Dva staří muži, muklové, se vydávají na poslední cestu, cestu mstitelů. Jsou spojeni osudem, vůlí a slabým tělem. Jejich obětí má být dožívající stařík, kdysi nelítostný prokurátor, dnes nehybná troska. Pomsta se blíží… Stalo se to však jen ve filmu Staříci, o kterém tu řekneme, že je to malý velký film. Jeho autory je dvojice mladíků (středního věku) Martin Dušek (režisér) a Ondřej Provazník (scenárista). Jeden Severočech, druhý ze Žižkova.

Kolik dostanou Staříci Českých lvů?

Dušek: Máme deset nominací, tak snad nějaká vyjde. Hodně bychom stáli o Lva za hudbu. Pikantní je, že v našem filmu žádná hudba není.

Provazník: Je tam jenom na závěr pod titulky krásná skladba od Miroslava Srnky a Matouše Hejla, té bychom to přáli. Jinak jsou tam jenom úryvky skladeb z databanky. Komponovaná pro film je jenom ta skladba na závěr. Jinak v našem filmu převládá ticho. Ale v každém případě by si to oba skladatelé zasloužili. Jinak si myslíme, že šanci by měli mít herci, tedy Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička.

Dušek: Aby po nás pak Marhoul nevyjel v nějakým tančíku…

Nabarvené ptáče bude vážný konkurent.

Dušek: Ke konkurenci se asi nebudeme vyjadřovat. Ale vzhledem k tomu, že na Lvech je v každé kategorii pět nominací, tak v prvním kole musí uspět každý, kdo natočil něco, co dává aspoň trochu smysl.

Jak k vám to téma přišlo?

Dušek: Začalo to, když jsme někdy v roce 2005 společně natáčeli dokument Poustevna, das ist Paradies z prostředí Šluknovského výběžku. Tam je postava paní Váňové, neodsunuté Němky: vzala si Čecha, pracovala v dílně na umělé květiny. A ta nás seznámila s jistým panem Mrázem, ve Stařících zůstalo jeho jméno. To byl bývalý ředitel té malé fabriky na umělé květiny, teď už osmdesátník. A on byl komunista. Ale komunista zarytý, přesvědčený, skálopevný, nic s ním nehnulo, žádná historická fakta, žádné zločiny. Měl doma dokonce takový rudý koutek, zasedačku stranického výboru, kterou si přenesl domů z té fabriky, když tam na konci 80. let končil. A tak nás s Ondřejem napadlo, že by bylo zajímavé natočit film z prostředí takto nastavených lidí. A že by to mohl být thriller, kde by skupina mladých lidí, antikomunistů, takového bolševika unesla a někde ho držela a pak nad ním udělala soud, jako že by ho třeba i chtěla pověsit nebo tak. To byl náš prvotní nápad. Pak nám to přišlo pitomé…

Provazník: Potom se v médiích objevila ta skutečná historka, o Pravomilu Raichlovi, který se opravdu nejspíš chystal zabít prokurátora Karla Vaše. Tehdy za mnou Martin přišel s tím, že by to byl výborný dokument, a já řekl, pojďme to udělat jako hraný film.

Pravomil Raichl umřel ovšem v roce 2002, v osudný den 25. února…

Provazník: Ano, ale o jeho úmyslu se pomstít se začalo psát až po několika letech. My jsme se tehdy vzdalovali od té původní ideje, že by to byl soud nad komunistou, spíš jsme se přikláněli k tématu pozdní spravedlnosti, kterou vykonají někdejší oběti komunistické zvůle.

Kdyby zůstalo u vašeho původního nápadu, že by to udělala nějaká „pravicová“ buňka, která by unesla a pak dejme tomu i popravila nějakého představitele komunistického režimu, tak by se to, ovšem s obrácenými znaménky, podobalo tomu, co dělali v 70. letech v Německu příslušníci teroristické RAF: nejznámější byl únos a zabití Hannse Martina Schleyera. Jenže česká realita je poněkud jiná. To už bych spíš tipoval, že by si nyní nějací radikálové vybrali nějakého české kapitalistu.

Provazník: Ano, to je pravda. Teď už by to asi muselo být jiné. My jsme se taky toho prvotního nápadu brzo vzdali a směřovali jsme k reálnějšímu tématu individuální msty skutečných obětí.

Dušek: Dost nás od toho ale odradilo, když jsme viděli výborný německý film z roku 2004 Die fetten Jahren sind vorbei, tady se to promítalo pod názvem Občanská výchova. Tam se řeší témata jako radikalismus, snaha napravit věci revolučními prostředky, třeba i násilím. Když jsme to viděli, řekli jsme si, že musíme jít jinou cestou.

