Toto je rozhovor dvou starých známých, takže nebudeme předstírat, že se vidíme poprvé. Vlastně jsme se vídali velmi často, někdy denně. Přesto byl Tomáš Němeček vždy trochu záhadou. Zatímco ostatní tak různě vláli, Tomáš šel přesně za svým, soustředěně a nenápadně. Zatímco se ostatní hledali, Tomáš věděl, co chce, takže se brzy stal jedním z nejvýraznějších novinářů své generace. Vedle toho vystudoval práva, což bylo na jeho psaní znát. Před pěti lety, v den, kdy vstoupil na mediální trh Andrej Babiš, v novinách skončil. Nyní je za ním možné zajet do Bohnic.  

Tomáši, jaké myslíš, že je tvé hlavní téma? Nejen v novinařině, ale i v tom, co děláš. 

Podívej, já jsem chlapec z malého města…

Opava je malé město?

Dobře, tak slovy novináře a Haškova kumpána Michala Mareše: Přišel jsem z periferie republiky. Já jsem z ní přišel do Prahy v roce 1991 a to, jak pamatuješ, byla velmi barvitá doba. Fakulta žurnalistiky měla myslím tu zvláštnost, že přitahovala mladíky z různých koutů země, takové ty ctižádostivé idealisty typu Juliena Sorela, kteří chtěli „dobýt“ Prahu. Však taky váš šéfredaktor nebyl jiný… Jak jsem řekl, byla to doba barvitá a zmatená a my jsme chtěli být u toho, i když jsme byli samozřejmě naivní a o světě jsme měli jen matné tušení. Ten náš ročník byl nabitý ambicemi, možná až nezdravě. Byl tam Jindřich Šídlo, Pavlína Wolfová, Veronika Sedláčková, Jakub Horák, který toho ovšem po půlroce nechal… Chtěli jsme být hvězdy a někteří se jimi i stali. Pamatuju si na Honzu Rybáře, jak se v srpnu 1991 vrátil z puče v Moskvě s fotografií, jak stojí zakrvácený na tanku. Byla z něj superstar a my chtěli být také.

To bych do tebe neřekl. Já tě poznal až v Respektu, kdes mi přišel jako docela vyzrálý a rozumný mladík. 

Jenže to mi bylo už dvaadvacet… Tehdy všichni stárli mnohem rychleji. Ale je fakt, že Respekt mě asi v tomhle zachránil a ukázal mi proporce. Tam bylo nutné přece jen se dost soustředit na témata. A jak jsi se ptal na to hlavní téma, tak to se tam myslím začalo krystalizovat. Projevovalo se v mém asi lehce odpudivém pedagogickém sklonu, který se prolínal s touhou, aby se věci napravovaly, aby, pateticky řečeno, se prosadila spravedlnost. Určitě se v tom ozývalo i moje katolictví, ve kterém je mým vzorem G. K. Chesterton; když jsem měl pak v Lidových novinách sloupek, tak jsem ho nazval po jeho vzoru, místo Ohromné maličkosti Velké detaily.  

To Chestertonovo katolictví bylo, pokud vím, takové vtipné a nezachmuřené. A je vlastně fakt, že jsi mi připadal vždy spíš jako ironik než moralista.

Nevím, co na to říct… Při psaní mi záleželo na tom, aby se to nějak prolínalo s aktivní změnou, aby to mělo nějaký pozitivní efekt. Teď se tomu říká aktivismus a má to problematickou nálepku, ale mně opravdu šlo o to, aby se neděly křivdy, aby se věci sunuly k lepšímu. Kvůli tomu jsem začal i studovat práva… Ale zároveň mě na žurnalistice bavila pestrost, střetávání různých názorů, kouzlo argumentace. O to jsem se snažil, když jsem několik let Respektu šéfoval, aby na jedné stránce byl ekobuddhistický liberál Marek Švehla i katolický konzervativec Teodor Marjanovič. To samé v Hospodářských novinách, kde byla představa elitního názorového listu, anebo pak v Lidových novinách v letech před Babišem. Koneckonců když jsem řídil Orientaci LN, zavedl jsem tam diskusní formát Salon, ve kterém pokračuje Echo.

Ano, a já, když mám pár dní plnou hlavu, jak to provedu, na to s vděčností vzpomínám. Ale když jsi už vyslovil to jméno… Nedávno (26. 6.) to bylo pět let, co Andrej Babiš koupil Mafru a s ní Lidové noviny, kde jsme tehdy pracovali. Ty jsi byl od prvního okamžiku rozhodnutý odejít. Vůbec jsi o tom nemusel přemýšlet?

