Ročně se utopí asi dvě stě Čechů (Moravanů a Slezanů), což je o trochu víc, než je průměr u jiných evropských národů. Paradoxně, ale vlastně logicky je to tím, že Češi pořád spíš plavat umějí, nebo si myslí, že plavat umějí, spíš než neumějí: a také rádi u vody, jako všude jinde, pijí.

Je to asi podobné jako s houbami: otrávených je také vždy víc houbařů než těch, kteří by na muchomůrku nikdy nesáhli. Přímořské národy, zvlášť ty jižní, mají k moři poněkud distancovaný vztah: je to jejich zdroj obživy, dřív rybářské, teď turistické, ale lézt do jeho slaných vod a pouštět na sebe přívaly vln a pak riskovat, že vás stáhne za nohu chobotnice, do toho se nehrnou. Řekové prý, když se v létě potřebují zchladit, odeberou se do svých hor. A španělští vesničtí rybáři se prý celý život snaží, aby se jich slaná voda dotkla co nejméně. V Polsku jsem si opakovaně při koupání v jezerech všiml, že ani dospělí se nepouštějí za bóje, kde je voda dejme tomu po prsa, a hlubší vodě se vyhýbají.

Člověk je prvních devět měsíců prenatálního života plavec, což se ještě chvíli projevuje jeho pohyby končetin, které po narození kopou, jako by šlapaly vodu. Novorozeně je možné vypustit do vody, okamžitě se potopí a chová se jako tuleň. Ale skutečným plaváním to nazvat nelze. Tato schopnost se bez cviku brzy ztrácí a je ji nutno obnovit, respektive vytvořit v nové podobě.

Když se člověk naučí plavat, získá fantastickou možnost zažít něco, co umožňuje právě jen plavání: totiž vznášet se v prostoru. Plavání je vlastně let v kapalné látce. Člověk plavající se podobá ptáku v hustším vzduchu. Stává se trochu jiným živočichem. Styl prsa zajisté připomíná, ba nejen připomíná, žabí pohyby, ze kterých byl napodoben a pak i odborně učen, název motýlek mluví za vše. Přírodní národy, třeba indiáni v Amazonii nebo lidé v Tichomoří, ovládaly přirozeně kraul, který se od nich Evropané naučili (okopírovali) až v 19. století.

Je vlastně zvláštní, že civilizovaný člověk se vrátil do vody až teprve nedávno a uvědomil si, že v ní může dělat něco jiného než lovit ryby, máchat prádlo nebo do ní vypouštět stoky. Plavání je ovšem především výkon, kdysi považovaný za velmi odvážný a náročný, ke kterému se sportsmani sdružovali do plaveckých oddílů a škol, kde se vzájemně povzbuzovali a utužovali.

Nejdřív vznikají říční lázně, což byly boudy na vorech nebo pontonech, které ohrazovaly vodní plochu. Většinou při nich působily plavecké školy, které vydávaly certifikáty o zdatnosti a propagovaly nezvyklou činnost. Rekreace, ležení u vody a takové to poplavávání přijde na řadu až se začátkem dvacátého století a ještě nějakou dobu to trvá, než se ženy mohou objevit v oděvech, které jim umožňují pohyb a které je nestahují ke dnu.

Ještě v roce 1902 Český sportovní kalendář doporučuje plavcům, aby „při vycházení z vody zachovali slušnost a déle, než je potřeba, neoblečeni před obecenstvem neprodlévali“. Naproti tomu právě v té době vzniká nudismus a naturismus jako součást celkové reformy života (Lebensreform), kde se tělesné cvičení kříží s mystikou a náboženským vizionářstvím – později na to naváže třeba hnutí hippies a někde se nudisté udrží dodnes.

Velkým propagátorem plavání byly ale hlavně sportovní svazy, německé Turn und Sport-Vereiny a český Sokol, které si v Čechách ku prospěchu věci konkurovaly, někdy ale i docela tvrdě. Plavání se stalo součástí tělesné kultury, která měla být celistvá a byla součástí celkového osvobozování těla: tak to chápal Franz Kafka, který ve veřejných lázních, především na Občanské plovárně a pak na Žofíně, strávil tisíce hodin. Kde se Kafka na svých cestách ocitl, hned se dotazoval, kde jsou lázně, kam ovšem chodil ani ne tak kvůli sportu, ale kvůli svobodě, již mu smyslový kontakt s kapalným médiem dopřával. Při svých služebních cestách, především na sever Čech, si takový kontakt mohl dopřát na mnoha místech, protože právě čeští Němci spolu s rozhlednami na svých kopcích s oblibou stavěli „freibady“, koupaliště s vodou z horských potoků, takže se vyznačovaly mimořádně studenou vodou: nejstudenější byla prý v krušnohorských Kraslicích na Glassbergu, teď je tam jen zarostlá jáma. Takový osud potkalo mnoho volných koupališť v pohraničí, kam po válce přišlo obyvatelstvo, které právě otužování nepěstovalo a na mimořádně studenou vodu si nemohlo zvyknout. To platí do určité míry dosud.

Vzpomínám si, jak jsem se kdysi topil. Bylo mi asi šest a hrál v tom asi nějakou roli cit k jedné slečně, před níž jsem se nechtěl ukazovat v potupných nafukovacích křidélkách na rukou. Tak jsem se bez nich vydal do vody Plumlovské přehrady, chvíli odhodlaně plaval cosi jako čubu, pak kolem přejela loďka či šlapací kolo, udělala se vlna, já si loknul, vzápětí ještě jednou a náhle jsem měl pocit, že je to nad mé síly, že té vody je příliš, že jí mám plné plíce a nemám sílu ji vykašlat, ale naopak polykám další, a to už jdu dolů, hlava se mi rychle potápí, už vidím něco jako ryby a nade mnou se zavírá zelená hladina, přes kterou ještě proniká světlo, a všechno je to velmi rychlé a neodvratné.

Pak mě někdo chytil a bratranec, který mě měl hlídat, mi hrozně vynadal, to děvče si toho jistě vůbec nevšimlo. Od té doby si pamatuju, jak je to všechno náhlé, možná je to nejrychlejší nekrvavá smrt, což neznamená, že není zároveň tragická. Ale to asi každá. Takže vlastně bych, až budu hodně stár, nebyl úplně proti… abych se vrátil do vody, odkud jsem vzešel.