Existuje taková zvláštní věc, říká se jí divadlo. Někdo tam chodí rád, jiný se těm místům vyhýbá, jeden u toho trpí, další se směje, i když třeba není moc čemu, někdo se dojímá. Nejzajímavější na tom je, že divadlo musí provozovat živí lidé, kteří přitom předstírají, že jsou někým jiným, postavami, které někdo vymyslel, a jiný jim zase řekl, co si mají obléct, jakým hlasem mluvit a jak se tvářit. A oni to kupodivu respektují. Jedinečné je divadlo také v tom, že nelze pustit si ho znovu a vlastně ani zastavit. Můžete sice odejít o přestávce (pokud je), ale většinou tam už zůstanete. Pak lovíte v paměti, co jste to vlastně viděli.

Začneme v pražském Divadle Na Zábradlí, kde měli první podzimní premiéru, pro niž režisér Jan Mikulášek a dramaturg Boris Jedinák použili a zpracovali povídky současné finské spisovatelky Rosy Liksomové: v češtině jí vyšlo už asi pět knih. Inscenace dostala jméno Medvěd s motorovou pilou. Ten se tam opravdu významně objevuje v podobě obrovského bílého plyšáka pobíhajícího po jevišti s onou pilou, jíž si nakonec sám uřízne hlavu (plyšovou). Pak pobíhá bez ní. V tomto hororovém stylu jsou uchopeny bez výjimky všechny postavy a scény, jde o jakýsi svižný kaleidoskop hrůzy a morbidity, velmi dovedně seskládané a sehrané pulp fiction, pokleslé povídky z finského pavilonu živých mrtvol. Přitom je to zábavné, zábavné až k nevolnosti, krvavě drsné, ale jaksi melancholicky něžné, logicky inspirované poetikou filmů Kaurismäkiho o ztracencích a opilcích, ovšem vše ještě zesílené ad absurdum, až na samu mez snesitelnosti toho, co se ještě tak dá ve slušném divadle předvést, aby u toho nebylo divákům úplně špatně a nevybíhali se na divadelní dvorek vyzvracet. Ránu do útrob dostane divák hned na začátku, když vyslechne zpověď smutného kanibala, který svým známým bez většího pohnutí, zato velmi podrobně vypráví, jak zabil mladou ženu a pak z ní uvařil polévku, kterou teď právě tu společnost pohostil: jeho líčení je tak procítěné, že divák je skoro na jeho straně a bujon z lidských kostí mu připadá jako dobrý lék (nejen) na severskou osamělost. Společnost je zprvu zděšena, ale pak se s tím smíří a shodne se, že by v tom ten dobrák už neměl pokračovat a snad by jim to mohl slíbit. Kanibal poněkud neochotně slíbí…

Život na severu holt takové věci přináší a bez nějaké obsese či deviace, bez závislosti na chlastu či na požírání metráků prášků, bez každodenního plánování sebevraždy atd. se v nejúspěšnější zemi EU nedá podle všeho přežít a už vůbec ne existovat. Pedofilní kněz, opilý policista, nejtlustší žena ve Finsku, nesmutnější rocková kapela, nejosamělejší lidé na světě… Scénky se rychle střídají, vlastně je to rej klipů či anekdot, do toho hraje rocková kapela, herci jsou výborní a oddaní věci, divák jen doufá, že jich se to osobně netýká, že oni si v životě vedou jinak, že vlastně i to Finsko si vede jinak, vždyť mají přece nejlepší školství a v různých sociálních parametrech jsou na tom výborně, ale když tedy něco finského hrát v divadle, tak o tom, jak tam pobíhá medvěd a chystá se všem mrtvolám ořezat hlavy. Ale zábavné to je, to se musí uznat.

Nyní Brno. V Divadle Bolka Polívky se od jara hraje text Karla Steigerwalda Kdo sestřelil anděla, má to ještě podtitul Voli slzy nepijí a upřesnění Komedie o lži. Režíroval Břetislav Rychlík. Text je to krásný, básnivý, snový, sofistikovaný a vtipný, zároveň temný, metaforický, neproniknutelný a velmi často obtížně interpretovatelný. Dějovost a dramatická stavba je takzvaně potlačena, byť nelze říci, že by se tam nic nedělo. Starý odrbaný Voják (Boleslav Polívka) se v jakési kostelní zbořenině potká s plesnivým Filozofem (Cyril Drozda), chvíli se tak oťukávají a pak se pustí do dlouhé disputace. Vedou rozsáhlý diškurz na různá témata, vážná i bizarní, v principu se to nedá rozlišit, o dějinách, o Bohu, o filozofii, o svinstvu a zradě, o věčném násilí, a také o nějakém Kočkyrevovi, což je nějaká jiná kurva, která se však neukáže. Ukáže se žena Marie (Eva Salzmannová), která patří k Vojákovi, mají spolu nějaké nevyřízené účty, ale zároveň se potřebují, aby se trápili, pak mu Žena uřízne hlavu, ta mu ale po přestávce zase přiroste.