Ne, tady nebylo pro mě o čem. Ani na chvíli jsem si nedovedl představit, že bych v těch novinách zůstal. Takže jsem podal výpověď okamžitě. Ale musím připomenout, že se mnou to udělal i můj kolega z přílohy Právo a justice Václav Drchal, který jakožto historik riskoval mnohem víc. Já jsem měl vystudovaná práva, s nimiž je přece jen snadnější se uživit. Mým možná jediným problémem v té chvíli bylo, že jsem tím nechtěl nějak okázale vystavovat jiné lidi do trapné pozice, že oni zůstanou. To jsem bral, že je každého věc a na každém je, aby se rozhodl.  

Ale ty jsi měl s Andrejem Babišem osobní zkušenost…

Nebyla nijak výrazná. Vlastně byly jen dvě tři a nijak dramatické. První byla, když jsem začal v roce 2002 šéfovat Respektu, to mi mimochodem nebylo ani třicet, tak jsem převzal nějaké soudní spory. A já si řekl, že to zkusíme vyčistit, tak jsem všem navrhl, že jim otiskneme jejich stanovisko v dopisech a spor tím uzavřeme, hodně jich na to přistoupilo, Andrej Babiš, který měl několik žalob na Respekt, nikoli. Ten nám hned během setkání dal najevo, že s ním žádná dohoda není možná, že on jedině žádá kompletní podvolení. 

To jste se sešli osobně?

Ano, Andrej Babiš vždycky všechno řeší nejraději osobně, tehdy neměl ani žádného tajemníka nebo mluvčího, všechno šlo přes něj. Byl permanentně na telefonu a bral ho. Myslím, že to dělá dosud.

Jak to dopadlo?

My jsme ty soudy pak vyhráli. Já jsem si z toho udělal závěr, že ten člověk rozumí jen síle, kterou neváhá použít. No ale to nebylo jediné setkání. To druhé se uskutečnilo díku tomu, že já učím na Newyorské univerzitě v Praze, mám tam kurz české moderní historie pro Američany a v rámci toho semestru oni mají možnost se setkat s nějakým Čechem, kterého si vyberou, pokud tedy ten s tím souhlasí. Já jim většinou nabízím nějakého disidenta. Nebo miliardáře. Nebo komunistu, ale ti se pak už podruhé setkat nechtějí – s výjimkou nebožtíka Ransdorfa, ten to měl rád. No a v roce 2013, ještě předtím, než koupil LN, padl návrh, že by se chtěli setkat s českým miliardářem, tedy s Andrejem Babišem. A nutno říct, že on velmi ochotně souhlasil, nechal pro nás poslat dokonce nějaká auta, takže pro ty americké kluky a holky to bylo dosti zajímavé, říkali, že jedou poprvé v autě s neprůstřelnými skly, zavezli nás na Chodov, kde měl Agrofert své sídlo, tam nás velmi ceremoniálně uvítal, pohostil, no prostě jako na pravém dvoře oligarchy. Byl na jedné straně pozorný a ochotný, ale zároveň z toho, co říkal, čišela taková pro něj typická agrese a přezíravost, že nutně budil dojem nepříjemného člověka. Pamatuju si, že se tam tehdy nějak zmínil, že má mediální zájmy, takže se mě studenti pak ptali, jestli bych mohl pracovat pod ním, a já jsem řekl: „V žádném případě, ani minutu.“ Takže jsem se cítil i tím jaksi zavázán.   

Hm, ale na druhé straně vás přijal.

No, to je pravda, já myslím, že on se vždycky rád předvede. A taky to potom hned obrátil, když někde pronesl: Ten pan Němeček, nevím, co se mu nelíbí, já jsem ho přijal, a on teď takhle…

Co sis myslel o těch lidech, kteří na těch místech zůstali?

Jak už jsem říkal, vůbec nic špatného. Pamatuju si na náš rozhovor, ty jsi citoval Havlovu Audienci: Vám se to bojuje za lidská práva, ale co my tady v pivovaře?

To byla sebeironie.

