Toman. Tak se jednoduše, a přitom záhadně se jmenuje hraný film režiséra Ondřeje Trojana, který představuje jednu velmi barvitou a rozporuplnou osobu československé historie. Zdeněk Toman, původním jménem Asher Zelig Golberger (1909–1997), se narodil v chudé židovské rodině na východě Slovenska, jako student práv v Praze vstoupil do komunistické strany, okupaci přežil jako úředník exilové vlády v Londýně, po květnu 1945 se stal šéfem rozvědky ministerstva vnitra, jehož hlavním cílem bylo obstarávat pro stranu valuty. Vedlejším efektem jeho činnosti byla však i pomoc židovským uprchlíkům, kteří se ocitali ve svízelné situaci. Toman to dělal za peníze, ale snad i z jistého soucitu či solidarity. Byl vysoce postaveným mužem komunistického aparátu, který se chystá převzít moc, ale byla mu připravena role oběti. Těsně předtím, než je tímto aparátem zlikvidován, se mu podaří spektakulární útěk ze země. Pak začíná druhý život Zdeňka Tomana, o kterém film už nevypráví. To, co je jeho látkou, však stačí na debatu, k níž se sešla scenáristka filmu Zdeňka Šimandlová, historička zabývající se osudem českých Židů po roce 1945 Kateřina Čapková a historici Karel Pacner a Prokop Tomek.

Začněme jednoduše. Kdo to byl Zdeněk Toman?

Pacner: Já bych řekl, že Zdeněk Toman byl především příkladný typ komunistického zločince. Díky tomu, že byl zatčen těsně předtím, než se komunisté chopili moci, nepatří už mezi ty zločince vykonavatele. Ale svůj podíl na zločinech má. Byl vysoce inteligentní, schopný, cílevědomý: je třeba pozoruhodné, jak si uměl otočit kolem prstu Jana Masaryka. Snad žádný jiný budoucí šéf komunistické rozvědky neměl takové kontakty do zahraničí, pokud vůbec uměl anglicky, což Toman uměl. Neuvěřitelné je, že se mu podařilo na jaře 1948 uprchnout z vězení. To se často nestávalo. Říkalo se pak, že půlka aparátu tajných služeb po něm pátrala, druhá mu pomáhala.

Tomek: Otázka je, jestli jsme schopni rekonstruovat vše, co kolem jeho osobnosti je. Ten film se skoro výlučně zaměřil na věci, které jsou spojeny s jeho řekněme machinacemi a kšeftováním. Je tam toho jen velmi málo, co měl dělat jako šéf rozvědky. A je fakt, že není dost pramenů, které by odhalily, jaké měl kontakty se zahraničím, s kým se stýkal, ke komu až pronikl. Ona ta československá poválečná rozvědka upřímně řečeno nestála za moc.

Pacner: Po válce ji tvořilo všehovšudy deset lidí.

Tomek: Ano, ono to odpovídalo zvláštnosti třetí republiky, tedy let 1945–48, kdy sice státní aparát infiltrovali komunisti, ale zároveň se používali někteří lidé z první republiky, kteří nepatřili ke komunistům. Nejasný vlastně byl i nepřítel. Pro komunisty to byl samozřejmě Západ a hlavně Spojené státy, ale pro lidi z nekomunistických stran to byli jednak prchalovci, čili skupina exulantů kolem generála Lva Prchaly, ostrého Benešova kritika, a pak samozřejmě stále Německo jako tradiční nepřítel. Obojí bylo vlastně fikce. Ano, myslím, že ve filmu není zcela zřetelné, že Toman je šéf rozvědky stále ještě nikoli totalitního komunistického státu, ale působí v poměrech pořád ještě v systému řekněme pluralitním. To myslím v tom filmu poněkud zaniká.

Šimandlová: My jsme si toho bylo vědomi a snažili jsme se to tam doplnit archivními záběry. Taky je to otázka budgetu, tedy rozpočtu: historické filmy jsou opravdu hodně drahé. Ve scénáři toho samozřejmě bylo víc, ale muselo se to obětovat.

Pacner: Když se bavíme o té nekomunistické rozvědce, tak je nutné říct, že mnozí agenti už zůstali v zahraničí a do Československa se raději po válce nevrátili. To je případ Emila Synka, který zůstal ve Francii. Nebo Františka Listopada, který hned po Únoru odešel do Portugalska.

Básník František Listopad byl agent?

Pacner: Jistě. Ti velmi rychle pochopili, o co komunistům jde.

Ještě rychle bych se zeptal na předválečnou československou rozvědku. Byla zcela jiná než po válce? Existovala nějaká kontinuita?

