Filmová vyprávění o lidech postižených duševní nemocí jsou odjakživa zdánlivě sázkou na jistotu, neboť představují moderní obludárium. Ačkoli usilují o osvětu, fungují obráceně: jako atrakce, protože ukazují ošklivé, znetvořené, vyšinuté nebo jinak postižené lidi, přitom bezpečně z dálky, zpoza clony kinosálu nebo televizní či mobilní obrazovky. Je to vlastně zintenzivněná hra s falší, protože sledujeme bez výjimky zdravé lidi a kocháme se či dojímáme tím, jak se přetvařují a jak se za postižené pouze vydávají. Dokonce hodnotíme, nakolik se jim daří je napodobit, i když je jasné, že vždycky – aspoň v případě těch největších postižení, která kromě jiného obnášejí neschopnost běžné komunikace – vidíme jenom repliku vnějšku, jelikož pochopit, co vlastně takoví lidé prožívají, nelze. Není nám dáno, stejně jako, patrně, není jim dáno rozumět nám. Jsou to dva světy, jež se vzájemně snaží vnímat, cítí k sobě pouto, lásku i všechny ostatní emoce, ale i tak se o sebe nanejvýš otírají. S nemocí i postižením je totiž nakonec každý sám. Přesto produkce takového typu je vnímána jako herecká příležitost pro nejlepší, kteří jí mají stvrdit, že jejich převtělovací schopnosti jsou natolik mimořádné, že si za ně zaslouží nějaký výroční metál. Je v tom ve výsledku cosi nelidského, je to pastva na světě, jejž usilujeme přiblížit, přestože se to nemůže podařit. A tak se sázka na jistotu – aby paradoxů nebylo málo – předem stává úsilím prohraným.

Etalonem takových příběhů se dávno stal Rain Man, z něhož běžný divák již třicet čtyři let čerpá představu o tom, jak vypadá autismus (diferencovaněji vyjádřeno má tento pomatený génius syndrom učence zvaný savant; reálně je takových jedinců zanedbatelné množství). Zmíněný snímek na konci osmdesátých let, kdy vznikl, jistěže úspěšně posloužil jako poučení, takže od té doby přibylo jeho variací (nejmilovanější je bezesporu Forrest Gump, třebaže jeho hrdina má jiné postižení: lehkou mentální retardaci). Taky se výrazně vyvinula a (i díky hraným filmům) popularizovala lékařská i psychologická věda, zaobírající se duševními poruchami, takže i postižení hrdinové jsou zachycováni odstupňovaněji. Například už se běžně ví, že existuje rozdíl mezi nízkofunkčními autisty, kteří toho sami mnoho opravdu nezvládnou, a vysokofunkčními autisty, kteří naopak svedou ledacos obstarat sami. Laici snad rovněž vědí, že poruchy autistického spektra jsou různorodé, že známe jejich varianty, jako je třeba Aspergerův syndrom, s nímž lze prožít život složitý, ale taky relativně standardní a třeba ani nevědět, že takovým postižením trpíme (zachyceno třeba v seriálu Teorie velkého třesku v postavě Sheldona). V českém prostředí před patnácti lety vynikl Ivan Trojan, jenž ztvárnil ve filmu Václav obecního blázna téhož postižení, jaké má americký kolega Forrest. A Trojanova postava se následně stala jistým přeryvem tuzemského filmu o postiženích – k ní se vztahuje a od ní se ve vzpomínce odvíjí vše další.

Párání pracně vyvedených štriků

Teď naposledy Michal Štěpána Kozuba ve snímku Spolu, což je film, jenž od první minuty ztrácí. Intimní příběh rodiny – matky, postiženého syna a dcery, která se po dvou letech znenadání vrací domů, odkud beze slova utekla unavena či spíše uštvána nároky svého bratra – se zprvu odehrává jenom v bytě tří příbuzných. Sledujeme návyky, které Michal má, sledujeme, co ho rozladí, a nepochybujeme, že jde o formu autismu. Dál sledujeme dceru, která se vrátila prý proto, že odešla od přítele a nemá, dokud si nenajde něco svého, kde bydlet. Což je první vyprávěcí varování: dcera má vlastní BMW, ale ne peníze na pár dní v hotelu, proto se vrací k matce a bratrovi, jež chtěla nechat za sebou. Další varování je subtilnější: sledujeme matku superhrdinku, jež je na svého syna kdykoli naladěná, připravená ho obsloužit a věnovat se mu a divákovi přitom předstírat, že asistující příbuzní nemají své propady, špatnou náladu, vztek, necítí bezmoc atd. (Jediná scéna, kde matka ve vztahu k Michalovi nějaký nelad projeví, objeví se dlouho za půlí vyprávění, když jí syn rozpárá pracně štrikovaný svetr. Tehdy konečně vybuchne, ale jak zanedlouho zjistíme, nikoli proto, že smí být naštvaná nebo zklamaná, nýbrž pouze proto, že má posloužit vyprávění a zařídit, aby syn utekl z domu a dcera mohla dokončit svůj zákeřný plán… Čili proto, aby mohlo vrcholit drama.)