Provazník: To jsme ovšem ještě nevěděli, že náš film budeme připravovat celé roky a mezitím se objeví další a další filmy, ve kterých budou témata jako individuální pomsta, odplata za minulost.

Dušek: Tehdy se také začalo mluvit o stárnutí evropské populace a nám došlo, že v tom má i česká kinematografie mezeru. To všechno vedlo k našemu příběhu o dvou stařících, kteří jedou vykonat pomstu na jiném staříkovi. Důležité je, že to funguje i po dlouhých letech, kdy náš námět krystalizoval.

Provazník: Ona se taky dost změnila politická situace, to, co se zdálo, že je již za námi, se nečekaně vynořilo a ukázalo, že společnost je v těch tématech ponořená mnohem hlouběji, než se před patnácti lety zdálo.

Dušek: Ale za sebe musím říct, že pro mě už pak přestalo být zajímavé, jak se takzvaně společnost vyrovnala s komunismem, mě tam mnohem víc začalo zajímat, co to znamená, když je člověk starý a žije ve světě, který už pominul, a ten současný kolem něho se stává nesrozumitelný a k jeho křivdám i lhostejný. Takže jsme se posunuli. Film měl být původně hotov ještě za života prokurátora Karla Vaše, ten zemřel v roce 2012, my jsme se tedy o sedm let opozdili. Ale i to je myslím dobře.

Chtěli jste ho před smrtí trochu vystrašit…

Dušek: Myslím, že by to už moc nevnímal.

Ale myslím, že ten film není omezený jen na konkrétní případ a české poměry. Je s dovolením o archetypálních věcech: o právu na odplatu v situaci, kdy všechny instituce selžou a už nikdo jiný než vy spravedlnost nevykoná.

Dušek: My neřešíme povahu komunismu a ani povahu současného režimu, to, proč obojí lidem nějak vyhovuje nebo tomu podléhají. Ty okolnosti jsou zaměnitelné.

Provazník: Ale vždycky tam ta společenská rovina byla přítomná a my jsme se snažili ten příběh odvyprávět tak, aby motivace dvou starých chlapů byla patrná, aniž bychom používali retrospektivu. Tohle byl ten největší risk.

Bavili jste se o tom s nějakými bývalými mukly?

Dušek: Mluvili jsme s různými lidmi, ale jestli se ptáte, jestli jsme dali některým číst scénář, tak to ne.

Nedávno zesnulý Jiří Stránský, takový etalon muklů 50. let, vždycky říkal, že on by byl proti individuální pomstě. Možná by se mu ten scénář nelíbil.

Provazník: To je spekulace. Je to hodně individuální. A také záleží na osobní historii. Pravoslav Raichl byl voják, prošel gulagem a východní frontou, pak se chtěl zapojit do odboje proti komunistům, byl zatčen ještě před únorem 1948, utekl dobrodružně z lágru, žil v Americe. Ten ty věci viděl jinak.

Dušek: A jeho kamarád, Vojta Klečka, předobraz Vlasty, kterého hraje pan Mrkvička, převáděl lidi přes hranice a v báglu nosil samopal: původně měl dostat provaz, ale protože byl v odboji proti nacistům, změnili mu to na doživotí… To byli lidé zvyklí jít do věcí tvrdě.

Přitom ta postava, kterou hraje pan Mrkvička, má k plánu svého přítele rezervovanější vztah.

Provazník: Ano, on zůstal v Čechách, nevidí ty věci tak černobíle, je také asi víc semletý poměry, které tady celý život zažíval.

Dušek: Takhle jsme je vymodelovali my do toho filmu. Ve skutečnosti byli oba dva, Raichl i Klečka, ostří, tvrdí, nesmlouvaví, zároveň ale taky dost veselí a zábavní. K tomu jsme se snažili vést i naše herce. Oni to však stejně pojali po svém. K dobru věci.

Už při psaní jste mysleli na tyto dva herecké veterány?

Provazník: To ne, my to psali dlouho předtím, takže představy o hercích byly dlouho hypotetické. Ale přece jen se nám tak rýsoval pan Mrkvička, který je skvělý herec, přitom po Listopadu ve filmu moc příležitostí neměl…

Bohužel si zahrál v Majoru Zemanovi…

Provazník: To samozřejmě všichni víme. Taky hrál výborně žokeje. A je to výborný divadelní herec.

Dušek: On vždycky říká, že v Majoru Zemanovi hrál za trest. Ostatně hrál tam postavu, která Zemana podrazí, osmašedesátníka, takže to bychom mu mohli přičíst k dobru.

A Jiří Schmitzer?

