Poslední velkou zprávou z událostí v Gaze a Izraeli je informace, že izraelské letectvo srovnalo se zemí budovu, kde sídlily místní pobočky světových médií, hlavně televize Al-Džazíra a americké tiskové agentury Associated Press (AP). Izraelci tvrdí, že v budově kromě novinářů byly také kanceláře teroristického hnutí Hamás, které v Gaze vládne a momentálně střílí stovky raket denně na izraelské civilisty.

Agentura v prohlášení uvedla: „Kancelář agentury AP sídlí v této budově již 15 let. Neměli jsme žádné náznaky, že by se v budově nacházel Hamás nebo že by v ní byl aktivní. Tuto skutečnost aktivně prověřujeme, jak nejlépe umíme. Nikdy bychom naše novináře vědomě nevystavili riziku.“ Z bombardování prázdného baráku – všichni obyvatelé se včas evakuovali – se tak rázem stal příběh o umlčování tisku.

Vyřešit toto dilema možná pomohou dva články (The Atlantic a v The Tablet) od Mattiho Friedmana, bývalého novináře, který v letech 2006 až 2011 pracoval v jeruzalémské kanceláři AP. V roce 2014 vydal dva články, v nichž popisuje a silně kritizuje fungování mezinárodních médií a i AP v Izraeli a na palestinských územích.

Za prvé popisuje, jak vzniká mezi novináři zabývajícími se Izraelem stádní myšlení, kdy korespondenti přijedou do země a rychle zapadnou mezi své kolegy, od kterých získávají kontakty a zdroje. Výsledkem je, že všichni mají stejné informace a vytváří si stejný světonázor. Také se stírá předěl mezi aktivisty a novináři. Žurnalisté volně přecházejí pracovat pro neziskovky a opačně. „V těchto kruzích se podle mých zkušeností stal odpor k Izraeli něčím mezi přijatelným předsudkem a podmínkou vstupu. Nemám na mysli kritický přístup k izraelské politice nebo ke křečovité vládě, která je v současnosti v této zemi u moci, ale přesvědčení, že izraelští Židé jsou do jisté míry symbolem světových neduhů, zejména těch, které jsou spojeny s nacionalismem, militarismem, kolonialismem a rasismem – myšlenka, která se rychle stává jedním z hlavních prvků progresivního západního ducha a šíří se z evropské levice na americké univerzitní kampusy a mezi intelektuály včetně novinářů. V této sociální skupině se tento sentiment promítá do redakčních rozhodnutí jednotlivých reportérů a redaktorů píšících o Izraeli a to zase dává takovému myšlení prostředky k masové sebereplikaci,“ napsal Friedman.

Také uvádí spoustu příkladů, jak to funguje v praxi. Zatímco pro věnování se izraelské korupci vždy existoval prostor, rozsáhlá korupce palestinské samosprávy byla zamlčována. Přitom obyčejného Palestince trápí korupce jeho představitelů více než další nezdařený pokus o sjednání míru. Friedman popisuje, jak v roce 2009 jeho dva kolegové zjistili, že tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert předložil Palestincům „významnou mírovou nabídku“, kterou však samospráva odmítla. AP nakonec o tom nereferovala, neboť by to odporovalo narativu, že „Palestinci byli umírnění a Izraelci nepoddajní a stále extrémnější“.

Pro momentální události je ale nejdůležitější jeho popis referování o Gaze. Většinu reálného sběru informací provádějí gazští prostředníci a reportéři. Ti mají dobré důvody zamlčovat o Hamásu kritické údaje. Buď protože se Hamásu bojí, nebo s ním přímo sympatizují. Západní novináři, kteří na základě těchto informací pak v Jeruzalémě píšou články, je dále cenzurují. Friedman přiznává, že osobně z jedné zprávy smazal klíčový údaj, že Hamás převléká své bojovníky do civilního oblečení a následně je počítá jako civilní oběti, protože se bál o bezpečnost svého reportéra v Gaze.

AP také například zamlčela, že jedno z raketových stanovišť Hamásu bylo hned vedle jejich kanceláří, a to i ve zprávě, kde popisovali izraelská tvrzení, že teroristé naschvál umisťují svá palebná postavení do civilních oblastí, aby ty sloužily jako živé štíty. Nereportovala ani o kauze, kdy bojovníci Hamásu vnikli do kanceláří AP a vyhrožovali jejím pracovníkům. Při převážení oběti do gazské nemocnice reportéři v tiché dohodě s Hamásem natáčeli civilisty, ale ve chvíli, kdy začali proudit zranění a mrtví teroristé, tak své kamery vypínali. Údaje o počtu obětí v Gaze nejčastěji pocházejí od tamějšího ministerstva zdravotnictví, které je kontrolováno Hamásem.

Od doby publikování Friedmanových článků se toho příliš nezměnilo. Hamás stále vládne Gaze a koneckonců i AP do předvčerejška pořád sídlila ve stejné budově. Na veškeré informace z Gazy je tak potřeba pohlížet s maximální mírou skepse. Pokud opravdu AP nevěděla, že sdílí jeden barák s teroristy, tak protože to raději ani vědět nechtěla. A pokud izraelské letectvo srovnalo kanceláře AP se zemí, protože je agentura štvala, nelze se jim tolik divit.