Spory o městskou cyklistiku v Praze mají už svůj zaběhaný ráz. Ze zastánců představy, že každý si může vystačit s dopravou na kole, se zpravidla vyklubou mladí lidé bez závazků, které starší spoluobčané upozorní na to, že ne vše lze obstarat na kole. „Jinak nemůžu dostat děti na tréninky, hrajou fotbal a ragby. Často se v dopravě dětí střídáme s jinými rodiči, ale jinak je tam nedostanu, protože v neděli tam autobusy nejezdí,“ mohl by třeba vysvětlovat pražský rodič, proč se nehodlá vzdát auta. Jenže ta slova nepronesl žádný pražský rodič, nýbrž Gail Bradbrooková, jedna ze zakladatelů radikální skupiny Extinction Rebellion, která blokuje dopravu ve jménu boje proti globálnímu oteplování. A dokonce má diesel.

To není překvapivé, protože exponenti podobných hnutí bývají pokrytci. Oni sami tomu říkají, že „problém je systemický“. Čímž myslí, že nejprve je třeba zakázat auta všem, a pak už k pokrytectví nebude příležitost. Ale odhalení takového pokrytectví není žádná výhra. To by snad bylo podstatné v éře, kdy bylo křesťanství na vzestupu a „virtue signaling“ v podobě životopisů mučedníků patřilo k jeho přesvědčovacímu repertoáru. Greta Thunbergová skutečně jezdí vlakem. Ale žijeme v moderní společnosti, kde se dohadujeme podle svých zájmů, a ať už zákaz prosadí postmoderní světice, anebo pokrytecká máma za volantem, výsledek bude stejný.

Ale není to překvapivé ještě z jednoho důvodu. Radikální protestní hnutí si spojujeme s imagí mládí. Mladým patří budoucnost. I letos u nás jistě někdo zorganizuje kampaň vyzývající mladé, aby přišli k volbám, i když to už nebude Dominik Feri. Mladí přitom v minulosti nevolili vždy tak, aby této imagi dostáli – ve Francii například disproporčně odevzdávali hlasy Marine Le Penové.

Ale dnes je ve hře ještě větší trend. Radikálové stárnou, protože stárne celá společnost. Jestliže je dnes průměrný věk v Evropě okolo čtyřiceti, někdo to za ty mladé musí odpracovat, a jsou to důchodci. Podle loňské akademické studie příznivců Extinction Rebellion, kterou připomněl The Economist, byl medián věku účastníků jejich protestů 41 let. A ne že by senioři jen přihlíželi – zatímco mezi účastníky bylo těch nad 56 let 23 procent, mezi těmi, které policie zadržela a obvinila z přestupku, jich bylo hned 32 procent. Fráze „To za našich mladých let nebývalo“ je věčná, ale naše společnosti procházejí tak rychlou demografickou změnou, že nabývá opravdu nového obsahu.

Za našich mladých let taky nebývalo, aby tak zkušená a úspěšná politická strana, jako je německá koalice CDU/CSU, šla ve volbách rovnou do zdi. Ta si za volebního lídra zvolila Armina Lascheta ze Severního Porýní-Vestfálska, přestože favoritem veřejnosti (i té stranické) byl bavorský premiér Markus Söder.

Laschet je ten typ politika, jehož představa rafinovaného tahu je, že když v debatě dostane zcela banální otázku, kam by směřovala jeho první povolební zahraniční cesta, odpoví, že je to tajemství, které si nechá pro sebe. Od počátku července se CDU/CSU začala propadat v průzkumech a SPD paralelně růst. Nyní má 25 procent, CDU/CSU jen 21. Zajímavé je, že jedna průzkumnická firma položila Němcům otázku, jak by hlasovali v alternativním světě, kde by lídrem křesťanských demokratů byl Söder. A poměr se rázem převrátil.

Občas lze dnes u nás zaslechnout, že koalice Pirátů a Starostů udělala chybu, že efektivnějším lídrem než Bartoš by byl Rakušan. Ale to jsou relativně mladí lídři koalice, jež vznikla před pár měsíci. Jak může takovou chybu udělat nejvyzkoušenější koalice v Evropě, nad tím zůstává rozum stát.

Stávající trend podle všeho nezměnila ani nedělní televizní debata lídrů. Laschet se tam ale tentokrát dopustil jedné zajímavé myšlenky: Rozhodnutí z roku 2011 odstavit jádro byla chyba, řekl, cesta k bezuhlíkové energetice měla vést nejdřív přes odstavení uhlí a pak teprve jádra.

To je důležitá zpráva pro české novináře: už se to v Německu smí říkat.

Ale to je jen na úrovni teorie. V praxi bylo Německo na počátku září v čele pětice zemí, které apelovaly na Evropskou komisi, aby investice do jádra nezařadila mezi trvale udržitelné.