Tomek: V podstatě byla přerušena. Nejefektivnější služba první republiky byla vojenská, tedy druhé oddělení hlavního štábu, která docela úspěšně chytala německé špiony a agenty. Ministerstvo zahraničí mělo svoji zpravodajskou službu, ale jejím úkolem opravdu bylo především sbírat zprávy.

Měli jsme nějaké agenty v zahraničí?

Tomek: Na to by vám lépe odpověděl kolega Karel Straka, který se tím zabývá. Ale vojenská rozvědka získala některé cenné agenty v Německu, nejznámější je Paul Thümel, známý jako A-54. To ale byli vojenští agenti a souviselo to s předpokládanou konfrontací s Německem.

Vraťme se k Tomanovi. Pan Pacner ho nazval zločincem. Vy se, paní Čapková, zabýváte historií československých Židů ve 20. století. Souhlasila byste s tím? A kdo pro vás Toman byl?

Čapková: Jestli byl Toman zločinec, nebo ne, to mi nepřísluší hodnotit. A ani o to nejde. Mám k tomu filmu hodně otazníků. Vím, že to je film o rozvědce a špionech, což je žánr, chápu. Ale já s tím filmem mám problém, že se nám tím bezesporu fascinujícím příběhem podsouvá či vemlouvá, že ten člověk posouval československé dějiny. A tenhle pohled na dějiny skrz zákulisní jednání, skrz špiony, kteří podplácejí, kteří drží lidi v šachu, mi není vůbec blízký. A to proto, že si myslím, že takhle dějiny nefungují, že to je zavádějící. Je to podobné jako v seriálu České století, kde se opakuje idea, že pár chlapů nahoře rozhoduje o dějinách. I v Tomanovi jsou dominantním obrazem muži v sakách, kteří se pořád o něčem spiklenecky domlouvají, a tím se jako dělají dějiny. Osoba Tomana je nepochybně výjimečná a film si zaslouží. Mimochodem, film o něm vzniká v Izraeli, ten bude nejspíš mít dost opačné vyznění, protože v Izraeli je to uctívaná postava, pro ně klíčová pro poválečný útěk polských Židů do Palestiny, což je nesmírně důležité téma v dějinách židovského státu, tzv. Bricha. Já jsem se tím tématem zabývala a musím říct, že jsem tu Tomanovu roli, na rozdíl od filmu, jako klíčovou neshledala.

A kdo ji tedy sehrál?

Čapková: To je vždycky víc komponentů. Nikdy to není jeden člověk. A kdybych měla tedy uvést, kdo se nejvíc staral o židovské uprchlíky, pak by to byla UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu – pozn. red.), které uprchlíci vděčili především za právní ochranu a dost možná i materiální pomoci od ní dostali víc než od Jointu (Americký židovský distribuční výbor – pozn. red). V tom filmu není o UNRRA ani slovo, ale to bych pochopila, ovšem to, že jako by se o židovské uprchlíky starali zase jen Židé, tedy že tam stále něco vyjednává Žid Toman s židovským Jointem, podporuje stereotyp, že si to ti Židé umějí vždycky mezi sebou nějak zařídit. Přitom to tak nebylo.

Jestli lze ovšem žádat od hraného filmu tak minuciózní rozlišování…

Čapková: Já bych to pochopila, kdyby ten film byl přiznaně fabulovaný. Ale tady se stále naznačuje, už jen těmi titulky, že je to pomalu historicky přesná rekonstrukce.

Šimandlová: Já bych na to řekla, že něco jiného je představa scenáristy a něco jiného pak realita. Toho historického materiálu je tolik, že scenárista, který chce napsat nějaký použitelný scénář pro dvouhodinový film, musí škrtat a vynechávat a některé věci oželet.

Tomu filmu bych přiznal, že otevřel téma, které je dost málo známé, a přitom je velmi citlivé. Tedy Židé po válce. Známý je pogrom v polských Kielcích, ale hrozilo něco takového taky v Československu?

Tomek: Nejen hrozilo, ale i proběhlo: v září 1945 došlo k pogromu v Topoľčianech a napjaté to bylo i jinde na Slovensku… Z filmu jsem neměl dojem, že by Tomanovi byla přisuzována nějaká démonická role. On je tam sice předveden jako jeden z těch „mužů v sakách“, kteří se ale postupně drali k moci a velmi cílevědomě infiltrovali do bezpečnostního aparátu. A tohle bylo opravdu velmi zásadní pro další vývoj. Je tam třeba postava Karla Švába, později popraveného v procesu se Slánským. To byl klíčový člověk, u něhož se sbíhaly informace o ostatních politických stranách, o jejich slabých místech – a díky tomu si komunisté mohli vytipovat, kdo s nimi půjde, jak dál postupovat, koho zmáčknout a tak dále. To bylo opravdu zásadní. A pak se mi líbil závěr toho filmu, kde jsou v titulcích předvedeni ti muži a je tam napsáno, co je čeká: popraven, popraven, sebevražda, popraven…

To se ocitáme u velmi citlivého tématu, totiž u skutečnosti, že u převzetí moci byla řada komunistů revolucionářů židovského původu. A to jak v roce 1917 v Rusku, tak před rokem 1948 v Československu. A řada z nich byla popravena vlastními soudruhy, jak v Rusku, tak v Československu. To je přece také součást židovského osudu.