Dramatikova inspirace je nepokrytě beckettovská: dva šupáci vedou chaotický dialog plný hlubších vrstev i nesmyslů, šprýmů, banalit, narážek, odkazů a významů, které však hned odfoukne vítr pomíjivosti a absurdity. Sešli se, podobně jako Estragon a Vladimír, ve zbořenině (světa), možná na někoho čekají, už to ale není ani ten Godot, na toho už smysl čekat nemá, někde se zapomněl, možná ho někde sestřelili jako toho chagallovského anděla, který nad nimi symbolicky poletuje jako anděl posledního soudu. K němu už ale asi nedojde, protože se nejspíš dávno konal a lidstvo je vlastně odsouzeno k dějinám, té strašné marnosti. Principem lidské existence je bezútěšnost, někdy však docela veselá, a nemohoucnost z dějin vzít si něco, z čeho by se dala aspoň trochu čerpat naděje. Nejlepším interpretem postav je jejich autor, který o hře napsal: „Jsou to teskliví hrdinové lží. Ne však lží, proti kterým bojujeme, které poznáváme, odmítáme a odhalujeme, abychom nad nimi zvítězili. Jsou to lži, které plynou samozřejmě jako fakta a také je tak automaticky bereme. Neříkáme jim lži, říkáme jim historie.“

Touto těžkou dějinnou skepsí, jakkoli historií oprávněnou, je text hry prostoupen a zatěžkán na mez únosnosti. A to navzdory její nepochybné důvtipnosti, ba hravosti, byť možná ne vždy a každým postřehnutelné. Hra je ponořena do abstraktní symboliky, z níž zřetelněji vystupují jen některé určité prvky, na kterých se divákova mysl zachytí. Tím opravdu pevným bodem jsou především herci na pódiu, principál Bolek Polívka a jeho druh Cyril Drozda, bardové (Eva Salzmannová zatím promine) v pravém slova smyslu legendární, nikoli sice už starci, ale nepochybně umělci nadčasoví: když ten filozofický či filozofující text Karla Steigerwalda recitují, každý se svou charakteristickou dikcí, není podstatné, jestli jim občas nevypadává, jestli ho neříkají trochu po svém či jestli se ozřejmí smysl všech těch replik. Přiznám se, že jsem tam seděl a byl dojat, že to vidím, že je možné si na Polívku „sáhnout“, že ta jeho gesta, rozmachy rukou a charakteristické zvuky v hlase lze vnímat „naživo“, právě v okamžiku, kdy se rodí, vzniká a zase zaniká. To jinde než v divadle nezažijete.

A zpátky do Prahy. V Divadle na Vinohradech měla v sobotu premiéru dobrotivá komedie George Bernarda Shawa Člověk nikdy neví… To je původně veselá a zároveň dráždivá věc, velký ironik si v ní dělá legraci z konvencí doznívající viktoriánské morálky, satirizuje tam pokrytectví a také asi anglickou kuchyni a literaturu a celé to dělá mnoha duchaplnými způsoby, které určitě silně rezonovaly někdy kolem roku 1900, kdy se hrála nejvíc, i tady na Vinohradech. Jde tam zhruba o to, že jedna emancipovaná matka samoživitelka se třemi odrostlými dětmi v jednom anglickém letovisku narazí na otce svých dětí, od kterého před dvaceti lety odešla, když byly úplně malé, takže o otci nic nevědí. Pak se dala na psaní příruček pro moderní život, čímž si slušně vydělává a vůbec dokazuje, že žena se umí o sebe postarat, i když přece jen dětem otec chybí, protože konvence a předsudky... a tak podobně. No, a zrovna, jaká náhoda, potká v letovisku toho svého manžela, který je opravdu podivný případ (hraje ho Václav Vydra), a tak mají jít na večeři, což se ovšem komplikuje, protože dcera Glorie se zamiluje do zubaře, který však neví, jestli ji uživí, když mu ani moc nejde to trhání zubů, při kterém se všichni seznámí… Důležitou, ale ne zcela postřehnutelnou roli tam hrají dva advokáti, a především distingovaný číšník Walter, kterého hraje Jaroslav Satoranský, jenž se na to hodí. Ten pronese několikrát větu Člověk nikdy neví a vždy se přitom zatváří, jak se asi takový číšník měl před sto lety tvářit…

A člověk opravdu moc neví. Neví, čím si tahle zajisté roztomilá mrtvůlka zasloužila svou resuscitaci, co rozhodlo, že její úctyhodně zpráchnivělý rubášek má být vyvětrán a její dávno vybledlá líc předložena k zrakům a pohledům našeho diváka. Přitom ten člověk, který neví, není proti nejrůznějším exhumacím, naopak velmi rád by viděl návrat právě Dží Bí, toho svého času prý nejvtipnějšího muže na světě, ale proč si vybrat právě hříčku tak vyčichlou a proč ji i pak krotce vyložit? Přitom si ji režisér Šimon Dominik sám přeložil, což vzbuzuje podezření, že se mu hra opravdu líbí a že měl své důvody, ale ať jsem se ty dvě a půl hodiny v šestnácté řadě ctihodného divadla namáhal sebevíc, na kloudnou odpověď jsem nepřišel, je však asi pravda, že člověk nikdy neví. Líbit se to bude nejspíš i tak.