Všichni, kdo sledují americkou politiku, se bez ohledu na to, co si myslí o Donaldu Trumpovi, shodují na jedné věci – ačkoliv není jasné, jak nakonec jeho úřadování dopadne, používání sociálních sítí politiky už po Trumpovi nikdy nebude stejné jako dřív. V minulých dnech se to znovu potvrdilo. Na první pohled šlo o jakýsi třesk, v němž se definitivně srazily politika s celebritní kulturou v jednu slitinu, takže je už nikdy nebude možné oddělit.

Trump využíval Twitter k tomu, aby šel přes hlavy médií, dával svůj punc tématům dne a vyhledával potyčky. Když v roce 2000 zachytily mikrofony na mítinku George W. Bushe, jak ukazuje Dicku Cheneymu, že „tamhle je Adam Clymer, kretén první třídy z New York Times“, bylo z toho pozdvižení. Dnes Trump takto častuje na Twitteru na plné pecky kdekoho dnes a denně. V úřadě potom, dalo by se říct, nevídaným způsobem přiblížil vládnutí obyčejným Američanům. To když oznamoval národu nová personální a politická rozhodnutí přes Twitter, aniž s nimi předem seznámil své podřízené, Kongres či dotčené činitele. Média byla zvyklá na to, že jsou to ona, kdo nastolí téma a pak k němu vyžadují od prezidenta na tiskovce vyjádření. Teď si musela zvyknout produkovat zprávy, jejichž základem bylo, že prezident napsal něco na Twitter. Protože když prezident na Twitteru například zaútočí na obchodní praktiky firmy Amazon, je to prostě politická událost s potenciálními ekonomickými dopady. Jindy zase prezident napínal veřejnost, jak se to naučil dělat před lety ve své televizní reality show The Apprentice: „Koho navrhnu na Nejvyšší soud? Mám mnoho dobrých kandidátů a blížím se rozhodnutí. Uvidíme!“ Na Twitteru vedl i jadernou diplomacii se Severní Koreou, když provokativními osobními posměšky útočil na severokorejského vůdce. Jaderná válka se zdála na dosah.

Naposled ovšem twitterovou válku nezpůsobil Trump, ale známý raper Kanye West. Tento hudebník už dávno proslul různými neortodoxními, egocentrickými vystoupeními. Třeba když se v roce 2009 při udělování jakýchsi hudebních cen vecpal na pódium a začal zpochybňovat udělené ocenění. Anebo když v roce 2005 při živém televizním koncertu pro oběti hurikánu Katrina místo slov napsaných ve scénáři pronesl: „Georgi Bushovi nezáleží na černých lidech.“ V roce 2015 taky oznámil, že bude v roce 2020 kandidovat na prezidenta – ne že by si to někdo dlouho pamatoval. Tentokrát Kanye West šokoval Ameriku (novinářské klišé je namístě) jinak. Jeho twitterový profil se skládá hlavně z podpory výrobků jeho módního brandu a z myšlenek, na jaké jsme u současných avantgardních umělců zvyklí: „Svět je naše kancelář.“ „Buďme jako voda.“ „Musím mluvit s Timem Cookem (šéfem Applu – pozn. red.), mám nějaké nápady.“ „Šiř lásku.“ Dne 25. dubna ale nalezli jeho fanoušci toto: „Nemusíte s Trumpem souhlasit ve všem, ale dav mě nepřinutí ho nemilovat. Oba máme dračí energii. Je můj bratr. Miluju každého. Nesouhlasím se vším, co každý udělá. To z nás dělá individuality. A každý má právo na nezávislé myšlení.“ A o chvíli později, po několika úslovích o nezávislosti myšlení a lásce a pokynech jako „Decentralizuj“ nebo „Spal svůj Excel“, pak fotografie červené baseballky s nápisem Make America Great Again a Trumpovým podpisem na kšiltu, doprovozená popiskem: „Moje MAGA čepice je podepsaná!“ Pochlubil se, jak se těší na to, že se s ním chce sejít venture kapitalista a Trumpův podporovatel Peter Thiel. A navrch ještě, kdyby náhodou někdo nebyl dost v šoku: „Obama byl prezidentem osm let, a v Chicagu se nic nezměnilo.“

Díky, Kanye!

O pár okamžiků později první tweet retweetoval Donald Trump s komentářem: „Díky, Kanye, velmi cool!“ Někdo tento tweet přenesl na Instagram, Kanye ho vyfotografoval a snímek svého telefonu s instagramovým postem svého tweetu retweetovaného Trumpem postoval na svůj Twitter. Americký internet byl v jednom ohni. Do toho se vložila tweety na obranu svého muže ještě Kanyeho manželka Kim Kardashian West. Ta pochází ze známého klanu Kardashianů, jenž zaplavil veřejné povědomí svou televizní reality show a pro leckoho je synonymem pokleslosti současné kultury. Mezitím stačil vybudovat obchodní impérium a příbuzensky se propojit s dalšími celebritami. Přesná česká obdoba tohoto děsivého fenoménu neexistuje, ale je to trochu, jako kdyby se někdo z rodiny Štikovy vložil do nejvyšší politické diskuse.

