Část amerických a evropských konzervativních intelektuálů (jistě ne většina) a veřejných osobností má značnou slabost pro režim Vladimira Putina – třeba vlivný Tucker Carlson z Fox News, Sohrab Ahmari a další lidé z končin bližších i nejbližších včetně třeba Václava Klause, jehož včerejší dopis premiéru Fialovi ovšem nelze přiřadit k textům intelektuálně či argumentačně významným, nebo aspoň koherentním.

Ta sympatie či empatie k Putinovi je jev jaksi dlouhodobý, v souvislosti se sílícím napětím na ukrajinské hranici jen více zřetelný. Najdou se mezi nimi i autoři, jejichž texty na jiná témata mívá smysl číst (o to je to celé smutnější). Dá se rozumět tomu, když je někdo po fiasku západního vojenského angažmá na Blízkém východě krajně skeptický vůči snaze „vyvážet demokracii“ nebo se angažovat a třeba i vystavovat riziku kvůli vývoji v oblasti, kde se těžko identifikuje bezprostřední americký zájem.

Současný ruský režim se v určitých kruzích těší také jistému potměšilému obdivu. Je vnímán jako antagonista všeho absurdního, co na Západě přináší počínání tamních pokrokářů. Rusko jako země, kde se muži nebojí být muži, kde ještě neskončil „normální svět“, země, jež má v čele silného vůdce, který je schopný se dekadentnímu a svou dekadenci exportujícímu Západu postavit, zesměšnit jeho slabošské vůdce. A tak dále a tak podobně.

Způsob, jímž ten vůdce a jeho režim svou moc uplatňují, se v takových debatách – v lepším případě – přechází, v tom horším schvaluje. Bývá to mimo jiné projev sebestřednosti současného Západu, široce sdíleného přesvědčení, že jeho problémy jsou ty nejdůležitější a všechno ostatní by mělo být vnímáno jejich prizmatem. Z potenciálního ukrajinsko-ruského konfliktu se tak pro někoho snadno stane vzdálená extenze kulturních válek. A ty třeba skutečně dekadentní projevy soudobého Západu a jeho elit hrají úlohu toho největšího zla, největšího nebezpečí v globálním kontextu.

V jednom se ti zapálení kulturní válečníci z obou stran jednoznačně shodnou. Nic není na světě důležitějšího než my. Ruský režim, Rusko pak sehrává symbolickou roli pro určitý typ konzervativního myšlení. Nějaká existující varianta utopické minulosti (kdy přesně v Rusku existoval ten správný normální svět „v pořádku“?), opěrný bod o sen pro velký regres, který – stejně jako jeho protějšek, velký progres – přijít nemusí a taky nepřijde.

Přijde jednadvacáté století, v němž ruský prezident nemusí být anachronismem z jiných časů, tu anachronickou roli odcházejícího přežitku v něm může hrát taky Západ, jehož dominanci převezmou jiní, s jinou politikou a jinými hodnotami. A západní kulturní války, jimiž mohou někteří lidé všechno měřit, se mohou ukázat spíš jako groteskní kolorit úpadku jedné civilizace, ten relevantnější zbytek světa si v jejich stínu může řešit svoje věci.