Vždyť já to tak beru. Jiný kolega mi říkal: Vy máte vystudovaná práva, ale co já? Jiný zas říkal, že Michael Bloomberg má taky média, a přitom je v politice. Jiní pak argumentovali hypotékami a složenkami, no… Ale opravdu chápu, že důvody těch, co tam zůstali, byly validní. Jeden právník mi říkal, abych tam zůstal a bojoval z těch pozic, které tam mám. A já si ale říkal, že tohle je pro mě rok 1970 a měl bych odejít.

Počkej, to přirovnání s normalizací mi připadá přehnané. Čistky a okupace země Rusy je něco jiného než to, že noviny koupil nějaký Babiš.

Samozřejmě, já to rozhodnutí taky vztahoval jen na sebe. Tehdy už jsem byl hodně pod vlivem toho, že jsem se zabýval právem a justicí a krátce předtím jsem dělal knihu o Vojtěchu Ceplovi a bavili jsme se o normalizaci na právnické fakultě, a to bylo zajímavé, jak mnoho profesorů se tehdy obklopilo svými výsostnými zájmy, věnovalo se doutníkům a koňaku a dali se na studium římského práva, protože, pane kolego, římské právo je stejné i za komunismu, to tady bude vždycky. Nějak se mi to příčilo přijmout a být u toho.

Ale ty jsi měl ta vystudovaná práva… A když jsme mluvili o tom tvém vlastním tématu, tak já opravdu myslím, že tvým tématem byla férovost. 

Tak když to říkáš… Ale je pravda, že když jsem se stal v roce 2002 šéfredaktorem Respektu, tak jsem hledal nějaké motto toho časopisu. A dodal nám ho – bohužel předčasně zesnulý – Bohuslav Blažek, který kdysi po revoluci vedl takovou úvahu, co je Respekt, a tam napsal, že je to „časopis, který vstupuje do akce, když je dobro v ohrožení“. To se mi docela líbilo.

Dobro je dost elastický pojem. 

Já jsem spíš pro tu spravedlnost.

Ale je pravda, že Respekt byl vždycky spíš pro dobro. Jenže kdysi to dobro bylo trochu jednodušší nalézt. V 90. letech to bylo snadné: dobro bylo překonávat to zlo, které nám tady komunismus zanechal…

To máš pravdu… Ale ptal ses na to, jak jsem začal studovat práva. Já jsem totiž začínal v roce 1992 v Mladém světě, moc rád na to nevzpomínám…

Proč?

Ale tehdy jsem byl strašně naivní a zároveň sebevědomý, asi ještě ješitnější než dnes. Dělal jsem chyby a nechtěl je přiznat…

Prosím tě, jaké?

Třeba jsem psal o nějaké firmě, která dostala zakázku, v níž figuroval člověk jménem Dienstbier, a já slepě převzal informaci od jednoho úředníka, aniž bych si to ověřil, že to je příbuzný ministra zahraničí, on nebyl a já to nechtěl přiznat. 

Vždycky se o tobě vědělo, že jsi paličatý.

Naštěstí mě v tomto ohledu zachránila moje žena a ten Respekt a od té doby jsem důsledně dbal na to, že všechny chyby se musí napravit a vždy je nutné všechno ověřovat a prověřovat. Pak jsem odešel na vojnu…

To je taky zajímavá věc. V mém okolí jsi byl snad jediný, kdo šel dobrovolně na vojnu: všichni ostatní si buď sehnali modrou, nebo šli na civilku… 

Já jsem měl potřebu, že tím musím projít. Tak jsem šel na rok sloužit. A odjel jsem v uniformě na zkoušky na práva, kam mě vzali a já je pak vystudoval. To už jsem byl v Respektu.

Připadá mi, že sis rád dával v životě zkoušky…

Tak ty naše už jsou docela lehké v porovnání s minulostí. I když každá doba má své. Polistopadový ústavní právník profesor Vladimír Čermák, jak žil ve světě antické filozofie a Masaryka, tak vnímal koncept lidských práv jako něco, co nám není dáno jednou provždy, ale musíme si ho zasloužit. Není to tedy něco zaručeného, garantovaného, ale je to součást lidského údělu, který se nám děje proto, abychom ho překonali. A ve střetu s tímto údělem se nám tvoří charakter. A aby z nás byl lepší člověk. Já to trochu zjednodušuju, ale v podstatě to tak beru.

To není úplně běžný postoj. V současnosti přece spíš převládá postoj, že právo je nárok člověka, aby si žil tak, jak on chce, a co nejméně se mu stavělo do cesty. Povinnost je sprosté slovo, Anspruchmentalität, nároková mentalita se tomu říká. Ale jakou roli v tom tvém asketismu hraje tvůj opavský původ?

