Sledovat čtvrteční tiskovou konferenci ruského ministra zahraničí Lavrova v Turecku po setkání se šéfem ukrajinské diplomacie Dmytrem Kulebou bylo pro silnější povahy. Se zachmuřenou suverenitou aparátčíka vyšší šarže vyslovoval absurdní tvrzení typu Rusko Ukrajinu nenapadlo, rozbombardovaná nemocnice v Mariupolu už dávno sloužila neonacistům z praporu Azov, Rusko muselo zasáhnout, protože v Ukrajině se vyráběly biologické zbraně, a tak dále a tak podobně.

Dalo by se to označit za groteskní, kdyby kontextem jeho slov nebylo zabíjení a destrukce, jež Lavrovovy výroky popíraly. Navíc – pro určitý druh publika může být sebevědomě a troufale pronesená lež projevem síly, „odvahy“ vysmát se přihlížejícímu světu. Mnozí pozorovatelé si ale v Lavrovově chování našli i známky nervozity. Ruský ministr k ní také má dost důvodů.

Ať už se situace na bojišti bude vyvíjet jakkoliv, je evidentní, že jednoho ze svých podstatných cílů Rusko dosáhnout nemůže. A to nastolení nějakého loutkového promoskevského režimu v Kyjevě. Nebo přesněji. I kdyby ho instaloval, bude pro něj krajně obtížné, spíš nemožné ho udržet.

Rusko by tam dlouhodobě krvácelo, tamní režim si ve vztahu k domácí veřejnosti jistě může dovolit hodně, ale tohle už asi ne. Lavrovovy řeči tedy byly také projevem snahy nějak „manažovat“ narativ, vytvořit zpětně takovou historii války a jejích motivů, v níž by případné ruské ústupky vypadaly jako naplnění původních představ kremelského vedení. To zároveň tlačí čas – sankce začínají dopadat na ruskou společnost, každý další den války podrývá obraz ruské ozbrojené moci jako silného a dobře organizovaného protivníka.

Pod tlakem samozřejmě je i ukrajinská strana. Zprávy o dílčích úspěších obránců země, o odhodlání ukrajinských civilistů vzdorovat ruské okupaci a také o donebevolající neschopnosti a šlendriánu v ruské armádě, peripetie jejíhož postupu jsou jak z nějakého drsnějšího Gogolova románu, mohou zakrýt jednu podstatnou věc. Rusové na Ukrajině postupují, sice daleko pomaleji, než předpokládaly jejich absurdní plány, ale postupují. A vážné problémy, na něž narážejí a které si také často sami působí, mohou situaci ještě zhoršit. Přivést je k tomu, aby se přeorientovali na ničení ukrajinských měst na dálku.

Cena za vytrvalost a odhodlání může být strašná. Požadavky, které vůči Ukrajině Rusové vznášejí, jsou jistě ponižující, mohou ale být předmětem jednání. Ukrajina si ale nemůže dovolit jedno (jak na Facebooku správně upozorňuje také komentátor Martin Bílý): přistoupit na takovou představu „demilitarizace“ Ukrajiny, která by kromě závazku nevstupovat do vojenských paktů zemi přinutila i k zásadnímu omezení vlastních obranných schopností. V takové situaci by totiž Moskva ovládala Ukrajinu stejně, jako kdyby tam dosadila vlastní režim…

Obě strany se potřebují dohodnout a mají hodně co ztratit (jedni moc a vliv, druzí životy a domovy). Jen jedna z těch stran nese za strašnou situaci na Ukrajině odpovědnost. Nějaká hypotetická kompromisní dohoda s dnešním ruským vedením nemůže nebýt ošklivá. Je docela pochopitelné a přirozené, že lidé – i ti, kdo je jako my z dálky sledují – kromě míru touží i po nějakém spravedlivém konci, po potrestání zločinců a zločinné politiky. Obávám se, že si na takovou morální satisfakci budou muset počkat.