Na cestě do České republiky bylo od neděle čtrnáct Francouzů zasažených koronavirem. Měli se léčit ve fakultní nemocnici v Brně, kam měli dorazit v pondělí. Včera bylo však oznámeno, že nepřiletí, neboť se snad jejich stav zlepšil…

Ten důvod zní zvláštně, ne-li podezřele: udělalo se jim lépe, když se dozvěděli, kam jedou? Z radosti? Nebo ze strachu? Francouzské představy o českém (moravském) zdravotnictví, to bude možná to, čemu se říká postkolonialismus: pouštění žilou, přikládání pijavic, léčení česnekem… Ale teď jim to jejich krachuje, tak by měli zkrotnout, grand nation v nesnázích… a my je tolik milovali, oh là là.

Takže nemocní Francouzi zřejmě nepřijedou, asi se něco špatně domluvilo, uspíšilo a zpráva byla vypuštěná předčasně nebo z nějakého podivného důvodu, bůhví. Přitom nemálo lidí takovou zprávu uvítalo a řeklo si ano, tak to má být, to je ta hezká a správná solidarita. Navíc pomáhat Francouzům, to my přece rádi, aspoň jim oplatíme Mnichov, ehm. Jsme Češi, máme k Francouzům historické vazby, ostatně dělá nám radost pomáhat.

A možná mezi těmi lidmi, kteří byli v neděli tak potěšeni, bylo dost lidí, kteří pár dní předtím kroutili hlavou nad výrokem Soudního dvoru EU, že země V4 neměly právo odmítnout uprchlické kvóty, které přitom nefungovaly a byly od začátku nesmyslné: protože migranti migrovali jiným směrem a těch pár umístěných se při první příležitosti sbalilo a šlo směrem, kde si kvóty vymysleli. Lidé, kteří byli před lety z racionálních důvodů proti uprchlickým kvótám, pak slýchali, že jsou xenofobní kreatury a nechápou velké výzvy, pro které mají ti lidé takovou vášeň. A jedním z těch kritiků naší malosti byl i prezident Macron.

Jenže ti skeptici, kteří si opravdu nepřáli migraci a říkali, že nápady jako kvóty migraci jen podporují a motivují, se právě báli o Evropu, neboť si mysleli a myslí, že se může masovou migrací změnit natolik, že ji brzy člověk nepozná. Kdo tedy pak měl k té Evropě lepší vztah? Když pak uhodila ta virová pohroma, zdálo by se, že by bylo možná dobré některé věci přehodnotit, uvážit, zda opravdu západní Evropa dělala dobře, když se rozhodla vydat se napospas – a chtít to i po dalších. Ale pak přijde z Lucemburku ten starý rozvrzaný tón, po kterém se člověku trochu naježí hřbet. Evropě se ale musí pomáhat, ale ne do hrobu! Pandemii si evropské národy nezpůsobily a není za ni možné ani vinit tzv. elity, ani monsieur Macrona nebo paní Merkelovou. Je to pohroma společná, ale liší se zřejmě míra toho, jak na jednotlivé státy dopadá a jak to zvládají. Některé nejspíš hůř, třeba Francie, některé, třeba my, lépe, důvody mohou být různé, třeba jsme nějak usazenější na hroudě, chudší a obhroublejší, nebo čím to může být. Ale to není podstatné. Důležité je, že žádný stát, žádný národ v Evropě není ostrov a neměl by být osamocen. Představa, že se ta věc s koronavirem vyřeší izolovaně, je naivní. A i kdyby se třeba vyřešila, což je málo pravděpodobné, v jedné zemi, vědomí, že někde nedaleko to lidé odnášejí, je dosti těžko snesitelné. Mně třeba představa zhroucené Francie trhá srdce. Teď je proto chvíle na to, „být solidární“. S Evropou a s Evropany. Konkrétně třeba nabídnout volná lůžka. Dobrovolně a bez kvót. Bez ohledu na velká slova, ale s ohledem na Evropu, ve které chceme ještě nějakou dobu žít, protože se nám líbí taková, jak ji tady generace Evropanů před námi nechali. Takže Francouzi, oh là là.