Asi důležitou. Opava je myslím opravdu zvláštní. Vždycky to bylo město trochu pro sebe a kořeny mnoha tam žijících rodin sahají hodně hluboko. Opava byla před válkou smíšené město, takže odsun se netýkal zdaleka všech. Já se v Opavě narodil, ale naši byli náplava, lékaři z Prahy a Brna. Proto taky nemám ten opavský přízvuk na předposlední slabice. V Opavě jsem ale vyrostl a asi z ní hodně pochytil.

Jednou jsme se o tom bavili a ty jsi říkal, že kluci z Opavy, a myslel jsi i našeho šéfredaktora, nemohou být nikdy úplně zkažení, že je v nich nějaký dobrý základ.

Cha cha, ale ten šéfredaktor tam jenom studoval, on je z Oder, to je taková obydlená zatáčka před Opavou. Ale jinak za tím stojím. Některé oblasti severní Moravy a Slezska, třeba Karvinsko nebo Bruntálsko, by měly mít podle všech parametrů úplně šílené poměry, ale přece jen je tam něco nadějného. Třeba ve srovnání se severními Čechami, kde je situace nějak podobná, má mnohem lepší situaci v soudnictví: říká se, že soudci ze severní Moravy a Slezska se tím prostě prorubou. Dostane hromadu spisů na stůl a on to bere, že to je šachta, a jede.

Proč jsi se tam nevrátil?

Vázanost k hroudě má svá pro a proti. A určitá pevnost té komunity může člověka trochu svazovat, zvlášť asi v mládí. Je tam trochu nízké nebe. Můj přítel Ivo Mludek, spolu s Jardou Piskořem jediný opavský chartista, říká, jak jeden čas nedokázal jít Ostrožnou ulicí, to jsou takové naše opavské Příkopy, protože jako regionální šéfredaktor šel unavený po uzávěrce domů a známí se na něj vrhali, tahali ho za rukáv, zasypávali ho svými problémy a žádali, aby je v místních novinách řešil. Ale co já vím, nakonec se tam třeba ještě vrátíme. Moje žena je taky z Opavy.

Vrátíme se ještě do mládí. Kdo tě v Respektu přijímal?

Vladimír Mlynář. Zavolal mi do Mladého světa a já jsem to okamžitě přijal. Bylo mi dvacet dva, psal se rok 1995. Šel jsem do domácího oddělení, byla tam dobrá sestava: Jindra Šídlo, Marek Švehla, Martin Kontra, Jarda Spurný… já. Sborná komanda.

Nedávno jsem se omylem ocitl na nějaké feministické debatě a tam to přišlo na přetřes, že v Respektu nebyly v 90. letech (skoro) žádné ženy. Jim to přišlo pobuřující. Já jim řekl, že když šla tlupa lovit mamuta, tak taky nebrali ženy…

Ale svým způsobem jsi měl pravdu: první investigativní články o Motoinvestu, o Pavlu Tykačovi, vykradení CS fondů… Ano, vládl tam lovecký duch, bylo to vyčerpávající, bylo to zatěžující…

… zároveň opojné a mesianistické…

Ano, vstupujeme do akce, když je dobro v ohrožení.  

Jenomže z té akce se postupně stalo prosazování dobra i ve věcech, které jsou mimo kategorii dobra, třeba v životním stylu, sexualitě, multikulturalitě…

Ocenil bych dnes možná trochu méně článků o zelenině a postelových témat a naopak trochu více investigativního lovu na mamuty a rozhovorů s lidmi, kteří si myslí něco podstatně jiného než tazatel. Kupuju si ale Respekt pořád, asi už doživotně, jen jsem k němu přidal i Echo.

Proč jsi z Respektu odešel?

Protože jsem tam byl už deset let, z toho poslední dva roky jsem dělal šéfredaktora a bylo to období, kdy Respekt procházel, řekněme, krizí identity, za posledního šéfredaktora přede mnou se proti němu redakce vzbouřila, já jsem se snažil to nějak uklidnit, snad se to i podařilo, ale držet pohromadě tehdejší pestrost Respektu bylo vyčerpávající, dost mě to omlelo a já si pak řekl, že je čas odejít. Respekt se pak stal názorově jednolitější, třeba to pro něj bylo dobře, co já vím.

