Theresa Mayová neměla být premiérkou. Měl jím být charismatický Boris Johnson. Oblíbenec řadových členů Konzervativní strany se po vítězné kampani za odchod z EU ocitl na vrcholu popularity. Zdálo se logické, aby Británii z Evropské unie vyvedl hlavní brexitář. Jedinou překážkou byla Johnsonova osobnost. Neprovázela ho zrovna pověst nejpracovitějšího a nejkompetentnějšího politika. Odpověď na výhrady se jmenovala Michael Gove. Johnsonův blízký spojenec, osobní přítel a pravá ruka během brexitové kampaně. Gove měl naopak pověst nejlepšího ministra vlády Davida Camerona. Vysloužil si uznání konzervativců během svého boje proti školským odborům, které protestovaly proti reformám, jež jako ministr pro vzdělání zaváděl. Další výhodou Michaela Govea bylo, že nechtěl být premiérem, jak veřejně mnohokrát prohlásil. Plán byl jasný. Johnson bude oficiální, zábavnou tváří nové vlády. O praktické věci se bude starat Gove jako jeho dvojka, nejspíš ve funkci ministra financí. Jedinou překážkou byla Mayová, která měla druhou největší podporu. Očekávalo se však, že ve finále ji Johnson lehce porazí. Jenže pak Gove zradil.

Tři hodiny před uzávěrkou přihlášek do voleb lídra Konzervativní strany Gove vystoupil s řečí, kterou šokoval celou Británii. „Neochotně jsem došel k závěru, že Boris nemůže poskytnout vůdcovství nebo postavit tým pro úkol, který leží před námi,“ prohlásil. Proto se rozhodl kandidovat sám. Klíčoví Johnsonovi spojenci rychle oznámili, že přecházejí ke Goveovi. Těsně před uzávěrkou přihlášek Johnson svolal tiskovku a informoval, že nebude kandidovat na lídra, a tím tedy ani na premiéra.

Pokud si Gove myslel, že se tímto krokem dostane do Downing Street, hrubě se přepočítal. Kandidáti na premiéra nakonec byli čtyři. Mayová, Gove, bývalý ministr obrany Liam Fox a relativně málo známá poslankyně Andrea Leadsomová. Podle pravidel strany o kandidátech na lídra hlasují poslanci. Ten kandidát, který získá nejméně hlasů, vypadává a nastává další kolo. To se opakuje, dokud nezbývají už jen dva kandidáti, o kterých hlasují všichni členové strany. Fox vypadl v prvním kole, Gove ve druhém. Zdálo se, že Mayová to má v kapse. V brexitové kampani byla proti odchodu z EU, ale nijak hlasitě. Na rozdíl od ostatních kandidátů neměla přirozenou stranickou frakci, mohla tedy působit jako sjednotitelka. Její relativně tvrdá imigrační politika, kterou zaváděla jako ministryně vnitra, si vysloužila kritiku médií, ale u konzervativců byla populární. Leadsomová uznala, že nemá šanci, a odstoupila z voleb.

Většina nových premiérů si může užívat krátké období oddechu, kdy samotná výměna v čele vlády dokáže přidat pár procentních bodů a lidé jsou ochotni nováčkovi odpustit přešlapy. Pro Mayovou hrálo několik dalších okolností. Byla již starší, v době nástupu jí bylo 59 let, což po sérii relativních mladíků (John Major byl nejmladší premiér 20. století, dokud ho nepřekonal Tony Blair, David Cameron byl ještě o pár dnů mladší než Blair) působilo, že se moci ujímá někdo zkušený a rozumný. Výhodou bylo také její pohlaví. Pravda je, že takřka od chvíle, kdy se konzervativci zbavili Margaret Thatcherové, nepřestali hledat novou silnou ženu do čela své strany. Mayová tak působila. Prohlásila, že je připravena na hlavní úkol svého premiérství, totiž úspěšně vyvést zemi z EU. Na otázky, jak má takový odchod vypadat, odpovídala, že „brexit znamená brexit“. Při další příležitosti dodala: „Lidé mluví o tom, jaký druh brexitu to bude, tvrdý, nebo měkký, šedý, nebo bílý. My chceme červený, bílý a modrý brexit: brexit, který je dobrý pro Británii.“

