Zemřel katolický kněz František Lízna, v téhle zemi nebylo mnoho takových lidí. V různých médiích a na sociálních sítích je možné si přečíst různé osobní vzpomínky na něj, v některých může být znát až dotek mystéria –⁠ třeba ve vyprávění spisovatele Pavla Kosatíka zveřejněném na Facebooku.

Zrovna v souvislosti s Líznou by tomu člověk věřil. Je připomínaný, protože se celý život vymykal, ale nevyvozoval z toho nějaký nárok na pozornost, nebo dokonce slávu. Byl to spíš muž činu než složitě formulovaných myšlenek, v dobách komunismu byl několikrát vězněný, poprvé ho zavřeli, když mu bylo devatenáct, protože zničil sovětskou vlajku. Byl vysvěcený na kněze, ale nedostal tehdy potřebný státní souhlas, podepsal Chartu 77, dvakrát byl odsouzený za tisk a šíření „protistátních tiskovin“. Po revoluci se snažil být blízko lidí, od nichž se většinová společnost odtahuje. Pracoval s vězni z Mírova a taky s Romy, na jeho faře přespávali bezdomovci a propuštění vězni, občas si některý z nich něco „odnesl“, František Lízna to snášel s poklidným fatalismem. „Není rozumné dávat zlodějům šanci, ale zase tolik na věcech nelpím. A když někdo něco ukradne v krajní nouzi, je to přece jen jiné, než když vysoce postavení lidé kradou miliardy. Čím jsem starší, tím méně jsou pro mě věci důležité. Mám si je vzít do rakve? Aby mi kvůli tomu vykradli hrob?“ řekl v rozhovoru s Tomášem Němečkem pro Hospodářské noviny. A nedosti na tom, podařilo se mu i „rozchodit“ rakovinu, když mu ji diagnostikovali v neléčitelném stadiu, vyrazil na dlouho pěší pouť a po návratu byl v pořádku. Až ten covid...

Americký komentátor David Brooks v knize The Road to Character píše o dvojím druhu zásluh: těch, které člověk připomíná v pracovním životopise –⁠ všech těch diplomech, úspěších a cenách –,⁠ a těch, které připomínají jeho přátelé, když promlouvají na jeho pohřbu, kde bývají připomínány jiné a ne tak pomíjivé. František Lízna byl z lidí, na jejichž pohřbu by bylo možné vést až vyčerpávajícím způsobem dlouhé proslovy, dost možná by o ně moc nestál. Některé životy může lépe oslavit ticho než přemíra slov, nechce se mi je moc rozmnožovat –⁠ a ani se k tomu necítím být povolaný.

Tahle země může být ráda, že měla Františka Líznu, je těžko představitelné, že by ho mohl někdo zastoupit, on by ale jistě věřil, že se tak stane, a navíc sám sebe nebral tak důležitě. Jeho život byl v mnoha ohledech protikladný k tomu, co je tu považováno za normální a běžné, ale v tom taky spočívá důležitost a snad i úkol takových lidí –⁠ vymykat se a tu svou jinakost, oddanost jiným zákonům, než jsou ty, jimiž se řídí normální běh světa, nepoužívat jako bič na lidi, ale jako službu jim a snad i inspiraci pro ně. Na Františku Líznovi bylo neobyčejné taky to, že druhým byl schopný odpustit skoro všechno, po sobě ale chtěl hodně. Asi to nebyl jeho nejdůležitější rys, ale snad stojí za připomenutí zvlášť v době, kdy to velká většina lidí má naopak.