Netflix uvedl snímek Trol (sic) režiséra Roara Uthanga (mimo jiné autora prozatím posledního filmového zpracování osudů archeoložky Lary Croft podle hry Tomb Raider). Ve svém novém počinu norský tvůrce stvrzuje, co bylo patrné z jeho předešlých snímků: že jeho láska k braku a přímočarému vyprávění se opírá o dokonalou znalost žánrových šablon, s nimiž se v Trolovi nesnaží polemizovat ani je rozvíjet či je zpochybňovat, nýbrž naopak – usiluje je důsledně naplnit. V tom spočívá jeho nárok na diváka: chce po něm, aby pochopil, že vršení klišé na sebe je záměrné, propočítané a vyčerpávající, protože je to metoda. Kromě toho Uthang ukazuje, že normám amerického fantasticko-katastrofického velkofilmu jsme schopni dostát rovněž v evropské produkci, ale svedeme je obohatit vpojením vlastních, z hlediska žánru originálních propriet, jako jsou v tomto případě vyprávění o zlých severských stvořeních, která mohou být velikosti trpasličí i obří a která jsou lidem k užitku či ku pomoci jenom zřídkakdy.

Oč v prostinkém příběhu jde: kdesi v horách v Norsku odpalují dělníci tunel, načež se v dole probudí cosi velikého a děsivého. Divák samozřejmě hned ví, oč jde, jelikož na rozdíl od postav si směl přečíst titulek sledovaného příběhu, jenž prozrazuje podstatné. Odhalení démonovy tváře se zprvu jistěže všelijak odkládá, nejprve vidíme rozmazanou siluetu na amatérsky pořízeném videozáběru, následně již ostře jeho šlépěje, motá se kolem nich armáda, o věc se zajímají nejvyšší státní i vojenští představitelé, kvůli „otázce národní bezpečnosti“ se pospojuje skupina nesourodých hrdinů v čele s krásnou archeoložkou a jejím výstředním otcem folkloristou. Následuje hon na příšeru a zjištění, že nejmodernější zbraně na bytosti z bájí nestačí (ovšemže se hartusí taky atomovkou). Je proto potřeba vrátit se k báchorkám a studovat, jak si s nestvůrami poradili předci, a uzpůsobit jejich zjištění naší současnosti. Nakonec to dobře dopadne, lidé zvítězí a ti, kteří žili sami, se vlivem výlučných společných zážitků možná dostanou sobě navzájem. Bezpečně obehrané kulisy.

Kromě šablon je na Trolovi pozoruhodné ještě něco jiného: funguje nejlépe ve scénách, v nichž je obr přítomen, zatímco tam, kde by divákovy emoce měli vybudit svými výkony herci, finesy dramatického vyprávění či melodické zvraty použité hudby, snímek působí laciněji, než jaký je. To je rozdíl oproti dílům Uthangova německého kolegy Rolanda Emmericha. Jeho snímky – Trol připomíná Godzillu – sice představují rozličné nápady, jak může být zničen nebo poznamenán nám známý svět, ale jsou nejlepší v ryze hereckých scénách, když rezignují na triky a divák zůstane v intimním spojení s postavou jako svým partnerem, jenž mu pomůže přestát náročnou vyprávěcí situaci. Zatímco u Emmericha jsou triky, katastrofy a příšery prostředkem pro objevení lidské duše, Uthang má lidství za probádanou a nudnou existenci, kdežto staré příběhy za neustále unikající prostor potenciálních interpretací – proto je nejlidštější figurou filmu pouhá představa neboli v počítači vytvořený kamenný troll, k němuž jedinému lze cítit vroucné emoce. Je-li Emmerich tvůrce melodramatický, je Uthang tvůrce mytologický. Ostatně s tím v souladu je ve filmu kladen důraz na bájnou přírodu: v závěrečné scéně archeoložka Nora démona prosí, ať se vrátí do hor, jenže on zaváhá a… zemře. Přežil by, kdyby poslechl, neboť gros Norska jsou odlehlé, tajuplné hory – umožňují sousedské soužití lidí a mýtů, aniž ohrožují jedny nebo druhé. Mnoho jiných takových prostor v Evropě není. Tím se Trol stává vyprávěním konfesijní disputace, jež klade otázku, zda někdejší christianizace kontinentu nebyla ke škodě, protože nám prý vzala víc, než dala. Panebože, copak na ni lze odpovědět?

Trol. Režie: Roar Uthaug, scénář: Espen Aukan, kamera: Jallo Faber, hudba: Johannes Ringen, hrají: Ine Marie Wilmann, Kim S. Falck-Jørgensen, Mads Sjøgård Pettersen, Gard B. Eidsvold, Anneke von der Lippe, Fridtjov Såheim a další. K vidění na Netflixu od 1. prosince 2022.