Občas se stane, že některé zprávy jsou zaznamenány, ale nezdá se, že by je mediální a politický svět vstřebal. Přinejmenším v Česku, ale ani ve světě nejsou chápány natolik, aby je novináři snadno přeložili do titulků, dokázali k nim srozumitelně formulovat otázky na tiskovkách a tak podobně. Minulý týden se takto začaly vnucovat dvě velké události.

V úterý na Salonu Echa v Knihovně Václava Havla a ve středu na česko-polské konferenci o energetice v institutu CEVRO bylo jedno téma, které dokázalo dokonale sjednotit všechny účastníky: německý plán na ochranu domácího průmyslu před vysokými cenami energií. Ať už ho zmínil euroskeptik Saša Vondra, nebo byznysoví pragmatici Vladimír Dlouhý a Radek Špicar, ostatní okamžitě náruživě přikyvovali. Kancléř Scholz ho představil s tím, že by měl mít objem dvě stě miliard eur.

Důvod je v tak průmyslové zemi srozumitelný. Ale ty firmy v četných případech taky konkurují jiným na společném evropském trhu. A jen málo evropských zemí by dokázalo držet krok s takovou finanční injekcí, i kdyby chtěly. Jak uváděl Vondra, kdyby Česko chtělo vynaložit desetinovou sumu, je to nemyslitelných téměř pět set miliard korun. Dodejme, že ta částka se rovná téměř polovině normálního německého rozpočtu. Německo si to může dovolit, protože je bohaté a může se spolehnout na bezednou poptávku po svých vládních dluhopisech.

Zatím není jasné, jakou přesně podobu plán bude mít a zda ho Evropská komise akceptuje – protože má tuto roli, udržování rovných podmínek na společném trhu je jednou ze základních funkcí Unie. Jedinou jinou ochranou před takovým krokem by bylo uzavírání vlastního trhu před subvencovanými výrobky. Anebo lze uvažovat o asymetrické reakci – třeba že by okolní země pohrozily, že odejdou z německého trhu s elektřinou. To už bychom se samozřejmě ocitli v hospodářské válce a neřízeném rozpadu EU.

Od země, jejíž politici na evropských fórech skloňují slovo solidarita, je to povážlivě destruktivní krok. Zvlášť když příliš nepomáhá ani s hledáním nového modelu stanovování cen elektřiny, ani s možností společného unijního nákupu plynu.

Další ekonomickou bombu minulý týden odpálily USA. Finanční média přinesla zprávy, že západní firmy v sektoru mikročipů s okamžitou platností zakazují svým zaměstnancům s americkým občanstvím nebo zelenou kartou pracovat na čemkoli pro Čínu. Příčinou je nová americká vládní směrnice. Je to úder na samo srdce čínských rozvojových plánů.

Proč? Čína vidí v dosažení samostatnosti ve vývoji (nejen výrobě) čipů důležitou podmínku své suverenity. Ještě tam není. Neobejde se bez západního servisu pro výrobu nejnovějších generací čipů. Ne všechny ty firmy jsou americké, ale sektor je tak globalizovaný, že se neobejdou bez Ameriky. Takže své zaměstnance stáhla třeba i nizozemská firma ASML, lídr v technologiích pro výrobu čipů.

Bidenova administrativa zašla dál než Trump, jehož schopnosti lehkomyslně rozpoutávat konflikty se všichni tak děsili. Trump sáhl na export jednotlivých typů čipů. Biden zakázal americkým firmám dělat cokoli, co by Číně mohlo pomoci sektor rozvíjet.

Tanner Greer, Američan, jehož psaní o Tchaj-wanu a čínské strategii patří k nejzajímavějším a nejlépe informovaným, se v pátek obrátil na Twitter, protože, jak vysvětluje, po Bidenově rozhodnutí je řada stránek z eseje, na kterém pracoval, zastaralých. Až dosud považoval za nejpřesvědčivější argument pro to, že Čína ještě dlouho „nezmáčkne kohoutek“ k dobytí Tchaj-wanu, že „si nemohou dovolit být odříznuti z čipového dodavatelského řetězce“. Ale nebylo jisté, jestli to opravdu obě strany tak chápou. Teď je jasno. „Vyhlásili jsme válku budoucnosti Číny – její budoucí vojenské kapacitě, technologickému pokroku a ekonomické dynamičnosti. Usilujeme teď oficiálně, otevřeně o to, aby se Čína nepovznesla výš. Oni to budou chápat přesně tímhle způsobem.“

„Pokud je to nutné provést, tak raději dřív než později. Možná to už děláme pozdě,“ píše až tragickým tónem člověka, který byl svědkem překročení Rubikonu.

A lidé si mysleli, že Joe Biden přinese stabilitu.