Čapková: Právě s tímhle obrázkem února 1948, u kterého mělo klíčovou roli hrát poměrně dost komunistů z židovských rodin, mám velký problém. Jak uvedla paní Šimandlová, film byl původně koncipován jako film o několika klíčových tématech židovských dějin“ jako byl útěk polských židovských uprchlíků přes Československo nebo prodej zbraní do Palestiny. Až při realizaci se to naroubovalo na české politické dějiny. Téma židovství je sice ve výsledku stále dominantní, ale přitom zobrazeno úplně zkresleně. Pokud na ten film přišel někdo se stereotypními obrazy Žida, pak mohl z kina odcházet s pocitem, však já to věděl.

Myslíte?

Čapková: Ano. Přitom zkušenost těsně po válce byla pro 99 procent Židů úplně jiná. To byli lidé často nemocní, ztratili většinu příbuzných, nemohli se dostat ke svému majetku, mnozí byli v situaci bezdomovců. Z této zkušenosti v tom filmu není skoro vůbec nic. Je to o Židech, kteří mají neuvěřitelné peníze, ohromné kontakty, moc a šmelí a pašují. Čili stereotypní obraz, že židovství je „o penězích“. To mi připadá strašné.

Hraný film asi nemůže obsáhnout skutečnost celou. Ta bývá rozporuplná a mnohem komplexnější. Já si naopak myslím, že na Tomanovi je předveden typ člověka a chování, které – řečeno s Goethem a jeho Mefistofelem: páchá zlo, ale kus dobra přitom udělá. Možná by se dalo do titulku použít, zda to nebyl český Schindler.

Čapková: Já tam vidím zkreslený obraz poválečného dění a vlastně i toho Tomana. V tom filmu mu nevěřím, nechápu jeho motivaci, proč se někdy snaží Židům pomoci, a jindy propustí válečného zločince.

Tomek: Myslím, že ve vašem pohledu se velmi projevuje látka, jíž se věnujete, a tudíž tam postrádáte některé akcenty, které přitom ten film obsahuje nebo jiní je tam vidí dostatečně. Hrané filmy by asi neměli dělat historici, hraný film vyžaduje příběh a nutně musí redukovat. To srovnání se Schindlerem je možná trochu moc efektní, ale dejme tomu, že úplně od věci není. Spielbergovi také mnozí historici vyčítali, že tak úplně to nebylo, že si tam leccos vymyslel a přimyslel. Ale umělecké dílo má svá vlastní pravidla.

Čapková: Ale ten film se tváří, že vykládá dějiny, že říká pravdu o dějinách. A to nemohu přijmout. Z hlediska židovských dějin po válce je to zkreslené a zavádějící.

Dobře, a co by tam z židovského osudu v tomhle prostoru po válce nemělo chybět? Jaké jiné story byste doporučovala?

Čapková: Na to nelze jednoduše odpovědět… Jako každá komunita i oni byli velmi rozrůznění. Důležité je – kromě toho, co už jsem řekla –, že zde dochází k radikální proměně židovské komunity, protože zhruba polovina z Židů v českých zemích po válce sem přišla z Podkarpatské Rusi a východního Slovenska a mnozí z nich byli nábožensky velmi silně založení. Většina z nich se usadila v Sudetech a přinesla tam chasidské tradice. V pohraničních obcích vznikaly obce zakládané podle tohoto ortodoxního ritu: v Děčíně, Ústí, v Karlových Varech nebo třeba ve Varnsdorfu dodnes máme v České republice deset obcí a pět z nich je v pohraničí. Jsou to sice už pomalu skomírající obce, ale komunistické období přežily jen díky Židům, kteří přišli z Podkarpatské Rusi. A pokud jde o nějaký společný jmenovatel, pak jsou první poválečná léta typická snahou založit novou rodinu, která by přeživším nahradila ztracený domov. 

No a pak je jiné téma, i když s tím celkem související, a to je podíl židovských komunistických intelektuálů na převzetí moci.

Čapková: Řekl byste někdy „podíl českých komunistických intelektuálů na převzetí moci“?

Proč by se nemohlo mluvit o podílu intelektuálů, českých nebo židovských, na diktatuře?

