Komentář Ondřeje Šindla

Vítejte v době „postaprílové“

Komentář Ondřeje Šindla
Vítejte v době „postaprílové“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Hodně se v současné době píše o vykořeněnosti západního člověka, jenž si jen tak neukotveně plave světem, zbavený kompasu, který představuje žitá tradice – duchovní i jiná. Tak bychom s tím snad mohli něco udělat. Třeba s dnešním dnem, prvním dubnem, se taky pojí nějaká tradice. Možná ještě udržovaná, ale veskrze formálně, zcela vyprázdněná. Samozřejmě jde o tradici apríla jako „dne bláznů“, kdy si lidi navzájem sdělují nesmysly, jeden druhého se snaží napálit, aby mu to pak dali najevo triumfálním výkřikem „Apríl!“. Děti se tímhle způsobem snad ještě někdy baví, média publikují nějaké ty aprílové zprávy – spíš z povinnosti nebo kvůli starším čtenářům, kteří ještě pamatují. Šťávu to ale nemá. Protože doba aprílu nepřeje.

Zprávy aprílového typu se staly běžnou součástí nejenom mediální reality po všechny dny v roce. Existuje průmyslové odvětví, jež se zabývá jejich systematickou výrobou, má se tím dosáhnout především stavu, kdy lidé nebudou věřit ničemu – a zároveň budou ochotní věřit všemu. Daří se to dobře. Velký kus práce na tom poli odvedou i kutilové, kteří podobné zprávy rovněž tvoří a vlastními silami šíří, často v domnění, že tak hrají roli odvážných „disidentů“ nebojících se říkat pravdu do tváře moci (o tom, že moc sama si také ráda vymýšlí, snad není sporu). Jiní se zas stávají posly nepřiznaně aprílových zpráv proto, že potvrzují jejich obavy. Ruku k dílu občas přiloží i ta víceméně tradiční média – ve snaze nahonit nějaké ty kliky nebo kvůli snižující se personální i jiné kapacitě. V tomhle celoročním boomu se z apríla stává pravidlo a ne výjimka pro jeden den, navíc je těžké si představit fiktivní aprílovou zprávu, která by překonala produkci všedního dne.

Zde objev Marka Wollnera z hlubin Aeronetu. „Nová verze české hymny je útokem na Českou republiku a její státnost. Kakofonie disharmonických zvuků má zakódované audiotomy bratří Cohenů, které vyzývají posluchače k sebevraždě. Český olympijský výbor zkouší na českém národu pokus se satanskými symboly, jaké jsme viděli při otevírání Gotthardského tunelu! Tuto skladbu si nepouštějte ani do sluchátek, a už vůbec ne před malými dětmi!“ Jak by měl člověk překonat tohle?

A nejde jen o tu inflaci apríla. Zároveň s ní se – možná paradoxně, ale spíš ne – vytratil „aprílový duch“. Jeho součástí totiž není jenom schopnost někoho napálit, ale taky schopnost přijmout to, že jsme naletěli, stali se při tom třeba taky směšnými. A té se dnes moc nedostává, zdá se, že vymizela úplně. Čím víc se těch „aprílů“ šíří a čím troufalejší, absurdnější jsou, tím neotřesitelněji na nich lidé, kteří jim jednou uvěřili, lpí. Nehraje v tom roli sociální zařazení, míra vzdělání, politické přesvědčení… Možná nevěří ničemu, jedním si jsou ale jisti – oni by nikdy nikomu nenaletěli. Ideální krédo pro dobu postfaktickou. A postaprílovou.

1. dubna 2018