Andrzej Nowak je jedním z čelných polských expertů na ruské dějiny. V rozhovoru popisuje, proč Rusko zaútočilo na Ukrajinu, odkud se berou Putinovy imperiální ambice a proč Polsko vždy bylo Rusku trnem v oku.

Ohledně důvodů, proč Rusko zaútočilo na Ukrajinu, existují dva pohledy. První tlačí takzvaná realistická škola mezinárodních vztahů. Ta vidí svět jako soupeření velmocí a tvrdí, že Rusko zaútočilo, aby chránilo své zájmy. Druhý pohled vidí v ruském útoku pouhý imperialismus. Jaký je váš názor?

Zdá se mi, že realistické škole chybí znalost dějin. Je založena pouze na politické vědě, modeluje chování velmocí podle nejrůznějších scénářů. Ve skutečnosti na dějinách záleží. Kultura a historie neovlivňuje chování aktérů o nic méně než předpojaté modely. Velmoci nejsou motivovány pouze ostatními velmocemi, ale také svými vnitřními hnacími silami. Co se týče Ruska, tak to má velmi dlouhou a silnou tradici imperiálního myšlení. Nejde jen o oblasti vlivu, což je něco, čemu rozumějí realisté. Tvrdí, že Rusko má svůj dvorek na Ukrajině, možná v baltských státech, možná dokonce v Polsku a v České republice. Z perspektivy Washingtonu je celkem jedno, jak je velký. Pro něj mezi Kyjevem a Prahou není velký rozdíl. Ale Rusko to tak nevidí. Ruští státníci a ideologové přemýšlejí nejen o oblastech vlivu. Přemýšlejí o svých globálních ambicích. Každá říše aspiruje na to, být jedinou říší. V Rusku je tento pohled velmi silný od 16. století, kdy moskevští mniši formulovali myšlenku, že Moskva je třetí Řím. Tedy že Moskva je třetím a posledním centrem světových imperiálních ambicí. Prvním byl samozřejmě Řím, druhým Byzanc a po jejím pádu v 15. století se Moskva stala jedinou opravdovou říší na světě.

Tato myšlenka třetího Říma stále ovlivňuje ruské myšlení?

Je to velmi silně zakořeněno v mnoha elementech ruské kultury, ruské identity. Věří, že Rusové reprezentují jedinou pravou myšlenku na světě a měli by osvobodit zbytek světa. Nepoužívají žádné slovo spojené s dobýváním. Oni pouze osvobozují. Rusko věří, že je předurčeno dominovat ostatním, ale říká tomu osvobození. To je velmi důležitý dodatek k otázce sfér vlivu. Sféry vlivu jsou pouze první krok ke kontrole celého světa. Někteří nemohou uvěřit, že Rusko sní o světové dominanci. Je to relativně ekonomicky slabá země. Ale ruské tradice jsou důležité. Jsou zakořeněné například v Puškinovi, Dostojevském a dalších méně známých ideolozích. Nyní například v Duginovi, ale stovky dalších formulují stejnou myšlenku. Rusko je lídrem světa. Učí se to ve školách a Putin každoročně připomíná Rusům, že by měli vést svět, jelikož to je jejich historická mise.

Souvisí to tedy i se současnou ruskou politikou vůči Západu a Ukrajině.

Ano. Nejdřív Putin říkal, že dění na Ukrajině není důležité pro Poláky a Čechy. Rusové tam pouze chtějí zavést pořádek. Zároveň se však obracel na západní publikum, hlavně americké realisty. Před dvěma lety publikoval článek v National Interest o ruských dějinách. V něm tvrdí, že příčinou všech katastrof 20. století je Versailleská smlouva. Malé země jako Polsko, baltské státy a Československo jsou umělé státy, které zničily systém, ve kterém dominovaly říše. Říše jsou přirozeným pilířem řádu. Tyto omyly dějin vytvořené Versailleskou smlouvou by se měly zrušit. Ve světě je místo pouze pro velké hráče, jako je Rusko, Německo, Anglie, Francie, USA a nyní Čína. Pak ale přichází poslední krok, konflikt mezi velmocemi, který by vedl ke konečné dominanci Ruska. Takže když se říká, že Ukrajina je pouze o Ukrajině, je to naprosto zavádějící. Není to jenom o Ukrajině, jenom o postsovětské sféře. Je to problém pro celou Evropu. Putin chce oddělit Evropu od Ameriky a tím nastolit cestu k imperiálnímu postavení Ruska ve 21. století.