Ve filmu, jenž snad chtěl záslužně předvést, jak těžké je být sourozencem postižených a jak náročné je žít v jejich stínu a neustále upozaďovat své vlastní potřeby, bolesti, nářky, ale i své radosti či štěstí, nakonec postupně přestává být jasné zejména to, jaký postižením Michal vlastně trpí. Když totiž není kam, když scenáristům a režisérům Davidu Laňkovi a Martinu Müllerovi hrozí, že si nevystačí se šturmováním atmosféry mezi třemi figurami, vyjdou se svým vyprávěním na ulici (přičemž scény z exteriéru jsou do jedné zbytečné, což je podtrženo tím, že v tradici produkce televize Prima jsou opět, jak naposledy bylo lze vidět u Prezidentky či Indiána, liduprázdné: nikde nikdo neprojde ani nepostojí, svět děje se jenom za zdmi – což je pozoruhodný kontrapunkt k vnějškovému ztvárnění hrdinova postižení) a přijdou s překvapivým tvrzením, že Michal není postižený od narození, nýbrž od svého pádu ze schodů. Může se autismus rozjet zraněním? Stěží. Tak o autismus nejde? Kdoví. Nebo že by Michalovo postižení nebylo odšpuntováno zraněním, nýbrž zátěžovou situací, která mu předcházela, když bránil matku před fyzickým napadením ze strany svého opilého otce? Těžko říct, film návod neposkytuje, jenom domněnky.

Z vyzrazení dílčí pointy plyne, že autismus tvůrcům jako dostatečně přitažlivé téma tentokrát nestačí, a tak se rozhodli vylepšit ho dalšími dramaty. To může znamenat, že od dob Rain Mana jsou psychická postižení už okoukaná atrakce. Každopádně to ale značí, že skutečným tématem snímku Spolu je tvůrčí neschopnost převést příběh z jednoho média do druhého. Tam, kde bychom původní divadelní hře Itala Fabia Marraa ledacos odpustili, jelikož divadlo snese hodně teatrálnosti, potřebuje film zdání reality. A tak Spolu funguje jenom tam, kde se opírá o divadlo: jako herecký film. Je krásné sledovat, jak Terina Kamily Janovičové pokaždé, když se odváží přistoupit k matce, aby se pokusila ji obejmout, a vpadne do toho její bratr, ustoupí o půl metru naučeně vzad, aby nerušila, a v očích se jí zračí směs vzteku, bolesti, pláče, nenávisti i touhy. Je pěkné vidět po čase Veroniku Žilkovou v jiné než bulvární roli a sledovat, jak v mžiku, než vstane z pokleku, se jí v tváři vystřídá úlek, vztek a odpuštění při závěrečném účtování s dcerou. A je jistě přitažlivé sledovat Štěpána Kozuba, kdykoli předvede Michalovu něžnou a vnímavou stránku.

Oral jsem, oral – ale málo

Ještě jedna věc je pozoruhodná, protože koresponduje s tím, jak podobný problém řeší další zdejší audiovizuální tvůrci: léčba postav. Je-li už Michalova matka znavena, vytáhne jen tak z kuchyňské skříňky antidepresiva a dá si, protože se jí po nich uleví. Totéž doporučí dceři. Co na tom, že takové léky nefungují šmahem, jelikož jejich účinek nabíhá týdny pravidelného užívání. Až se diváci, povzbuzení oblíbenou herečkou, objeví v ordinacích a lékárnách a budou se dožadovat téhož přípravku, jaký užívala ona, patrně budou čelit vyděšeným výrazům odborného personálu. Ten se ještě víc podiví, až jim pacienti odmítnou antibiotika s poukazem na hrůzu, jakou zhlédli v České televizi v třetí části čtyřdílného televizního zdravotnického cyklu režiséra Jiřího Vejdělka a scenáristy Marka Epsteina. Ve filmu nazvaném S písní v tísni (duchaplným rýmem jsou vybaveny všechny díly série) trpí hrdina po jednorázovém užití antibiotik takovým oslabením stěny konečníku, že mu hrozí operace. Naštěstí jeho lékařka přispěchá s náhradním řešením: mladík má postižené místo pravidelně cvičit zaváděním šidítka, a tak ho posilovat.

Není třeba rozčilovat se nad každým dílem jmenovaných tvůrců, natož jim věnovat celé texty, ale je fakt, že po zhlédnutí zrovna této jejich spolupráce, v níž hrdina coby deklarovaný homofob vyřeší popsaný zdravotní problém tak, že zajde za gayem, jehož zbil a jenž na něj za to podal trestní oznámení, a chce po něm radu, jak si robertka ideálně zavést tak, aby u toho mnoho netrpěl a skutečně posiloval, co má, a dostane se mu rady, že si pro jistotu má zpívat Ach synku, synku, což dopadne smírem a přátelstvím obou mužů, že je potřeba nad tou několikerou prezentovanou vírou v lidstvo (autorů v diváky, že jim na to skočí, producentů v autory, že vědí, co dělají, postav v sebe navzájem, že se vše zahladí a dobří lidé se po zavedení anální sondy stanou lidmi ještě lepšími a spřátelí se nehledě na své dosavadní předsudky) káravě pozdvihnout obočí.