Mezi klasy

Pro Mayovou hrál i její třídní původ, což je něco, co se v Británii stále bedlivě sleduje. Její předchůdce v úřadě David Cameron pocházel z jedné z nejlépe zaopatřených rodin v Británii. Mezi předky měl i krále Viléma IV. a nespočet dalších aristokratů. Během studií se choval jako typický bohatý floutek, který v Oxfordu vymetal jednu party za druhou. Legendární se stala akce, na které měl Cameron údajně sexuální styk s prasečí hlavou. Naproti tomu Mayová pocházela ze středostavovské rodiny vikáře. Na otázku, jakou nejtrestuhodnější věc kdy provedla, odpověděla, že jednou proběhla skrz pole pšenice.

Mayová tak působila jako pracovitá, slušná, tvrdá, i když lehce nudná politička. V kombinaci s lídrem opozice Jeremym Corbynem, extrémním levičákem, který se stýkal s teroristy z IRA a Hamásu, působila přesně jako ta klidná síla, kterou Británie potřebuje. Náskok konzervativců před labouristy v průzkumech vyrostl na nějakých 20 procentních bodů. V některých dokonce až na 25. Pokušení vyhlásit za takových okolností předčasné volby bylo příliš velké.

Mayová k tomu měla dobré důvody. Po Cameronovi zdědila relativně malou většinu 12 křesel. V následných vyjednáváních o brexitu se daly očekávat masivní rebelie toryů, tato většina by proto nemusela stačit k protlačení klíčových zákonů. Navíc Mayová byla stále vázaná volebním programem Davida Camerona z roku 2015. Nový by jí umožnil představit vlastní vizi.

Stejně jako Goveova otočka jsou předčasné volby v červnu 2017 klíčovým momentem na cestě do současné hluboké krize. Naplno se projevily vady Mayové. Kampaň byla založena na osobě premiérky, jenže se ukázalo, že je bez charismatu. Čím déle Britové Mayovou sledovali na obrazovkách, tím více klesalo jejich odhodlání ji volit. To, že za sebou neměla žádnou stranickou frakci, vedlo k tomu, že nikomu nedůvěřovala. Volební program byl z velké části napsán spolušéfy kanceláře premiérky Fionou Hillovou a Nickem Timothym. Ministři byli z tvorby vynecháni.

Program byl z hlediska toryů děsivý. Mayová se chtěla oprostit od údajného Cameronova elitářství i individualismu Thatcherové. Program byl jedním z nelevicovějších v dějinách. Zároveň chtěla využít příležitost a řešit palčivé problémy, například v sociální oblasti. Její navrhované změny by však finančně dolehly hlavně na penzisty, což jsou tradiční voliči konzervativců. Labouristé plán překřtili na „daň z demence“ a úspěšně na něj zaútočili jako na sociálně necitlivý. Čtyři dny po představení volebního programu Mayová závazek sociální reformy odvolala, její image to však nenávratně poškodilo.

Cílem voleb nebylo jen zvítězit, ale také zlikvidovat labouristy jako politickou sílu. Plánem bylo zdůraznit, že konzervativci jsou jediní, kteří dokážou zařídit brexit. Zároveň však Mayová chtěla přetáhnout od Corbyna levicové voliče, kteří byli znechuceni jeho osobou.

Labouristům se úspěšně podařilo izolovat Corbyna, dostatečně mlžit v otázce brexitu, takže je volili jak levicoví euroskeptici, tak pravicoví zastánci EU, kteří se chtěli pomstít konzervativcům. Volební program byl levicový, ale ne extrémně. Tradiční voliči neměli důvod od labouristů utéct. Nakonec toryové nevyhráli o 20 procentních bodů, ale o 2,4. To byl naprostý šok.