Čapková: No právě že je zavádějící to na ty české a židovské rozlišovat. Ale abych uvedla film, který tu látku zpracovává opravdu dobře, tak to je dokument Zuzany Justmanové A Trial in Prague z roku 2000. Tam jsou dobře představeny důvody, proč se někteří Židé dali ke komunismu, třeba Slánský, jehož důvody byly dost jiné než třeba Margoliovy… Ale mně jde v té debatě o to, abychom vnímali, že každá komunita je velmi rozrůzněná a nelze na ni pohlížet jako na nějakou homogenní skupinu. Jako se dnes třeba často mylně díváme i na Romy...

S tím myslím tady nikdo z nás problém nemá.

Čapková: Já myslím, že právě že ano. Ta představa, že Židé měli bůhvíjaký podíl na převzetí moci, už má blízko k mýtům o židokomuně. Přitom jde o procenta a naprostá většina Židů se nikdy komunisty nestala a komunismus odmítala.

Promiňte, ale to přece také respektujeme. Ale zároveň stojí za to si položit otázku, proč byl komunismus pro jiné Židy tak přitažlivý, a klidně na ni odpovědět.

Tomek: Vždyť na tom opravdu není nic záhadného. Židé – někteří – viděli v komunistickém hnutí ideu, která je konečně zbaví pronásledování, vydělení ze společnosti, zbaví společnost nerovnosti. To byla přirozená motivace, zvláště mezi chudými východoevropskými Židy. Nešlo jim o moc, šlo jim o rovnost.

Šimandlová: Ano, Toman pocházel z velmi chudých poměrů na východním Slovensku, ze Sobranců.

Čapková: Podíl Židů na komunistickém hnutí byl opravdu vyšší tam, kde se setkávali s pronásledováním, tedy v Polsku, v carském Rusku. V Československu to nebylo tak výrazné a většina Židů byla mezi válkami ke státu loajální, Slánský se svou skvadrou byl vlastně výjimka. A po válce se mnozí Židé za něj styděli. Čeští Židé nebyli většinově pro komunistický režim a naopak byli režimu po celou dobu podezřelí.

To pokračovalo za normalizace. Ti zbylí Židé v Československu byli často vzdělaní, měli kontakty v zahraničí, uměli jazyky. Byli podezřelí.

Čapková: Ano, ale musíte říct, proč měli kontakty v zahraničí. Protože holocaust rozvál Židy do celého světa.

Nepochybně. Ale vraťme se k Tomanovi. Proč se o něm doposud tak málo vědělo?

Pacner: Historici jeho jméno znali. Já jsem o něm psal už v roce 2001 v knize Československo ve zvláštních službách. Tehdy si toho nikdo moc nevšiml, ale to tak bývá. Ale myslím, že to byl skoro zapomenutý člověk, protože utekl moc brzo. Žil pak ve Venezuele, potom v Kalifornii, nějakého krajanského života se neúčastnil. Ale ještě k tomu, o čem tady mluvíte. Židé skutečně zaujímali často vlivné pozice v komunistických stranách, ale velmi rychle byli zlikvidováni. A je tady jeden aspekt, který zatím nepadl, a sice Izrael. Ty antisemitské procesy se konaly až v okamžiku, kdy se Stalin zklamal z vývoje v Izraeli, o kterém si myslel, že bude sovětským satelitem, a ono se tak nestalo.

Šimandlová: Ano, to bylo velké zklamání.

Ona to asi byla poněkud naivní představa, že se Izrael stane komunistickým státem.

Čapková: Zas tak úplně mylná představa to nebyla. Vezměte si kibucové hnutí, které bylo radikálně levicové a mnohdy k jejich výzdobě patřil obraz Stalina. Socialistická strana (Strana práce) tam vládla od začátku až do roku 1977.

Ano, ale komunistickou diktaturu si tam vnutit nenechali.

Tomek: To asi také souvisí s tím, že Izrael byl zemí přistěhovalců, kteří přicházeli z různých zemí a vrstev společnosti, byli mezi nimi lidé jak chudí, tak i řeklo by se buržoazie. Ale ještě k Tomanovi, proč byl tak málo známý. Myslím, že k tomu přispěl i on, když celá padesátá a šedesátá léta nechtěl vystupovat v nějaké konfrontaci s režimem, neboť doufal, že se nalezne jeho dítě, které tady zanechal: jak známo, narodilo se roku 1947 a jeho matka, Tomanova žena, spáchala sebevraždu na jaře 1948. To dítě zemřelo po úrazu v roce 1961, ale Toman se to dozvěděl až mnohem později, protože s ním pražští komunisté, tedy rozvědka, hrála takovou hru. Dokonce ještě na začátku 90. let Toman věřil, že syn může žít, a pátralo se po něm.

Šimandlová: Oni se mu dokonce snažili podstrčit falešné dítě. To byla neuvěřitelná věc, o tom by se dal taky natočit film. Nebo spíš televizní seriál. A měl by hodně dílů.