Proč tolik vzruchu kvůli tomu, že se ukázalo, co všichni věděli – že s Trumpem se z politiky stal definitivně cirkus? To souvisí s americkými voličskými koalicemi. Zhruba řečeno, republikáni mají většinovou podporu tradičních podnikatelských kruhů, malých podnikatelů a (především) mužů z takzvané bílé dělnické třídy. Demokraté se spoléhají na koalici nových peněz z informační ekonomiky, vzdělaných velkoměstských liberálů a státních zaměstnanců a etnických menšin. Mezi nimi nejvíc na Afroameričany, kteří jsou jim věrní od 60. let, éry boje za občanská práva a prosazení nových sociálních programů. Hlasují pro ně většinami, jež mají obdobu jen v diktaturách. George W. Bush získal v roce 2004 11 % černošských hlasů, Mitt Romney v roce 2012 jen 6 %, Trump si proti němu polepšil – na celých 8 %. Jedinou starostí demokratů před volbami je, aby černoši nezůstali doma a přišli k urnám. Že by „utekli z rezervace“ a hlasovali pro republikány, toho se nikdy nemuseli bát.

A teď se postavil za Trumpa Kanye West, který je nejen avantgardní umělec, ale hlavně černoch. Znepokojení liberálů bylo okamžité a dosáhlo frenetické hladiny, když další černý raper, Chance the Rapper, zformuloval na Twitteru dosud nepředstavitelnou noční můru: „Černoši nemusí být demokraté.“ Otevírá to možnost, že by se černoši přestali nechat krmit ujišťováním, že republikánům „nezáleží na černých lidech“ a je mezi nimi málo politiků, kteří „vypadají jako my“, a začali se ptát, co pro ně vlastně demokraté udělali. Nadprůměrně černochů žije ve městech. A ta jsou většinou ovládána demokraty. Poslední republikánský starosta Baltimoru byl zvolen v roce 1963, Chicaga v roce 1927, Detroitu v roce 1962, Filadelfie v roce 1948 a tak dále. A situace Afroameričanů v nich se nijak moc nezlepšila. Školy jsou stále mizerné, kriminalita v některých z nich v posledních letech opět roste. Případy masové střelby, jež vzbuzují mediální pozornost a politickou aktivizaci, blednou ve srovnání se statistikou vražd v Chicagu či Baltimoru.

Takže reakce byla okamžitá. „Kanye West, miláček alt-right,“ zněl titulek jednoho komentáře ve Washington Post. „Kanye West naletěl na ten nejhorší republikánský marketing, který existuje. Přečtěte si, proč,“ vzýval titulek dalšího. „Blud Kanyeho Westa,“ hlásil progresivní lifestylový web The Ringer. Populární televizní politický komik Steven Colbert překřtil rapera na Kellyanne Kanye podle Trumpovy věrné kampaňové manažerky a doporučil mu, aby „odložil telefon“. „Vždy existoval a bude existovat trh pro muže a ženy jako on, kteří rádi říkají to, co bigotní běloši chtějí slyšet,“ napsal černošský aktivista Shaun King. „Nikdy si už nekoupím žádné Kanyeho album,“ zařekl se na Twitteru demokratický aktivista a vetersán Obamových kampaní Scott Dworkin. V řadě komentářů se objevoval urážlivý termín „strýček Tom“ či náznaky polehčující okolnosti, že West se prostě zbláznil. Bylo by nefér nezmínit, že řada lidí z toho nevyšilovala, ale prostě se jen dobře bavila. Zakladatel Tesly a SpaceX Elon Musk zabodoval svým tweetem „Mimochodem, stavím dračího kyborga“.

Ne že by současné průzkumy nasvědčovaly tomu, že se cosi „utrhne“ a černoši začnou houfně demokraty opouštět. Ale průzkumy taky dlouho nesignalizovaly, že Trump vyhraje. Jak silná je politická hradba kolem Afroameričanů v politice, o tom svědčí další příběh minulých dní. Joy Reidovou znají Američané jako moderátorku vlastního pořadu na kanále MSNBC, nejlevicovějším z amerických zpravodajských stanic, jednu z nejvýraznějších Afroameričanek politické žurnalistiky a známou osobnost „odboje“ proti Donaldu Trumpovi. My bychom si ji zas mohli zapamatovat jako tu absolventku prestižní Harvardovy univerzity, která loni napsala na Twitter, že Donald Trump si vzal „dvě ženy z bývalé sovětské Jugoslávie, Ivanu (ze Slovenska) a Melanii (ze Slovinska)“. Což po upozornění opravila na to, že Ivana je „z Československa (nyní České republiky)“ a „Melanie je ze Slovinska, které (plus Slovensko) tvořilo Jugoslávii“. Reidová si ještě jako neznámá floridská komentátorka psala před rokem 2010 blog, který dnes už neexistuje. Loni v prosinci ale kdosi na stránkách archivovaných na internetové Wayback Machine našel řadu homofobních komentářů na adresu tehdejšího floridského republikánského guvernéra Charlieho Crista. Spekulovala o něm, že je tajně gay, a nazývala ho „slečna Charlie“. Reidová se za to omluvila a vysvětlovala to tak, že se hloupým způsobem snažila kritizovat to, že prosazuje antigay legislativu. Teď ovšem vydal Wayback Machine mnohem rozsáhlejší žeň jejích homofobních poznámek.