Některé průzkumy předpovídaly obří většinu 150 křesel a více. Průzkumy těsně před volbami stále konzervativcům přisuzovaly okolo sta křesel. Místo toho Mayová o většinu přišla. Složila menšinovou vládou s potupnou podporou severoirské strany DUP.

Po téměř prohraných volbách se ihned objevily spekulace, že Mayová rezignuje. Neučinila tak, ale pocit, že je jednou nohou z čísla 10 venku, zůstal až do konce. Nutnost vládnout menšinově zabila jakoukoli naději na úspěšně zvládnutý brexit. Proti příliš tvrdému okamžitě povstala proevropská část strany, proti příliš měkkému zase euroskeptici. Navíc Mayová a její vyjednávači učinili řadu taktických chyb, například když souhlasili s rozvodovým účtem ještě před dalším kolem vyjednávání, čímž přišli o svou největší páku. EU také správně odhadla, že Mayová ohledně hrozby odejít bez dohody jen blufuje a nakonec skousne cokoli, co jí EU předloží.

Začarovaný kruh

Brexit otrávil celé premiérství Mayové. Kvůli špatně vedeným negociacím rezignovali klíčoví ministři včetně Borise Johnsona, dohoda třikrát neprošla parlamentem, průzkumy ukazovaly úprk konzervativních voličů. Vše by za normálních okolností premiéra složilo, Mayová však pokračovala. Všichni se báli, že výběr nového lídra povede k ještě větší nestabilitě. Kombinace odložení brexitu do 31. října, rozhodnutí Mayové nechat o dohodě hlasovat i počtvrté, což signalizovalo, že se vůbec nepoučila, a zjevení se Brexit Party, která hrozila konzervativce zlikvidovat, vedlo k tomu, že Mayovou se konečně podařilo dotlačit k rezignaci.

Její nástupce to nebude mít lehké. K prosazení čehokoli v parlamentu potřebuje většinu. Průzkumy však ukazují, že konzervativci budou v předčasných volbách těžce biti, pokud nedokážou zařídit brexit. Ten ale nelze zařídit bez většiny v parlamentu. Začarovaný kruh britské politiky.

Pokud by nový premiér měl dostatek odvahy na brexit bez dohody, může se krizi pokusit vyřešit odročením parlamentu. Když parlament nezasedá, nemůže blokovat případný „no deal“, který pak nastává automaticky. Postup je to nejspíš legální, politicky však značně pochybný. Jisté je, že následující čtyři měsíce budou rozhodující.

I když se momentálně zdá, že britský premiér je nejhorší politická pozice v celém západním světě, pravda je, že dědic Mayové přebírá zemi v překvapivě dobré kondici. Jakmile se podaří prolomit kletbu brexitu, má Británie potenciál jen stoupat. Před referendem ekonomové varovali, že samo hlasování pro brexit povede k hospodářské katastrofě. Růst nezaměstnanosti, recese ani pád finančních trhů se nedostavily. Místo toho je nezaměstnanost nejnižší od roku 1974, britský HDP roste rychleji než německý a úprk finančníků z Londýna se nechystá. Je možné, že v případě odchodu bez dohody se Británie propadne do doby kamenné, jak věští například Bank of England. Podle té se dá očekávat pád HDP o 8 % a nezaměstnanost okolo 7,5 %. Jenže po předchozích zpackaných předpovědích tomu věří už málokdo. Navíc z průzkumů ohledně brexitu vycházelo, že jeden z hlavních důvodů, proč lidé hlasovali pro odchod z EU, byla touha po plné suverenitě. Pokud si Britové pošlou ekonomiku ke dnu, aspoň tak učiní o své vlastní vůli.