K přelomu roku na sociálních sítích patří petardový diskurz. Střetávají se v něm uživatelé, kterým nevadí, když se o silvestrovské půlnoci odpaluje „zábavní pyrotechnika“ (nezaměňovat s pyrotechnikou užitkovou – např. dělostřelecká munice –, u níž je zábavná funkce až druhotná), a ti, kterým to vadí, případně to vadí jejich domácím zvířatům, jež v důsledku explozí trpí a jejich majitelé trpí s nimi.

Již dřív jsem konstatoval, že v tomto sporu jsem důsledně nestranný, redukujeme-li ho na válku mezi ohněstrůjci a těmi agilnějšími pejskaři, vnímám ho jako střet dvou skupin prudičů. Jedni z nich prudí pouze jednu noc v roce, zato však velmi intenzivně, druzí o poznání mírněji, ale celoročně. Novinkou posledního petardového diskurzu bylo časté opakování žertovného dvojverší „kolik hodíš petard, tolikrát jsi retard“. Zasmáli jsme se náramně. Vzhledem k tomu, že mezi antipetardisty se vyskytuje část pokrokové veřejnosti (odpovídá to narativu o osvícených individuích vedoucích boj proti tmářství sdílenému masami), si jen dovoluji upozornit, že v zemích, kde pokrok již dosáhl žádoucích úspěchů, se užití substantiva „retard“, případně adjektiva „retardovaný“, trestá promptní „kancelací“.

Souběžně běžel možná méně masový, ale intelektuálně stimulující diskurz globusový. Následuje úvod do problematiky. Existuje písničkář Xavier Baumaxa. Nedávno vydal desku, je na ní i skladba Půjdu do Globusu. Je to proud vědomí maso žeroucího, pivo pijícího „bílého heteráka“ s hypotékou a přítelkyní, pro něhož jsou nepochopitelné všechny ty pokrokářské novoty, a tak se z toho záměrně přepáleným a karikovaným způsobem vypovídává, jeho slovník je často a daleko za hranicí korektnosti. Pokud ale někdo dikcí národního umělce při natáčení Nedělní chvilky poezie říká slova „Půjdu do Globusu, tam je svět ještě v pořádku. Anebo do déemka, zde nakupuji, zde jsem člověkem“, mohlo by i žárovku s nižším světelným tokem napadnout, že to asi nemyslí úplně vážně, že neposlouchá nějakou upřímnou konfesi. Tomáš Poláček z časopisu Reportér se od textu té písně odrazil ke komentáři o sobě a vrstevnících často zneklidněných světem kolem a jeho směřováním, tím, jak někteří lidé na sociálních sítích dokážou být zlí a tvářit se přitom jak vzory ctnosti a podobně. Přišel mi trochu moc bolestínský, ale to je asi jedno, mezi uživateli docela zarezonoval – v dobrém i špatném smyslu. A taky přitáhl další pozornost k té Baumaxově písničce. Uživatelstvo si jí všimlo a jeho část byla značně a slastně pobouřena. Vycházela přitom z premisy, že text písně věrně obráží myšlenky autora, že ta skladba není předvedená jaksi v roli, dělá si legraci nejenom z té korektnosti, ale taky z postavy, jejíž part Baumaxa v té písni odříkává (písničkář sice v rozhovoru pro DVTV mluvil o tom, že mu přehnaná korektnost vadí, ale to neznamená, že jeho skladba není záměrně nadsazená). Tohle čtení je v souladu s požadavky a představami části pokrokářské kritiky a kulturní obce o tom, jak má vypadat a čemu má sloužit umění nebo zábava. Pokud v něm nějaká postava vyjadřuje nějaký postoj, jde o postoj autora, pokud není jasně řečeno jinak. Pokud nějaká postava vyjadřuje postoj z hlediska tohoto typu čtenáře nepřípustný, musí být jako takový autorem explicitně označen, v opačném případě bude považován za autorův, užívá-li autor první osobu, mluví o sobě a za sebe. Jeden etalon otravně veledůležité facebookové vševědoucnosti si poslechl Baumaxovu píseň a napsal k ní mimo jiné: „Ten Baumaxa vlastně spáchal text o tom, že je nula (v jeho případě pochybná VŠ, rodinu má na hromádce, ani si přítelkyni neumí vzít, když mají děti, a kdoví na co má tu hypotéku, ale na Prahu 1 bych to zrovna neviděl, podle svých slov žere maso a pije pivo – takhle genericky, prostě nacpat pajšl) a vadí mu, když se po něm chce, aby se choval slušně k lidem, co nejsou jako on.“ Zajímalo by mě, jak by mudrc tohoto typu zareagoval třeba na text Folsom Prison Blues „I shot a man in Reno to watch him die“). Pobouřeným facebookovým statusem o hrozném Johnnym Cashovi, který zastřelí chlapa, a všichni se tváří jako by nic?