Provazník: Když jsme si uvědomili, že by pro tu postavu byl ideální, vůbec nebylo jednoduché ho obsadit. Přečetl si scénář, řekl, že se mu to líbí, ale rovnou taky řekl, že točí maximálně čtyři dny a víc to nepůjde. Teprve když jsme ho skoro zázrakem přesvědčili, aby zkusil udělat kamerové zkoušky, tak se to zlomilo a on do toho šel. Myslím, že ho zajímalo, jestli zahraje přesvědčivě takhle starého člověka, a myslím, že z toho měl pak i dobrý pocit.

Dušek: Když jsme to vymýšleli, tak jsem měl dlouho před sebou představu svého dědy a jeho kamaráda. Pocházím z České Lípy a můj děda byl směska Čecha a Němce, národnost měl českou, ale mluvil jenom německy. A za války zůstal v Sudetech a s kamarádem Kuchtou se jim podařilo ukrást esesákovi pistoli, normálně mu ji vytáhl z pouzdra, když opravoval jeho auto. A společně ji schovali někam za komín, a když jsem se na to Kuchty, už devadesátiletého, ptal, říkal, že tam ještě je.

Ano, scénu se schovanou pistolí známe z filmu.

Provazník: Ta má ještě předobraz v jiném příběhu mého kamaráda, jehož příbuznému vrátili v 90. letech statek. A když se ten starý muž na ten statek přijel podívat, tak ho ani nezajímalo, jak je zdevastovaný, ale šel a šel, došel do sklepa, vzal krumpáč a přesně na místě, kde začal kopat, vytáhl zbraně, které tam měli schované na protikomunistický odboj. Chci tím říct, že scénář vznikl jako kombinace různých podnětů a postřehů a taky je tam samozřejmě hodně čiré fikce. A hodně dialogů vzniklo tak, že jsme chodili s Martinem třeba po zahradě a něco po sobě pokřikovali.

A představovali si, že jste dva staří dědci… Vy se znáte ze školy?

Provazník: Ano, od roku 1996. Chodili jsme spolu na žurnalistiku.

Myslel jsem, že máte FAMU…

Provazník: Tu jsme dělali potom. Na žurnalistice jsme studovali televizní a filmovou specializaci. Já pak šel na FAMU na scenáristiku, Martin na dokument.

Dušek: Mezitím jsem třeba taky režíroval a taky uváděl Studio Kamarád, společně s Jů a Hele, točil jsem hodně pro televizi, třeba Ano, šéfe, psal jsem do novin.

Viděl jsem váš paradokument film Parta Analog o veteránech z České televize…

Dušek: To byl takový odštěpný závod Staříků, taková filiálka.

V něčem Staříci připomínají Tarantinovy Hanebný pancharty, kde se Židům podaří vytvořit účinnou protinacistickou úderku. Vlastně je to takové splněné přání po vykonané pomstě. Zároveň si ale lze představit, že nějakému vězni může být líto, že se to nestalo.

Dušek: To jsme si uvědomovali. Je to taková alternativní historie. Jenže kdyby se našel nějaký takový alternativní mstitel, možná by se některým ulevilo, ale stejně by to byl jen symbolický akt. Vždyť oni i ten Vaš nebo třeba Urválek byli jen vykonavateli vůle někoho nad nimi, byly to vlastně vedlejší figury.

Provazník: Nám spíš šlo o to, že společnost, která přiměje dva staré lidi, aby vzali spravedlnost do svých rukou, v něčem selhává. Staří lidé mají právo na jiné starosti než sehnat bouchačku a jet oddělat svého prokurátora.

Dovedu si představit, že by takovou story mohl třeba natočit Clint Eastwood a možná by to neudělal ani o moc jinak. Mimochodem, ta závěrečná scéna, jak Jiří Schmitzer zneškodní toho ošetřovatele, je velmi westernová.

Dušek: To jsem rád, že to říkáte. Občas jsme slyšeli, že ten výpad je přehnaný a že takhle by stařík na vozíku mladíka nezpacifikoval. Ale zapomínají, že to byl voják.

Dalším výrazným znakem toho filmu je volba krajiny. Je to vlastně road movie polystyrenovou a zateplenou krajinou brčálových a oranžových Čech.

Provazník: To byla také velmi důležitá věc. Úmyslně jsme nechtěli ukázat zničenou postkomunistickou krajinu lágrů a dolů, ale právě tu plastovou zemi, ve které je všechno jako přikryto řvavými fasádami, takže nás zajímaly moderní haly, satelitní zóny, taková ta industriální krajina, na kterou je expert Severočech Martin.

Dušek: Natáčelo se hlavně v okolí Teplic a Modlan, kde žil ten můj děda. Naši hrdinové jezdí podobnou krajinou, kudy ve svém vytuněném fáru frčí parta Rádi z mého předchozího dokumentárního filmu K oblakům vzhlížíme. Je to taková divná krajina, ve které se něco stalo, nikdo moc neví, co vlastně, někdo jí strašně ublížil, ale už se na všechno zapomnělo.

