Když Ivan Krastev ve své knize Po Evropě, žalozpěvu na zklamané naděje východní Evropy z demokracie, popisoval nové globalizované východoevropské elity, vypíchl, jak jsou odpoutané od zkušeností svých krajanů. Nezáleží jim na stavu místního školství ani zdravotnictví – využívají soukromé. „Ztratily schopnost sdílet vášně svých spoluobčanů… Meritokratické elity jsou velmi propojené, ale jejich sítě jsou horizontální. Přední ekonom v bulharské Sofii se důvěrně zná se svými kolegy ve Švédsku, ale nemá znalosti o starostech těch svých spoluobčanů, kteří v technokratických zkouškách neuspěli. Velmi pochybuje o tom, že by se od nich mohl v něčem poučit.“

Sofijská ekonomka Kristalina Georgieva byla jistě velmi dobře propojená. Jinak by nevyšplhala až do nejvyšších pater Světové banky. Odtamtud si v roce 2010 odskočila do Bruselu, kde to dotáhla až na místopředsedkyni Evropské komise, aby se do Světové banky v roce 2014 zase vrátila a doputovala až do funkce nejvyšší. V roce 2019 se z ní přesunula o kancelář vedle do čela sesterského Mezinárodního měnového fondu.

Nevím, do jaké míry vás hřeje u srdce takový kariérní úspěch Východoevropanky. Pokud moc ne, aspoň se vás nemusí zvýšenou měrou dotýkat informace, že v září zveřejněné vyšetřování externí právní firmy dospělo k závěru, že Georgieva vyvíjela nátlak na podřízené, aby vylepšili postavení Číny ve zprávě Doing Business za rok 2018. To je takový ten žebříček, podle kterého jsme asi stotřicátípátí na světě v délce stavebního řízení. Tak aspoň víme, jak vzniká. Ale Georgieva jakékoli nepatřičnosti popřela a minulý týden ji západní země podržely ve funkci.

Díky svému přesunu do MMF už nemusela vysvětlovat další kontroverzi, když v roce 2020 Světová banka zablokovala publikaci jedné interní výzkumné zprávy. Napsal o tom The Economist i s tím, že zřejmě kvůli tomu rezignovala hlavní ekonomka banky, a autoři studie na sociálních sítích historii nepopřeli. Banka rychle couvla a studii zveřejnila.

Čím byla studie citlivá? Zjistila zajímavý vztah: když Světová banka vyplatí částku nějaké zemi vysoce závislé na zahraniční pomoci, tak v tom čtvrtletí stoupnou úložky v offshorových daňových rájích, a to zejména v bankách známých svou ochranou anonymity klientů. Ale ne v jiných čtvrtletích a v jiných finančních centrech. Autoři odhadují, že takto je odkloněno okolo sedmi procent zahraniční pomoci. Čím je země na pomoci závislejší, tím víc – kde zahraniční pomoc činí víc než tři procenta HDP, bývá to patnáct procent.

Ve věci migrace v posledních letech ustoupila vítací politika zavírací politice. Ovšem s morální náplastí, že těm lidem „budeme pomáhat na místě“, aby k nám nemuseli odcházet. To zahřeje u srdce každého cynika, který ví, že převažujícím závěrem z celé historie zahraniční pomoci rozvojovému světu je, že nefunguje. Na tom nic nezmění ani uvedená studie. Cynismus je mocnější a náplast drží dobře.

I premiér Babiš říkával, že budeme raději pomáhat na místě, a většina k tomu souhlasně mlčela. Teď někteří nemlčí a přicházejí při interpretaci voleb se závratně originálním názorem: že vláda koalice Spolu a PirStan by měla vládnout hlavně pro lidi, kteří ji nevolili. Propadlo nejvíc hlasů v dějinách ČR, levice není ve sněmovně vůbec reprezentována, zněla argumentace.

Lze souhlasit s tím, že koaliční politici se musí snažit voliče, kteří je nevolili, získat – to vždy. Ale kvůli tomu, že nejsou ve sněmovně zastoupeni? Ona opozice v parlamentu málokdy může pro své voliče něco přímo udělat. Má tam kontrolovat vládu. Ale proč by vláda měla trestat lidi za to, že ji volili? Skoro jako bychom v tom slyšeli nepřiznané přesvědčení, že správná vláda má být levicová.

John F. Kennedy se ujal moci dokonce ve stínu podezření z volebních podvodů. A zastavilo ho to v rozmachu? Rozhodně ne. Když se kdosi snažil mandát pro jeho politiku zpochybňovat, odpověděl mu prý s nádherným využitím jazykové libůstky nazývané „šm-reduplikace“, již si americká angličtina osvojila z jidiš: „Mandát, šmandát. Mandát je, že já jsem tady (v Bílém domě), a vy ne.“