Překvapivě málo energie je věnováno konspirační teorii, že rozhodnutí Britů odejít z EU bylo rafinovaným tajným manévrem tajemné kabaly eurofanatiků v Bruselu, kteří si ve skutečnosti dlouho nepřáli nic jiného. Britští remainers dnes hledají vysvětlení „chybného“ hlasování v margináliích, jako je firma Cambridge Analytica nebo zahraniční konta sponzora kampaně Leave Arrona Bankse, a v Bruselu Guy Verhoefstadt požaduje evropskou obdobu amerického zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera, který by odhalil, kdo chce škodit Evropě. Je vedle toho tajná dohoda na vypuzení Britů o tolik šílenější myšlenka?

Britská premiérka Theresa Mayová se včera sešla s francouzským prezidentem Macronem. Bezvýsledně, podle dosavadních zpráv. Den před návštěvou francouzský senátor Jean Bizet nastínil britskému Guardianu myšlenku pozoruhodnou tím, jak se lišila od převládajících předpovědí ohledně schůzky a jak byla okamžitě komentátory „sestřelena“: že EU by měla oprášit návrh na „migrační brzdu“, kterou dohadoval David Cameron v roce 2015 při svém tzv. přejednání (renegotiation) britského vztahu s EU. Bizet je v článku charakterizován jako Macronův spojenec, nicméně člen pravicové strany Republikáni, nikoli Macronova hnutí. Nemusí tedy nutně vypouštět zkušební balonek. Tvrdí ovšem, že jeho uvažování má příznivce mezi členy Evropské komise a taky v zemích Visegrádu.

To, co tehdy chtěl Cameron, byla možnost, aby každá země v případě nějakých numerických stropů mohla regulovat příchod občanů jiné země EU za prací. To, co dostal, byla „brzda na sociální dávky“ – v jen zdánlivě samozřejmé logice, že při migraci jde pouze o magnet dávek. Ta ještě měla měkčí, odstupňovanější podobu, než Cameron chtěl, a právo uplatňovat ji by měla Evropská komise. Bizet říká, že nová nabídka by měla jít nad původní podmínky.

Škoda, že to žádného Francouze nenapadlo v roce 2015. Evropa se mohla vyhnout aspoň jedné ze série katastrofálních stupidních chyb posledních let.

Cameron celkově při svém vyjednávání v letech 2015–16 dosáhl mála, a to ještě podmíněně, až jestli to schválí Europarlament či někdo nesestřelí žalobou u Evropského soudního dvora. „Kdyby to jednání eurokrati vedli líp a přistoupili by na nějaké ústupky, je docela dobře možné, že bychom byli hlasovali pro setrvání v EU,“ řekl Echu minulý týden britský politolog Matthew Goodwin. „To, co Cameron přivezl, působilo chabě, technicky, zabývalo se to okrajovými problémy.“

Do boje za čistotu principů EU se tehdy zapojila i česká vláda – státní tajemník pro EU zaujal Bruselany po celé Evropě svým tweetem, v němž připomněl československé „migranty“ – piloty z Bitvy o Británii – a ptal se, zda by i oni přišli o daňové úlevy. Ale integrita čtyř svobod byla zachráněna. A Británie hlasovala pro odchod z EU.

Co následovalo? Například rozhodnutí Evropského soudního dvora, jež povolilo Německu skrouhnout sociální dávky pro rumunské migranty. A tažení francouzského prezidenta Macrona proti polským řidičům ve jménu „Evropy, která chrání“. To už byla Británie pryč, to už se mohlo.

A není divu, že to politici dělají. Podle průzkumu YouGov z letošního dubna v osmi evropských zemích je ve všech z nich nejdůležitějším problémem EU imigrace. Na druhém místě je terorismus – v sedmi z nich kromě Itálie, kde je to nezaměstnanost. Podle červnového Eurobarometru je nejdůležitějším problémem imigrace ve všech zemích kromě sedmi, kde je to terorismus. To je dlouhodobá realita. Relativně klesající proud uprchlíků má pro ni větší význam než fotografie z minulého týdne, kdy migranti vzali ztečí španělské hraniční ploty. Protože ilustruje postoj – postoj neochoty či neschopnosti mít nad migrací kontrolu.

Myšlenka francouzského senátora je zajímavá, pokud se týká uznání problému migrace a nutnosti ji zarazit, „když se usoudí, že je rovnováha společnosti ohrožena“, jak zní překlad jeho vyjádření v Guardianu. Je ovšem lichá, pokud se opravdu domnívá, že by mohla zvrátit rozhodnutí o brexitu. Pro nové referendum tam většinová podpora neexistuje a ignorovat výsledek starého by byl politický zločin. Kdyby to někoho napadlo v roce 2015…

Lze ale argumentovat, že Britové, přesněji britští politici, měli důvody pochybovat o dobré vůli Unie už mnohem dřív. Signál, že v Unii nemá co dělat, dostala Británie v roce 2012 při schvalování tzv. fiskálního kompaktu. Když chtěla Británie uplatnit své veto, ostatní členské země pod vedením Německa prostě schválily identický dokument jako mezinárodní smlouvu mimo unijní struktury. Británie tím dostala zprávu, že veto čili jednomyslné hlasování fakticky přestává existovat, že takto mohou ostatní státy bez změny smluv obejít Británii či jinou zemi kdykoliv.

V roce 2014 pak Angela Merkelová slíbila Davidu Cameronovi, že nebude prosazovat Jeana-Clauda Junckera za předsedu Evropské komise, jinými slovy, že jím nebude. Když pak Merkelová oznámila Cameronovi, že svůj slib nemůže dodržet, komentátoři psali o hloupém Cameronovi, nikoliv o proradné Merkelové.

Pak, už v situaci, kdy britské referendum bylo hotovou věcí, prováděl Brusel různé naschvály – tu se pokusil zavléci Británii jakožto neeurovou zemi do financování řeckého bailoutu, přestože existovaly konkrétní závazky, že se to nestane, tu Juncker zmínil, že sní o evropské armádě. Zkušený politik, jako je Juncker, musel vědět, jak budou tyto zprávy britskými zastánci odchodu použity. Pokud tedy právě to nechtěl.

Když padlo rozhodnutí v referendu, Juncker spěšně a bez konzultací jmenoval hlavním vyjednavačem pro brexit Michela Barniera, Francouze, který byl zárukou neústupnosti. Ideální postavou pro realizaci cíle, že pro Británii musí být odchod tak nepříjemný, aby žádná jiná země nekoketovala s podobnou myšlenkou. Je to v životním politickém zájmu stávajících vlád – lídři jako Marie Le Penová nesmí mít možnost ukazovat, že brexit by snadný a hodný následování. O této strategii se píše v médiích zcela samozřejmě a bez uzardění. Národní státy jakožto těžiště skutečné politiky nevyklidily pole, tam se skutečná politika stále odehrává – jen velké země přenášejí její důsledky do Bruselu.

Je to zaslepené, ale tak to prostě je. Evropa jako lék na brexit ordinuje víc toho, kvůli čemu Britové odešli.

Návrh francouzského senátora do této strategie nezapadá. Byl to, jak říkají psychologové, chybný úkon. Anebo senátor na vteřinu zapomněl, kde žije. Bylo to po třech letech je to takové malé, hezké, bezvýznamné, pokrytecké gesto.