Filmová vyprávění o lidech postižených duševní nemocí jsou odjakživa zdánlivě sázkou na jistotu, neboť představují moderní obludárium. Ačkoli usilují o osvětu, fungují obráceně: jako atrakce, protože ukazují ošklivé, znetvořené, vyšinuté nebo jinak postižené lidi, přitom bezpečně z dálky, zpoza clony kinosálu nebo televizní či mobilní obrazovky. Je to vlastně zintenzivněná hra s falší, protože sledujeme bez výjimky zdravé lidi a kocháme se či dojímáme tím, jak se přetvařují a jak se za postižené pouze vydávají. Dokonce hodnotíme, nakolik se jim daří je napodobit, i když je jasné, že vždycky – aspoň v případě těch největších postižení, která kromě jiného obnášejí neschopnost běžné komunikace – vidíme jenom repliku vnějšku, jelikož pochopit, co vlastně takoví lidé prožívají, nelze. Není nám dáno, stejně jako, patrně, není jim dáno rozumět nám. Jsou to dva světy, jež se vzájemně snaží vnímat, cítí k sobě pouto, lásku i všechny ostatní emoce, ale i tak se o sebe nanejvýš otírají. S nemocí i postižením je totiž nakonec každý sám. Přesto produkce takového typu je vnímána jako herecká příležitost pro nejlepší, kteří jí mají stvrdit, že jejich převtělovací schopnosti jsou natolik mimořádné, že si za ně zaslouží nějaký výroční metál. Je v tom ve výsledku cosi nelidského, je to pastva na světě, jejž usilujeme přiblížit, přestože se to nemůže podařit. A tak se sázka na jistotu – aby paradoxů nebylo málo – předem stává úsilím prohraným.

Lukáš Novosad