Myslím, že zkáza byla dokonána v posledních desetiletích, když se začalo masivně zateplovat a vyměňovat dřevěná okna za plastová. Staré, sice omšelé, ale pořád potenciálně hezké domy dostaly poslední ránu. A nejvíc vidět je to pochopitelně v Sudetech.

Dušek: To si asi budeme notovat. Přitom na saské straně to tak není… A to se Češi rádi Němcům smějí, že mají špatný vkus. Nevím, čím to je. V Sudetech se to svádí na historické vykořenění, ale když jsem byl létě v Uherském Hradišti, tak tam to nebylo o moc lepší. Asi je za tím takový tupý pragmatismus. Hlavně že je to účelné a vyjde to levně, o víc se už nestarejme. Asi je v tom polystyrenu nějak zakuklený Babiš nebo co.

První film, který jsem od vás, pane Dušku, viděl, byl Mein kroj: v něm jste se v českolipském „kroji“, který jste si sám vyrobil, dostavil na Sudetoněmecké dny v Augsburgu. Oni vás zdvořile odsunuli. Vám vlastně byla tím původem témata dána…

Dušek: Ano, to si uvědomuju a jsem za to svému vykořeněnému kraji vděčný. Ta plesnivá krajina s majestátním hřebenem hor a vykotlanými jámami je pro mne tím, čím je pro Woodyho Allena Manhattan. Ondřej mi jednou říkal, jak ho mrzí, že nemá složitější sociokulturní pozadí, že je jenom z banálního Žižkova.

Provazník: Žižkov především není banální… Ale já jsem to myslel tak, že když jste z Prahy, tak je trochu divné, abyste to pořád analyzoval a stále to rozebíral. V malém městě máte spíš sklony se k němu vztáhnout a identifikovat. Těžko se třeba Pražák bude identifikovat s Pražským hradem. Ale dodal bych, že pocházím spíš z horního Žižkova, z rozhraní Vinohrad, takže žádné velké sociálno. Zajímavé však je, jak se to rychle mění, takže třeba koupit si tam byt je už něco absolutně nepředstavitelného. Když tam přijdu, říkám si, kam zmizeli všichni ti staří obyvatelé, ty babičky a dědové, co chodili na pivo. Říká se tomu gentrifikace. Teď žiju v Nuslích a čekám, až to tam dorazí.

Zajímavá je ta severní vlna v českém filmu a ještě víc českých seriálech: Pustina, Most!… Jako by se na severu objevil český Divoký západ.

Provazník: To má logické vysvětlení. Vykořenění je vždycky epičtější. Plodí příběhy.

Dušek: Sever přijde do módy i jinak než ve filmu. Ústí nad Labem bude brzo hipsterským předměstím Prahy. Až hipsteři přijdou na to, že to mají z Ústí hodinu do Prahy, půl hodiny do Drážďan, že Ústí má krásné okolí a vůbec je to tam je úžasné, tak se tam pohrnou.

Otázka je, co pak bude s těmi, kteří tam žijí dosud, třeba v Předlicích. Asi se o nich budou točit filmy. Budete v tom pokračovat spolu? Chci se zeptat, co máte v plánu.

Provazník: Po Stařících jsme si řekli, že si dáme chvíli od sebe pauzu. Takže já začínám pracovat na scénáři vzdáleně se dotýkajícího případu Bambini di Praga.

Dušek: To zní dobře, co? To má Ondřej publicitu zajištěnou, po tom hned bulvár skočí. Já se teď chci vrátit ke staršímu nápadu, seriálu Studio Nezmarýnek, kde bych chtěl zúročit svoje zkušenosti z televizního vysílání pro děti. Lidé potácející se ve svých nezvládnutých dospěláckých životech, přitom každý týden musí připravit pořad líčící dětem svět jako barevné místo plné radosti – to mi připadá jako docela dobré téma. A pak s Ondřejem uvažujeme o seriálu z poválečných Lidic, jak ti lidé žili potom; víc k tomu zatím neřeknu.

Provazník: Vždycky vyprávíme příběh z minulosti, ale vyprávíme ho tak, jak se zrcadlí v přítomnosti. Mě by třeba moc nebavilo vyprávět příběh bratří Mašínů, jak se to stalo, ale to, co to znamená teď. Jak se to zrcadlí teď.

Dušek: Mladí plní sil chtějí někoho pomstít, to není žádná zvláštní story. Ale dva nemohoucí staříci na poslední cestě za pomstou, to už myslím story je.