentovala jako doklad toho, jak je k potřebám zaměstnankyň přívětivá. Deník Asahi Shimbun ve zpravodajství cituje i kritické reakce, z nichž ta nejlepší je pochopitelně od univerzitní expertky na genderovou problematiku: hrozí prý, že „by zaměstnanci mohli získat dojem, že si firma myslí, že mít děti je žádoucí“. Je příznačné, že firmy mohou zaměstnancům i veřejnosti vnucovat kdejaký názor, pokud je progresivní, ale tohle nesmějí ani naznačovat. Mimochodem, víte, který velký podnikatel říká zaměstnancům, že mají mít hodně dětí? Elon Musk.