A taky tě kdosi přepadl před domem.

Před vchodem do paneláku, kde bydlíme, když jsem se vracel ze sobotního nákupu. Dosud se to zcela nevyšetřilo a asi už nevyšetří. Nejspíš to souviselo s gangem severočeských vyhazovačů a vyděračů, o kterém jsme tehdy v Respektu psali. Existuje podezřelý, ale ten se k tomu nikdy nepřiznal, jsou proti němu jen nepřímé důkazy, že se tím vytahoval v hospodě a kdosi ho udal. Soud první instance ho vinným uznal, odvolací ne, protože si svědci nebyli stoprocentně jisti. 

Ani ty ne?

Já jsem byl jeden z těch svědků, ale viděl jsem ho na zlomek sekundy, než mi začal u zvonků stříkat pepřový sprej do obličeje.  

Zůstalo ti z toho něco na těle, na duši?

Doufám, že ne, ono to strašidelně spíš jen vypadalo. Blbé je, když tě začnou kopat do břicha, to je křehká nádoba, tam hrozí slezina. Ale naštěstí se mi nic vážnějšího nestalo. A když se ptáš, jestli mám z toho nějaké trauma, tak snad ne. I když samozřejmě jsem se nějakou dobu kolem sebe rozhlížel. To víš, jdeš ráno koupit rohlíky naproti do obchodu, a skončíš na jipce…

Po odchodu z médií ses dvakrát ucházel o místo v Radě České televize a zkusil jsi to i v konkursu na ředitele ČRo. Co tě k tomu vedlo? A proč to nikdy nevyšlo?

Zaprvé myslím, že v nějaké fázi života by člověk měl nabídnout službu ve své polis, veřejné obci. Mně k tomu připadá dobrý věk mezi 40 a 50 lety, kdy už jsou děti odrostlé a kariérní choutky uspokojené. Zadruhé jsem měl tušení, že přijde tlak na veřejnoprávní média, chtěl jsem tedy pomoci k protitlaku. Rozumíš, šel jsem do akce, protože bylo dobro v ohrožení… Taky v tom byla touha se k médiím vrátit. Ve všech případech jsem prošel do finále, nicméně tam vybrali někoho jiného. V případě Rozhlasu rada usoudila, že nejlepším generálním ředitelem bude celoživotní korporátní myš. To se stává, botky si kvůli tomu nerozkousám. V případě Rady ČT letos poslanci vybrali režiséra Venclíka, který se mi zdá jako dobrý a pevný člověk, takže proč ne.

Teď je léto 2018 a my sedíme v sále bohnické psychiatrické léčebny. Jak jsi se sem dostal?

Ehm, to by byla dobrá pointa, kdybych tady byl jako pacient. Ale bohužel jsem tady pracovně. A jsem tady vlastně paradoxně podruhé. Po odchodu z Lidových novin jsem nastoupil jako právník do Psychiatrické nemocnice v Bohnicích, pracoval jsem tady tři roky, vyhrál jsem i nějaké spory, bylo to pro mě velmi dobré a zajímavé období. Nicméně jsem po třech letech nastoupil jako koncipient do jedné advokátní kanceláře a ta shodou okolností vyhrála konkurz na právní služby pro bohnickou nemocnici. Tak jsem se sem vrátil.

A co se tady tak děje?

Všechno možné a je to velmi zajímavé. Třeba agenda omezování svéprávnosti. 

To se děje?

Když jsem do Bohnic nastupoval, tak jsem myslel, že nejdůležitějším tématem je lidská svoboda a její omezování. Teď si myslím, že nejdůležitější je ochrana majetkových práv pacientů. Oni jsou často nemocní třeba Alzheimerovou chorobou, a to přitahuje neobyčejné množství dobráků, tedy bídáků, kteří si brousí zuby na jejich majetek. Nedávno jsme tady měli případ, kdy jsme zachraňovali dům jedné nemocné paní, kterou si vyčíhala realitní makléřka, vodila ji jako ovečku na pastvu. My jsme na ten podvod přišli, zasáhli, dům jsme jí zachránili, jenže to je, jako když někoho zachráníš na jedné straně silnice, on přejde na druhou a spadne do škarpy zas. 

Takže tvým úkolem je spíš lidi před tou svobodou chránit?

Jsou věci, které člověka sice omezují, ale proto, aby ho chránily.  K tomu jsem také dospěl až po letech, možná až tady, v blázinci.