V Českém rozhlase se dějí věci – jeho ředitel René Zavoral včera před shromážděním zaměstnanců vysvětloval svůj postup proti reportérovi Janku Kroupovi, jehož reportáž o firmě Agrofert kritizoval před Radou ČRo a také na TV Barrandov (ze všech stanic na světě zrovna tam). Spor zjevně směřuje k nějakému druhu „remízy“ a následnému vyšumění.

Ředitel vzal zpátky slova o „účelovosti“ Kroupovy reportáže a přidal, že ke kauze neměl dost informací. Stejně tak je zjevné, že v tom konfliktu nejde jenom o jeden odvysílaný příspěvek, ale o celkovou atmosféru ve veřejnoprávním rádiu, postupně se měnící poměry, přizpůsobování se nové politické realitě nebo jak to nazvat. Iniciativní pan Zavoral jako kdyby vypustil jednu z prvních vlaštovek věcí příštích. Jistě jich bude víc a způsobí střety výrazně vážnější. Takové je alespoň obecné očekávání, které utvrzuje i vstoupení špičkových politiků – především premiéra a prezidenta.

Vyhlížejí se „nové pořádky“ (termín Bohumila Doležala), pro jejich přiblížení se někdy používá analogie s normalizací – celkem pochopitelně. Je to historická paralela, které lidé alespoň určité generace dobře rozumějí, nepotřebuje žádné dovysvětlování. Utužení poměrů a vynucená konformita po nějakém volnějším období. Jistě málokdo si představuje, že budou zasedat prověrkové komise a do věznic půjdou političtí vězni. Dusno ale může zavládnout i tak.

Ta analogie se může nabízet, přesto bych si ale její užívání rozmyslel, aby se z toho nestalo nějaké sebenaplňující proroctví. Protože přichází-li normalizace, nebo jestli dokonce už začala (třeba v nějaké soft verzi, která na dnešní ne zrovna otrlé občanstvo může stačit), je vymalováno. Protože normalizace byla úspěšná, a pokud někdo vidí přicházet nějakou její obdobu, předpokládá i její úspěch.

Úspěšná normalizace ale nepotřebuje jenom normalizátory, ale taky normalizované. Nestačí, aby ji někdo zavést zamýšlel, někdo druhý na ni taky musí přistoupit, podřídit se jí. A o tom ještě rozhodnuto není a být ani nemůže.

Ano, existují nějaké dobře popsané vzorce chování z doby po sovětské okupaci, nikde ale není psáno, že je ta vůči „novým pořádkům“ kritická část lidí v Česku musí zopakovat. Ta skupina už dlouho žádný politický zápas nevyhrála, taky vlastní vinou. Nemusí to tak ale být pořád. A především – pokud tuhle zemi čeká nějaké utužování poměrů, je důležitá i forma té případné prohry, přinejmenším je možné ty nové „normalizátory“ donutit k tomu, aby se demaskovali a jejich slovní úlitby svobodě a demokracii se ukázaly jako kamufláž. I to může mít svou cenu.

Nějaká změna asi přichází, s jistotou se dá očekávat, že bude doprovázena značným množstvím groteskních průvodních jevů – v těchhle končinách to tak bývá. A odhodlání přizpůsobit se tomu, co vlastně ještě pořádně nepřišlo, je na různých místech vidět. Nedá se ale říci, že by česká společnost k nějaké té nové normalizaci směřovala neodvratně – nakonec i ten René Zavoral se v jím řízené instituci sešel s odhodlanějším odporem, než asi čekal.

Existuje ještě jeden důvod, proč být při srovnávání dneška s počátkem normalizačních časů trochu zdrženlivý. Lidé, kteří proti normalizačnímu režimu vystoupili, tak činili s plným vědomím toho, že za to budou tvrdě a na dlouhou dobu postiženi.

Kritici těch přicházejících nových pořádků toho ještě pořád moc neriskují; pokud se jaksi implicitně začnou srovnávat s disidenty dávnějších dob, působí to pořád ještě samožersky. Zda to tak zůstane, nezáleží jenom na míře dobré či zlé vůle ve vrcholné politice, ale taky na tom, co si kdo nechá líbit. Události posledních let v tom ohledu jistě neopravňují nějaký radostný optimismus, rozhodnuto ale ještě zdaleka není.