Četl jsem Putinův esej O dějinné jednotě ruského a ukrajinského národa. Vychází také z této ideologie?

Tvrdí, že jsou důvody, proč se chovat k Ukrajině jako k části Ruska. Putin samozřejmě dějinami manipuluje, ale říká, že Rusko je přirozeným centrem východoslovanského prostoru, který by měl obsahovat všechny východní Slovany včetně Běloruska, Ukrajiny a samotného Ruska. Kdokoli, kdo chce od toho oddělit Ukrajince, je západní agent. Západ chce podle Putina rozdělit přirozené bratry Ukrajince, Bělorusy a Rusy. Takže Západ je zdroj problémů, nepřítel. Ale Západ lze podle něho rozdělit na dvě časti. Západ, který kuje pikle proti Rusku, a rozumný Západ, který se umí adaptovat na jeho sféry vlivu. Špatný Západ reprezentují Američané, ten rozumný Němci. Například při anexi Krymu v roce 2014 několikrát zmínil, že jde o sjednocení. A kdo by měl víc chápat sjednocení než Němci. Nakonec ale v témže eseji Putin tvrdí, že Rusko společně s Ukrajinou a Běloruskem reprezentuje jednotu sjednocenou na specifickém morálním řádu, který je jiný než ten na Západě. V tomto případě je Západ hnijící, dekadentní, morálně zkorumpovaný. A v tom Němci nejsou o nic lepší než Američané. Znovu tak vidíme tři vrstvy ruského uvažování. Nejdřív jde o Ukrajinu, pak o rozdělení Západu a nakonec o jeho porážku.

V tom eseji také zmiňuje hodně Polsko jako historicky hlavního protivníka Ruska. Nyní vidíme, že Polsko patří mezi nejpevnější spojence Ukrajiny. Je to jen na základě dějinné polské zkušenosti? Promítá se v tom polská rusofobie, jak rádi tvrdí na Západě?

Pokud budeme mluvit o Putinově perspektivě, tak v tom eseji je několik důležitých momentů polsko-ruské historie, kdy Polsko bylo hlavním geopolitickým nepřítelem Ruska. Začíná to v momentě, kdy se Polsko sjednotilo s Litvou. Litva předtím sjednotila velké části dnešní Ukrajiny a Běloruska se svým původním územím. Skrze svazek polské královny Hedviky s litevským velkoknížetem Jagellem Polsko poprvé vstoupilo do východoevropské arény. Zanechalo tam kulturní, právní koncepty ze Západu, které tato území změnily. Mnoho západních vlivů přišlo na Ukrajinu a Bělorusko skrze Polsko. V Kyjevě a Minsku máte památníky magdeburského práva. Jde o systém městské samosprávy, kdy lidé ve městech byli svobodní a sami si vládli. Do Kyjeva a Minsku dorazilo skrze Polsko. Obyvatelé Kyjeva byli pyšní na to, že si mohou sami vládnout. To je rozdíl ve srovnání s moskevskou autokracií. Z Putinova pohledu jde o západní zasahování, které zničilo přirozenou jednotu Ukrajinců a Bělorusů s Rusy. Proto to popisuje ve svém eseji a zdůrazňuje, že Ukrajinci proti Polákům v 17. století povstali a vybrali si Rusko nejen jako svého partnera, ale i vládce. Vynechává, že tímto rozhodnutím byla Ukrajina rozdělena. Ano, někteří ukrajinští lídři se tehdy přidali k Rusku, ale druhá část byla proti této volbě. Jedna část tak zamířila k Rusku, druhá skrze Polsko k Západu. Tím se otázka Ukrajiny a Běloruska stala velmi důležitou v polsko-ruských vztazích. Rusko se upnulo k západní expanzi, jelikož bez celé Ukrajiny a Běloruska nemohlo být evropskou mocností. Nakonec po čtyřech stoletích polsko-litevské unie se Rusku podařilo ji zničit. Putin to popisuje jako osvobození Ukrajinců a Bělorusů z polského jha.

