Dvě zprávy z minulého týdne dokreslují neutuchající eskalaci války mezi Ruskem a Ukrajinou: 1) Ukrajinci výbušninou odpálenou v nákladním autě vážně poškodili moderní, nedávno postavený most spojující Krym s ruskou pevninou, 2) Volodymyr Zelenskij minulý čtvrtek navrhl, aby NATO eliminovalo schopnost Ruska použít jadernou zbraň, doslova navrhl „preventivní údery“.

První zpráva pojednává o eskalaci pochopitelné a spravedlivé: Ano, je to útok na infrastrukturu ve své podstatě civilní, ale pokud tudy Rusové přes Krym vozí posily a vojenský materiál na jižní frontu, útok legitimní.

Rusko šlo do invaze s uklidňujícím pocitem technologické převahy. A přestože v prvních měsících bojů bylo vůči základní infrastruktuře Ukrajiny až překvapivě zdrženlivé (v porovnání s americkou invazí do Iráku před dvaceti lety, kdy Američané už v prvních hodinách války ze vzduchu ničili elektrické rozvody, strategické silnice nebo mosty), napáchalo u svých sousedů dosud škody v desítkách miliard dolarů a nemůže se vážně tvářit, že jeho území a jeho infrastruktura jsou pro napadeného soupeře nedotknutelné.

Druhá věc – výzva ukrajinského prezidenta k preventivním útokům na ruské jaderné zbraně – je naopak moment, kdy už by se konečně měla rozsvítit kontrolka. Po úspěších na bojišti Zelenskyj postuluje dvě věci najednou: že nepřestane bojovat, dokud neobnoví hranice Ukrajiny včetně Krymu, a současně že žádá o urychlené vyřízení přihlášky do NATO. V tom ho před necelými dvěma týdny v Bratislavě explicitně podpořila skupina několika středo- a východoevropských prezidentů včetně našeho Miloše Zemana. Hlavy států Slovenska, ČR, Litvy, Lotyšska, Estonska, Rumunska, Makedonie, Černé Hory a ovšem Polska slavnostně prohlašují: „Pevně stojíme za rozhodnutím bukurešťského summitu NATO z roku 2008 týkajícím se budoucího členství Ukrajiny.“

Dochází nám, pod jak radikální text se tu Zeman podepsal? Když se svého času NATO váhavě otvírala zemím, jako je Česká republika, platilo například, že uchazeč nesmí mít doma otevřené spory s nějakou svou etnickou menšinou – v českém případě dokonce se svou bývalou etnickou menšinou. U prvopočátku česko-německé deklarace z roku 1997 stojí diplomatické přání USA, abychom do posledního drobtu vyčistili stůl s Německem. Ukrajina, která své občany z „ruského“ východu osm let šikanovala, omezovala výuku ruštiny, zavírala ruskojazyčné televize a někdy i jejich politické lídry, která spoluobčanům z východu od začátku války musí „očistit nejen tělo, ale i mysl od ruské propagandy a ruštiny jako jazyka okupantů“ (slova manželky velvyslance Perbyjnise pro týdeník Forum), snad má svůj etnický rozkol vyřešený?

Jinou zásadou při rozšiřování Aliance až dosud bylo, že nový člen přispívá k celkové bezpečnosti organizace, takže do ní nesmí věnem přinést žádné územní spory se sousedy. Ukrajina má spor, v němž je v mezinárodním právu, ale je to spor, který by členské země NATO zavazoval jít Ukrajině na pomoc i vojensky. A Zelenského válečné cíle přesahují Cherson nebo Donbas, kde ukrajinsko-ruskou hranici v roce 1922 určil V. I. Lenin, a to na úkor Ruska, Donbas, kterému Kyjev po roce 2014 nebyl ochoten poskytnout ani mezinárodně slíbenou autonomii. Zahrnují i Krym, ostrov darovaný Ukrajině dalším komunistickým vládcem Nikitou Chruščovem, ostrov, jehož ze tří čtvrtin ruské obyvatelstvo se po rozpadu SSSR několikrát pokusilo politickou cestou vymanit zpod vlády Kyjeva. Budeme se vojensky zasazovat o to, aby tito lidé byli znovu podřízeni centrální moci, kterou masivně nechtějí?

Je správné podporovat Ukrajinu, humanitárně i ekonomicky, pokud by měla šanci na vítězství (autor je nadále pesimista), pak i vojensky. Něco úplně jiného je podporovat válečné cíle prezidenta Zelenského a současně jeho přihlášku do NATO.

Miloš Zeman se v závěru prezidentského mandátu vrací k chápání politiky jako egotripu, během něhož svým osobním potřebám podřizuje zájmy celku (v prezidentské volbě ho podrazila ČSSD, pryč s jejím vedením; Putin ho zaskočil vpádem na Ukrajinu, ať pyká). Ale pokud jsme skutečně stanuli na prahu nukleárního armagedonu (Joe Biden), není na čase klást si elementární otázku, čeho přesně chceme dosáhnout, která možná není líbivá, ale dřív si ji dospělí normálně kladli?