Dva měsíce po odhalení, že s kopií Mánesova kalendária na staroměstském orloji není všechno v pořádku, vydala Památková inspekce Ministerstva kultury ČR stanovisko, že došlo k „závažnému pochybení“ a že by z toho mělo být něco vyvozeno.

Pochybil jednak vyhotovitel Stanislav Jirčík, který si místo přesných kopií Mánesových postav namaloval, co se mu chtělo, třeba své kamarádky, manželku a psa. Pak také zadavatel, který to nechodil kontrolovat, a nakonec památkáři, kteří si toho nejspíš nevšimli, nebo všimli a raději mlčeli, protože už bylo pozdě a nechtěli mít průšvih.

Teď se tedy nejspíš kopie sundá, zadá se vyhotovení nové, na to bude uvalen policejní dozor, práci bude průběžně chodit kontrolovat výbor sestavený z odborné veřejnosti a laických zájemců, umělec si bude muset každou postavičku nechat úředně schválit.

Po důkladném prozkoumání všech detailů bude za účasti státního notáře přesná kopie zavěšena na patřičné místo, čímž bude věc historicky napravena. Morální náprava by měla pak být sjednána nějakým trestním postihem, zde se nabízí příklad mistra Hanuše, který byl za vyhotovení hodinového stroje údajně oslepen – za odměnu. To si však vymyslel prý Jirásek, aby nějak zakryl skutečnost, že orloj sestrojil Niklas z Kadaně, pravděpodobně Němec.

Ale doba je již humánnější, lze předpokládat, že malíř Jirčík bude muset vrátit honorář, ale aspoň by mu měl být ponechán výtvor, který by, pokud bude šikovný, mohl prodat třeba do Brna, aby tak nezávidělo: ty žertovné postavy jsou ostatně Brňačky.

Samozřejmě že se to, co udělal malíř Jirčík, dělat nemá. Opravdu to naplňuje podstatu hezkého slova chucpe, tedy drzost, troufalost, neomalenost… Na druhou stranu je otázka, jaká z toho plyne škoda. Lze říci, že snad žádná. Nešlo o restaurování originálu, ten na orloji už dávno nevisí, a dokud bylo otevřené Muzeum hl. m. Prahy, mohl se na něho člověk podívat tam: přitom si také asi nemohl být jistý, jestli tam nevystavovali kopii…

Rovněž velikost Mistra Mánese tím nijak poškozena také nebyla, tomu naopak svým způsobem jistý rozruch prospěl, neboť se aspoň pár lidí podívalo, kdo to byl: včetně novinářů, kteří o tom psali.

Jediný, kdo musel možná trpět, byl Jirčík, který nejspíš v sobě nesl tajemství, se kterým se nikomu nemohl svěřit. Otázka je, zda to věděly dotyčné portrétované (jedná se v jednom případě o známou spisovatelku), nejspíš ano, ale asi také byly zavázané mlčením. Lze si představit, že to mohla být muka. Kdoví.

Ale hlavně: žijeme v takové jaksi potemnělé době. Možná že bychom za takové ptákoviny mohli být i trochu vděční. Už klasici říkali Nula dies sine gaudio: Ani den bez legrace. Tedy, oni to neříkali klasici, ale surrealistický spisovatel Pavel Řezníček, který si to prý vymyslel. Ale to byl taky klasik, původem ostatně z Brna. Vlastně z Blanska. Ani to ale není jisté. Jako koneckonců nikdy nic. Ani ten orloj, co vlastně není orloj, ale zvěrokruh.