Největší obět ruské hybridní války? Rusko
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Vzpomínáte si na redaktorku Marinu Ovsjannikovovou? Ta na začátku ruské invaze na Ukrajinu proslula tím, že vnikla do živého vysílání ruské televize s transparentem „Zastavte válku“. Následně byla oslavována jako jedna z mála ruských novinářek se svědomím. Momentálně Ovsjannikovová horuje za ukončení sankcí proti Rusku.
Objevila se tak teorie, že její protest byl od začátku operací zpravodajských služeb. Cílem mělo být vytvořit postavu, která bude pro západní média důvěryhodná. Žádné důkazy pro to neexistují. Je možné, že byla donucena k této spolupráci, aby unikla přísnějšímu trestu. Nebo si to doopravdy myslí. Koneckonců odpor proti válce a touha po tom, aby sankce nezruinovaly vaši zemi, není úplně protiřečící si názor.
To je alespoň teorie autorů článku pro britský vojenský think-tank Royal United Services Institute (RUSI). Sam Cranny-Evans a Dr Sidharth Kaushal se zamýšlejí nad důvody, proč ruské velení evidentně předpokládalo, že se Ukrajina zhroutí jak domeček z karet, a ruská armáda ji tak obsadí bez větších problémů.
Tradičním vysvětlením je odříznutí Vladimira Putina od reality. Podřízení mu měli říkat pouze to, co chtěl slyšet. Putin pak na základě naprosto mylných a zkreslený informací rozhodl o vpádu na Ukrajinu. Cranny-Evans a Kaushal se však domnívají, že jeho bludy sdílelo celé nejvyšší ruské velení. Odkazují se na dlouhou tradici ruského vojenského myšlení. „Ústředním rysem tohoto uvažování je víra ve schopnost integrovat sofistikované úderné kapacity dlouhého dosahu s nekinetickými prostředky, včetně informační války, kultivace páté kolony a oslabení kapacit nepřátelského státu způsobem, který může omezit trvání a intenzitu kinetických akcí a zejména pozemních bojů. Některá literatura podstatně upozaďuje obsazení a udržení území. Tento proud ruské literatury v podstatě vyjadřuje přesvědčení, že cílový stát lze před konfliktem vnitřně oslabit, což sníží míru nebezpečí a poskytne příležitost k projekci síly.“
Ruští vojenští experti tak v podstatě došli k názoru, že vlivovými operacemi lze nepřátelský stát rozložit natolik, že následná invaze bude pouze formalitou. V tom se dopustili zásadní chyby. Nějak jim nedošlo, že výsledek „nekinetických“ operací je značně nejistý a „kinetické“ operace dokonce mohou jejich výsledek zvrátit. FSB tak provedla analýzu ukrajinské společnosti a vyhodnotila, že vysoká nespokojenost s vládou znamená, že lidé nebudou za svou zemi bojovat. To, že ruská invaze může vést k sjednocení obyvatelstva, jim jaksi nepřišlo na mysl. „Proto asi nikoho nepřekvapí, že počáteční invaze probíhala jen málo koordinovaně a jednotky operovaly tak, jako by očekávaly slabý nebo neexistující odpor,“ píší autoři.
K tomu se ještě přidala špatná lekce z válek v Jugoslávii a v Perském zálivu, které vedli USA a jejich spojenci. Rusové ohromení vzdušnou silou NATO dospěli k názoru, že k vítězství stačí pouze letectvo a rakety. Proto invaze na Ukrajinu začala raketovou salvou. Rusové se domnívali, že po vzoru Američanů takto vyřadí klíčovou infrastrukturu, ukrajinská vláda prchne a oni vstoupí na Ukrajinu jako vítězové. „Ruský přístup na Ukrajině, který se zdá být založen na myšlence, že ukrajinskému státu lze zabránit ve fungování jako integrovanému systému kombinací podvratné činnosti, eroze a přesných kinetických úderů na klíčové uzly, může tedy odrážet více než jen zbožné politické přání jednoho muže. Může být spíše výsledkem představ o charakteru moderní války, které má ruský bezpečnostní establishment jako celek.“
Pokud za neúspěchem Ruska na Ukrajině opravdu stojí přílišná víra ve vlastní hybridní schopnosti, byla by to opravdu kosmická spravedlnost.