Část současné Ukrajiny ale tehdy připadla Rakousku.

A tato část byla podle Putina osvobozena až za druhé světové války Stalinem. Nejdřív skrze pakt Molotov–Ribbentrop a pak trvale po roce 1945. Když tedy Poláci připomínají, že jejich země zanikla v 18. století kvůli ruskému imperialismu, tak Putin odpovídá, že nešlo o zničení, ale o osvobození. Ohledně paktu Molotov–Ribbentrop říká, že na něm nebylo nic zvláštního. Bylo to prý moudré politické rozhodnutí, které připravilo Sovětský svaz na konečné vítězství v druhé světové válce, která ale prý začala až v roce 1941. V tomto střetu historických interpretací Putin potřebuje některé skutečnosti skrýt, aby mohl prezentovat Ukrajinu jako součást Ruska.

Stejně je tato obsese dějinami poněkud zvláštní. Ne každý agresor zabíhá ve svém zdůvodňovaní do takto hluboké historie.

Polsko se svými téměř 40 miliony obyvateli je druhou nejlidnatější zemí v této části Evropy, hned po Ukrajině. Jakékoli spojenectví mezi Polskem a Ukrajinou je něco, co dělá ruskou kontrolu nad Ukrajinou méně efektivní. Je to jediná kombinace, která mění geopolitickou realitu ve východní Evropě a poškozuje imperiální ambice Ruska. Sblížení mezi Polskem a Ukrajinou, podporované anglosaskými mocnostmi, je jedinou alternativou ke geopolitické dominanci Ruska v celé východní Evropě. Proto tento duch polsko-litevské unie, spíš by se tomu mělo říkat polsko-litevsko-ukrajinská unie, je něco, co straší Putina a Rusko. Není to jen pro Rusko špatná historická vzpomínka, ale geopolitická alternativa.

Polsko-ukrajinské dějiny jsou však taky velmi komplikované. Nelze nezmínit například volyňské masakry, kdy ukrajinští nacionalisté pozabíjeli několik desítek tisíc Poláků. Jak se podařilo přes tuto historii přenést? Je to pouze otázka společného nepřítele?

Samozřejmě že polsko-ukrajinské vztahy jsou velmi komplikované, jak to mezi sousedy bývá. Společný nepřítel hraje v tomto sblížení důležitou roli, řekněme sémantickou. Jsou v tom i jiné faktory, včetně společné zkušenosti invaze, kontroly a zneužití imperialismem z východu. Máme století zkušeností ohledně zbavení svobody, kontroly a zdrojů kvůli ruskému, pak sovětskému a pak zas ruskému imperialismu. Dalším důležitým faktorem je specifické pojetí svobody. Kozácké pojetí svobody je velmi důležité pro ukrajinskou identitu. Kozácké pojetí svobody hraničí s anarchií. To má velmi blízko k polské tradici, která však není založena na kozácích, ale na polské šlechtě. Znovu ale si velmi cení svobody, až hraničící s anarchií. Tato tendence velmi si cenit svobody je v protikladu k ruské tradici autokracie. Ale zřejmě nejdůležitějším faktorem tohoto sblížení je přirozený reflex polské společnosti. Naši sousedé byli napadeni, jejich domy jsou bombardovány, muži bojují, ženy a děti potřebují útočiště, které jim musíme poskytnout. Je to morální reflex znovu založený na dějinné zkušenosti. Mnoho našich rodin si pamatuje, jaké to je, být zbaven domova, základního bezpečí, co znamená být bombardován. Je to něco, co tvoří tradici většiny polských rodin. Zažily si to 80, 100 let nazpátek. Proto tak soucítíme s Ukrajinci, nehledě na geopolitické a strategické aspekty.

