Ruská invaze na Ukrajinu dokazuje, že tu stále panuje „věk průmyslové války“. Masivní spotřeba vojenské techniky, vozidel a munice vyžaduje rozsáhlou průmyslovou základnu bojujících zemí. Kromě technického vybavení a zásobování armády potravinami je náročnou disciplínou také zásobování municí. Míru spotřeby, vybavení a dostatku střeliva během válečného konfliktu může udržet pouze rozsáhlá a kvalifikovaná průmyslová základna. To může být varováním pro západní země, které omezily vojenské průmyslové kapacity a bojovou připravenost. Rusko během tří měsíců bojů vypálilo čtyřnásobek roční produkce pro americkou armádu, píše britský Royal United Services Institute (RUSI), který se po dvě stě let zabývá bezpečnostními analýzami.

Pro rusko-ukrajinský konflikt nejsou k dispozice přesné údaje o spotřebě munice, ale pouze odhady. Rusko mělo spotřebovat téměř 7 tisíc dělostřeleckých nábojů za den, uvádí ruské ministerstvo obrany.

Během dlouhotrvajícího válečného konfliktu je velmi pravděpodobné, že vítězem bude ten stát, který má silnější průmyslovou základnu. Země musí mít buď svojí vlastní výrobní kapacitu pro výrobu obrovského množství munice a nebo musí disponovat jiným výrobním odvětvím, které je možno rychle uzpůsobit k výrobě střeliva.

V současné době Spojené státy snižují zásoby dělostřelecké munice: v roce 2020 klesly nákupy dělostřeleckých nábojů o 36 procent na 425 milionů dolarů. Roční americká produkce dělostřelecké munice by vydržela pouhých deset dní až dva týdny bojů na Ukrajině. O moc lépe na tom není ani Británie nebo Francie. Británie vyčerpala své vlastní záběry během pomoci okupovaným Ukrajincům a ocitla se na hranici vlastní obranyschopnosti.

Obrovské jsou také výdaje na řízené a balistické střely. Rusové během války na Ukrajině vypálili 1100 až 2100 raket. Zatímco USA ročně nakupují 110 řízených střel PRISM, 500 střel JASSM a 60 řízených střel Tomahawk. Rusko tak během pouhých tří měsíců bojů vypálilo čtyřnásobek roční produkce americké armády.

„Zapínání a vypínání“ zbrojního průmyslu

Jedním ze zásadních předpokladů pro dostatečnou schopnost muniční výroby je možnost libovolně „zapínat a vypínat“ průmysl. V civilním sektoru mohou zákazníci zvyšovat a snižovat své objednávky, zatímco výrobce je ovlivňován poklesem objednávek. U vojenských produktů to tak nefunguje, jelikož zákazník o dělostřelecké granáty je pouze jeden jediný – armáda. Jakmile objednávky vypadnou a válka skončí, tak výrobce musí zavřít výrobní linky a snížit náklady, aby udržel podnikání.

Vytváření nových kapacit je nákladné a náročné. Stejně složité je sehnat kvalifikované a schopné pracovníky: mnoho starších zbraňových systémů a munice se vyrábí prakticky ručně a vyškolit nové síly je časově i technicky náročné. Komplikací může být také fixace a závislost na dodávkách dílů a komponentů ze zahraničí – někdy i z nepřátelské země nebo komplikace ohledně zámořské distribuce.

Americká vláda uvádí, že míra výrobních závodů pro střelivo a munici se od éry vietnamské války rapidně snížila z pěti producentů na jednoho jediného. To radikálně ovlivnilo válku v Iráku, kdy americká armáda musela nakupovat britské a izraelské střelivo. V jednu chvíli museli Američané otevřít sklady z dob 2. světové války a z vietnamského konfliktu. Podle jedné z vládních analýz bylo na zabití jednoho povstalce vypotřebováno 250 tisíc ran, což údajně odkazuje na neuvěřitelnou neefektivitu vojáků a nepřipravenost armády.

Teď ruský nápor na Ukrajinu spotřebovává munici rychlostí, která výrazně převyšuje americké prognózy a produkci munice. Aby mohly USA a Západ fungovat jako „arzenál demokracie“ během obrany Ukrajiny, musí disponovat dostatečným průmyslovým zázemím pro výrobu a distribuci střeliva, zatímco Rusku stojí v zádech silný průmyslový spojenec v podobě Číny, který ale dosud na ruskou frontu neposlal žádnou dodávku zbraní.