Kdo stál za masovými a divokými protesty žlutých vest ve Francii? Proč nejsou Francouzi na rozdíl od Němců ochotni platit vyššími rodinnými účty za zelenou ideologii? Jak kapitulace před protesty poznamená budoucnost Emmanuela Macrona a Evropy? Jak to ovlivní ekologické tažení EU?

Tři mrtví. Devět set zraněných. Z toho sto padesát policistů. Poškozená ekonomika v jedné z hlavních turistických sezon, kdy do Francie, jež je nejatraktivnější turistickou destinací na světě, přijíždí značná část z téměř 89 milionů lidí, kteří zemi každoročně navštíví. Turistika hraje v její ekonomice nesrovnatelně větší roli než v Británii nebo Německu, kam ročně přijíždí v obou případech necelých 38 milionů lidí. Ani ne polovina návštěvníků mířících do Francie. Zničená Paříž včetně Vítězného oblouku. Hořící auta, chaos. A na konci kapitulace francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Tak vypadá výsledek čtrnácti dnů tažení hnutí „žlutých vest“, které od 17. listopadu nejdřív blokovalo klíčové silniční tahy v zemi a pak se rozšířilo na masové, dost divoké až násilné demonstrace v Paříži a dalších velkých městech.

Rozbuškou toho všeho bylo ohlášené zvýšení daní z nafty a benzinu. Mělo začít platit od ledna. Benzin měl zdražit o 2,9 centu za litr, nafta o 6,5 centu za litr. Vzestup daní se trefil do chvíle, kdy v celém světě kvůli vyšším cenám ropy stoupají ceny pohonných hmot i bez zvyšování daní. Francouzům se už loni zvedla cena benzinu o 23 procent a nafty o 15 procent. Navíc bylo spolu s vyššími daněmi za naftu a benzin ohlášeno i zdražení plynu a elektřiny. Vše dohromady pořádný nářez na vzestup životních nákladů francouzských rodin. To všechno ve chvíli, kdy platy ve Francii rostou jen velmi pomalu.

Francouzům došla trpělivost a vyrazili do ulic. Hnutí „žlutých vest“ nebylo tentokrát, jak bývá v Paříži zvykem, organizované odbory, které mají většinou socialistickou až komunistickou DNA. Žluté vesty byly do značné míry živelným protestem, svolávaným přes sociální sítě. Emmanuel Macron se je snažil shodit tím, že rozzlobení lidé byli zneužiti jeho politickými oponenty včetně radikální levice a Národní fronty Marine Le Penové. Vedl řeči, jak se nespokojení Francouzi nechali strhnout radikály, kteří si nikdy nenechají ujít příležitost zařádit si na demonstracích a zvednout si adrenalin ve střetu s policií. Bylo to trapné bagatelizování. Průzkumy ukázaly, že protesty mají podporu 73 procent Francouzů.

To je hodně silné vyjádření odporu proti Macronovi. Když loni prosazoval reformu pracovního práva, která usnadňovala propouštění a brala Francouzům jistoty mnohaměsíčních odstupných a chráněných míst, byly protesty nesrovnatelně slabší. A většina Francouzů podporovala Macrona. Stejně jako v roce 2007 při razantní důchodové reformě, která odbourávala léta zažité dřívější odchody do důchodu pro některé profese, stálo 60 procent lidí za tehdejším prezidentem Nicolasem Sarkozym. Proti odborářům, kteří dokázali zablokovat Paříž a další velká města..

Spontánní masové protesty, nikoliv ty organizované odbory, nejsou ale ve velmi odbojné Francii novinkou. V roce 2014 pochodovalo na demonstracích proti sňatkům homosexuálů 1,2 milionu Francouzů. Tak silné protesty nezažila při prosazování této progresivní agendy žádná jiná západní země.

K ostrému odporu proti Macronově dani z nafty a benzinu přispělo i velmi slizké a pokrytecké vysvětlování, proč je vlastně potřeba. Prezident Francie a jeho vláda nabídli v průběhu času pro různé publikum hned dvě různá vysvětlení. Stejně jako jeho ministr financí Bruno Le Maire tvrdil Macron, že jen realizují své volební sliby, že vrátí Francii schopnost konkurovat, udělá potřebné reformy a vyrovná schodkový rozpočet. I za cenu, že to bude bolet a lidé se budou bouřit. Zatímco uvolnění pracovního práva bylo skutečnou reformou, na zvýšení daní z benzinu a nafty vůbec nic reformního není.

Francouzská ekonomika se dusí pod největší náloží daní z celé Evropské unie. Ta dosahuje 48,4 procenta HDP. Průměr Evropské unie je 40,2 procenta. Průměr eurozóny 41,2 procenta. Druhé největší daně po Francii má se 47,3 procenta Belgie. Dlouhodobě právem označovaná za nejbohatší padlý stát na světě. Tradičně silně přerozdělující Skandinávie je za Francií. Dánové mají daně na úrovni 46,5 procenta HDP, Švédové 44,9, Finové 43,4 procenta. Němci jen 40,5 procenta. My 34,5 procenta. Ani tak obrovské daně nestačí na financování ohromných francouzských veřejných výdajů. Takže schodek dosahuje dalších 2,6 procenta HDP. To je s velkým náskokem vůbec největší porce veřejných výdajů v celém západním světě.

Dál ji zvedat vyššími daněmi na benzin a naftu je všechno, jen ne reforma.

Pro své progresivní publikum nabídl Emmanuel Macron jiné vysvětlení. Dražší benzin a nafta jsou fakticky ekologickou daní, která má vyhnat auta se spalovacími motory z francouzských silnic. Peníze z ní by měly jít na podporu obnovitelných zdrojů a třeba státní dotace na elektromobily.

Především ceny nafty, která se používá do dieselů, už jsou dnes právě kvůli daním ve Francii jedny z nejvyšších v Evropě. Podle aktuálních statistik Eurostatu z 26. listopadu letošního roku platili Francouzi v průměru za litr nafty 1,46 eura. Němci 1,39, stejně jako Dánové. My platíme v přepočtu 1,29 eura. Nafta ve Francii není nejdražší v Evropě. Britové nebo Italové platí ještě víc. Francouzské pumpy ale patří do nejdražší ligy.

Když se odečtou daně, byla by nafta ve Francii levnější než v Německu. Litr přijde na 0,60 eura. V Německu na 0,70. U nás na 0,65 eura. Spotřební daně na naftu jsou už dnes tvrdou zátěží francouzských rodin.

Macron si zjevně ještě před úterní finální kapitulací, kdy jeho premiér Édouard Philippe ohlásil odsunutí nových daní na benzin a naftu i zdražení elektřiny o půl roku, uvědomil, že Francouzi nejsou na jeho zelenou revoluci, která by ve finále podstatně zvýšila jejich účty za energie, ani náhodou zvědaví.

Proto vycouval ze svých plánů na ústup od jaderné energetiky. Právě ta dnes zaručuje Francouzům, u nichž tvoří 85 procent zdrojů, jedny z nejnižších cen energií v Evropě.

Francouzi ve žlutých vestách dali Macronovi najevo, že oni nejsou pokorní jako Němci. Za zelené nápady nejsou ochotni platit a budou se proti tomu tvrdě bránit. Dá se proto čekat, že Macron už s žádnými novými zelenými návrhy nepřijde. Bude o nich jen hlasitě mluvit v Bruselu a odvádět tím pozornost od domácích problémů. Jeho obliba momentálně dosáhla dna, kterého se nedotkl žádný z jeho předchůdců.