Zmínil jste se o chování Německa, které lze považovat za jeden ze slabých článků západní aliance. Je jeho jisté porozumění Rusku také dáno historickými zkušenostmi?

Má to dlouhou tradici. Začala v 15. století. Tehdy dorazili do Vídně, tehdejšího centra Svaté říše římské národa německého, první vyslanci Moskvy. Důvod byl jednoduchý. Společný nepřítel. V Polsku a na Litvě, ale také v Českém a Maďarském království vládli Jagellonci. Proto Habsburkové a Rurikovci zorganizovali v 15. století první spojenectví. Druhým důležitým momentem bylo partnerství mezi Kateřinou Velikou a pruským králem Fridrichem Velikým. Byly to hnací síly zničení polsko-litevské unie. Ale poté, zvlášť po sjednocení Německa v 19. století, se Rusko a Německo dostaly do dilematu. Jak pokračovat ve spolupráci bez společného nepřítele. Najednou mezi nimi nic nebylo, měly společnou hranici, byly soupeři o dominanci ve středovýchodní Evropě. Německo vytvořilo koncept Mitteleuropy na ekonomickou a kulturní dominanci regionu. To ale naráželo na ruský panslavismus. Tento střet nakonec vyústil v první světovou válku. Přispěly k tomu samozřejmě i jiné faktory. Situace se opakovala v meziválečném období, kdy Sovětský svaz navázal úzkou spolupráci s výmarskou republikou. Chtěly společně změnit versailleský systém. Němci chtěli půlku Československa a Sověti půlku Polska. Vyvrcholením toho byl samozřejmě pakt Molotov–Ribbentrop. Potom ale nastal čas vyřešit, kdo má navrch. Moskva, nebo Berlín? Hitler, nebo Stalin? Nastala poslední fáze konfrontace.

A po válce?

Sověti dominovali východní Evropě a pro svobodné Němce na západě se hlavním cílem stalo znovusjednocení. Němci nechtěli znovu udělat tu chybu, že si znepřátelí Rusko. A i kvůli ekonomickým důvodům byli připraveni spolupracovat s Ruskem. Na německé straně dalším faktorem byla nenávist k Američanům, kteří připravili Německo o vítězství v letech 1917 a 1941. Mnoho Němců si to nepřizná, ale je to něco důležitého v německém egu. Spolupráce se Sověty byl i způsob, jak se osamostatnit od Američanů. Kancléř Schmidt s tímto cílem zahájil spolupráci se Sověty na plynovém systému. To bylo v letech 1981–1982. Zrovna Schmidt nenáviděl Ameriku otevřeně. V tom pokračoval Schröder a pak méně otevřeně Merkelová. Po roce 1991 byla na německé straně idea, že Rusko lze změnit skrze ekonomickou spolupráci a dobré vztahy. Němci tomu říkali změna skrze obchod. Čím více se bude s Ruskem obchodovat, tím bude demokratičtější a liberálnější. Ale ruská historie a ruské tradice převážily. V Rusku dobrá životní úroveň a svoboda vyjadřování nejsou tak důležité jako silný stát a imperiální status. Pro Rusko spolupráce s Německem byla pouze prostředkem k sebeposílení, k přípravě imperiální reconquisty.

Někteří lidé rozlišují mezi ruskou tradicí imperialismu a bohatou ruskou kulturou. Sám jste ale říkal, že velikáni jako Puškin a Dostojevskij jsou součástí této tradice. Je v Rusku nějaká linka, která by mu dovolila uniknout z tohoto imperiálního myšlení?

Nevěřím v historický determinismus, že by některé národy musely zůstat navždy liberální, nebo naopak autokratické. Rusko má i dlouhou tradici vzpour proti autokracii a morální rebelie. Například Anton Pavlovič Čechov by nikdy nemohl být použit pro imperiální propagandu. Na rozdíl bohužel od Puškina a Dostojevského, který byl protizápadní imperialista a šovinista. I nyní existují. Například jím byl Vladimir Bukovskij. Dokud ale většina Rusů nepřijme, že je potřeba zbavit se imperiálních ambicí, tak nikdy nevybudují svobodné Rusko.