Nešlo jen o nějakou politickou nekorektnost, jak by se snad mohl český čtenář domnívat. Reidová byla tématem evidentně posedlá. Vyjadřovala fyzický odpor k homosexuálům. Používala celkem vulgární homosexuální metaforiku pro zesměšňování politiků, které neměla ráda. Když se například při senátním schvalování soudce Nejvyššího soudu Alita chystal republikánský senátor Hatch pronést projev na jeho podporu, napsala: „Podívejte, Orrin Hatch si bere chrániče na kolena, aby zachránil Alita.“ A pak: „Nemohl by někdo dát Hatchovi ústní vodu a dvacetidolarovku? Musí být vyčerpaný.“ Celý text nazvala „Výbor Brokeback“ podle filmu s gay tematikou Brokeback Mountain.

Navzdory překotnému posunu v pohledu na homosexualitu v USA tehdy i dnes platila a platí společenská norma, již uznávají i gay aktivisté a funguje také u nás: sexuální orientace je soukromá věc, a když ji někdo nechce zveřejňovat, jiní nemají právo to dělat za něj. Výjimkou jsou jen veřejní činitelé, kteří pokrytecky útočí na homosexuály. Reidová však šířila drby o tom, kdo je tajný gay, o kdekom – včetně lidí, u nichž to nikdy nikoho jiného dodnes nenapadlo. Její dřívější tvrzení, že terčem byla antigay legislativa, bylo nyní neudržitelné. Reidová tedy přišla s tím nejtrapnějším možným vysvětlením: byla „hacknutá“. Tomuto otřepanému vysvětlení málokdo věří, když ho někdo použije v případě jednoho neuváženého postu. Ona žádala po veřejnosti, aby uvěřila tomu, že někdo „hacknul“ Wayback Machine (a zároveň Knihovnu amerického Kongresu, která archivuje její kopie) a vepsal tam desítky postů. Když to Wayback Machine vyvrátila a navíc se nalezly soudobé reakce na její posty na jiných blozích, vysvětlení se posunulo tak, že ji někdo průběžně „hackoval“ už tehdy před lety. A že si toho nikdy nevšimla. Všechny argumenty, které její poradce pro kyberbezpečnost předložil, ale byly vyvráceny. A aby toho nebylo málo, ukázalo se taky, že tehdy před lety chválila Donalda Trumpa. A že onen poradce – jehož stanoviska distribuovala novinářům MSNBC jako oficiální dokumenty – se chlubí důvěrnými kontakty s americkými neonacisty.

Jiná váha a role

V textu Na každého se něco najde (viz Týdeník Echo č. 17/2018 – pozn. red.) jsem popsal, co nastalo, když časopis The Atlantic přijal konzervativního komentátora Kevina Williamsona. Rozběhla se organizovaná politická kampaň kvůli jeho názorům na potraty a během dvou týdnů byl Williamson pryč. V případě Reidové byla reakce podobných lidí diametrálně odlišná. Někdejší člen kampaňového týmu Hillary Clintonové Kaivan Shroff napsal na Twitteru: „Dbejte na to, abyste nahlíželi situaci Joy Reidové intersekcionální optikou. Je jedním z nejdůležitějších černošských ženských hlasů v televizi. Díky.“ Mohli bychom teď vysvětlovat teorii intersekcionality, ale stačí říct, že tento pokyn má stejnou funkci jako kdysi u nás „Musíte se na to dívat třídně, soudruzi“. Priority se posunuly, ale v třídní i intersekcionální optice mají fakta, pravidla a práva jinou váhu a roli než v převládající buržoazní či hegemonické optice. Takovou, aby naši zvítězili a lidé předurčení na smetiště dějin byli poraženi.

A hned se začal na sociálních sítích nápadně často objevovat názor, že Reidová je „důležitý hlas“ a vyznání víry a podpory. Organizace Media Matters for America, která vedla útok proti Williamsonovi, oznámila, že žádné akce proti Reidové organizovat nebude. Ředitel organizace označil kauzu za „blbost“ a „republikánské fígle“. A Reidová se nakonec ve svém televizním pořadu omluvila a řekla, že vyrostla a že „člověk, kterým jsem dnes, není ten člověk, kterým jsem byla tehdy“. Nicméně stále trvala na tom, že nově objevené posty nenapsala. Připustila jen, že není schopna dokázat, že jsou výsledkem hackingu. „Upřímně nevěřím, že jsem napsala ty nenávistné věci, protože jsou mi úplně cizí,“ prohlásila. „Pak Reidová moderovala panelovou diskusi o genderových stereotypech a problémech, jimž čelí LGBT komunita,“ čteme v agenturní zprávě.

Nikdo jí neřekl, že se zbláznila a chce po lidech, aby věřili komickým bludům. To se může stát jen černochovi, který podpoří Trumpa.