Titul rozhovoru je rozhodně míněn jako nadsázka. Petra Nárožného se možná lidi trochu bojí (říká to jeho žena), ale ještě více ho milují. Nebo aspoň mají rádi. Děti, ke kterým promlouvá z kouzelného sluchátka, i starci, ke kterým vlastně taky. Jeden z nejoriginálnějších herců své generace je ovšem znám též jako sečtělý a přemýšlivý člověk, který sice na vývoj světa hledí skepticky, ba se smutkem, ale to ještě neznamená, že je u toho nuda.

Pane Nárožný, co kdybychom začali takovou otázkou, kterou si snad díky svému vzhledu mohu dovolit. Kdy jste se naposledy česal?

Kdy jsem se naposledy česal? To bych musel opravdu hodně přemýšlet... Já jsem měl původně krásnou kštici, tvrdé, husté vlasy po mamince. Nosil jsem anglický trávník. Tak na tři centimetry. S tím jsem šel na vojnu, no a když končila a já jsem sundal čepici, tak mi hlava svítila. Zůstala mi asi třetina vlasů. A protože to je v těch letech pro mladého kluka docela kruciální – asi se neožením, žádná mě nebude chtít –, šel jsem s tím za lékařem, vojenským, on mě prohlédl a pak říká, hele, víš, co udělej, zajdi na náměstí za fotografem a nech se vyfotit, aby děti jednou viděly, jak tatínek vypadal, když měl ještě trochu vlasy. Víc se toho s tím dělat nedá. A varuju tě, aby tě nenapadlo si pořizovat nějaké mastičky, vodičky nebo krémy, to už ty peníze radši hoď do kanálu. Tak jsem ho poslechl, smířil se s tím, co taky člověk může dělat? No a stáří mi přineslo dobu, kdy se cítím mezi svými jako rovný s rovnými. Ale když jedu tramvají a pozoruju stále řidší kadeře mladých dívek, tak si říkám, že to mužské plešatění čeká v tomhle století i ženy, neboť vlasy jsou takový rudiment, bez kterého se lidský tvor obejde.

Hm… Pokrok se nezastaví ani u vlasů. Ale tedy ty vaše byly obětí militarismu?

To se tak říká, že vlasy vypadají pod přilbou nebo vojenskou čepicí. Ale ono to bude spíš, že nám vlasy zničil nadbytek testosteronu, a doufáme, že ženy to vědí a ocení to. No, možná některé, ale úplně spoléhat se na to nedá.

Možná plešatým mužům sluší uniforma.

Myslíte třeba Emanuela Moravce?

Spíš vás. Vy jste přece nejednou muže v uniformě hrál, hlavně na divadle. Letos je to čtyřicet let od premiéry Hejtmana z Kopníku, vaší parádní role v Činoherním klubu, tam jste na sobě měl pruskou uniformu.

To je pravda… Asi ve mně možná něco prušáckého bude a možná i prušácky vypadám. Asi víc než třeba…

Než třeba hippie. Nechtěl jste být někdy hippie?

To ne, to ani náhodou! To já si vždy zakládal spíš na opaku a chtěl vypadat jako američtí herci před osmdesáti lety, třeba Clarke Gable nebo Errol Flynn, to byli moji miláčkové, ne takoví šmudlové jako Depp nebo takoví… Ale proč se nám, tedy některým, ta vojenská uniforma tak líbí? Já myslím, že to bude taky vlivem amerických filmů. Tam velitel letadlové lodi opravdu nevypadá jako Libíček nebo Filipovský, a že to byli páni herci. Nebo vemte si vojenské piloty, to jsem si dávno všiml, že naši piloti v Anglii, to byli většinou fešáci, ne že by to byli všechno manekýni, ale něco na nich bylo, a projevovalo se to pak ještě dlouho ve stáří. Přes to všechno, čím prošli, to byli pořád krásní lidi. Někdo mi říkal, že u pilotů je to tím, že oni, jak musí pořád hledět do dálky, mívají ostřejší pohled, a tak se jim zajímavě vytvaruje tvář, možná na tom něco bude. Já ostatně myslím, že povolání si přitáhne i určité typy lidí, kteří pak nějak podle toho vypadají.

Pro herce to platí taky? Přece jenom herci musí zahrát různé lidské typy, takže se uplatní i různé fyzické zjevy herců.

Ono to bude v něčem jiném. Třeba takoví geniální herci jako Al Pacino nebo Dustin Hoffman, to jsou trochu takoví přerostlí trpaslíci, ale oni zahrají všechno, a úžasně. Jsou Bohem políbení, oni hrajou, jako když člověk dýchá. To je zázrak, když se něco takového narodí. Ale v Americe a v Anglii vždycky bylo plno skvělých herců. Já se rád dívám na staré anglické detektivky, moje žena to úplně miluje, a tam si všímám nejen těch bardů, ale i lidí okolo, těch menších rolí, a to si říkám, jak i ti jsou skvělí, a kdo by to u nás tak zahrál? Jsou u nás takoví herci? Jsou na našem hereckém trhu? A je o ně vůbec zájem? Mluvil jsem s jedním producentem a ten mi říkal, že do kina se chodí pravidelně do třiadvaceti let, pak to přestane. Takové filmy jako Mládí, O Schmidtovi, nebo Lepší pozdě nežli později budou vždycky vzácnost. Kdo by měl zájem dívat se na staré herce? Vždyť teď se točí jen takové polofilmy o mladých a pro mladé.

To já myslím, že se občas objeví slušný film se staršími herci.

Myslíte? Já nevím. Já myslím, že moc příležitostí nemají. Víte, já si někdy říkám, jak je možné, že ještě nikdo nenatočil film, nebo spíš seriál o Tomáši Baťovi? Jak je tohle možné? O ševcovi z malé dílny, který vybuduje větší dílnu, která se rozroste v mamutí podnik po celém světě, vybuduje Zlín, z nejchudšího kraje Čech a Moravy, postaví to nejmodernější město v republice, nejlepší architekti, Gahura, Karfík, dokonce sem přijede i Le Corbusier a obdivuje to… pak spadne s letadlem, smrt, bratr pokračuje, přijde válka a pak komunisti… Vždyť to je úplná sága, úplný Homér, že tohle necháváme ležet?! Šestnáct dílů na Netflixu, lidi by nedutali… Nebo proč nemáme natočený pořádný film o únoru 1948? Takové ohromné téma, a my o něm máme Občana Brycha o tom, jak sedí buržoazie v bobřích límcích na kufrech a čekají, jestli je někdo převede za hranice… Opravdu by lidi o to neměli zájem? A dovedou si dneska lidi představit, co to bylo za dobu? Slyšeli třeba někdy o dělnických ředitelích? Dovedou si lidi z dnešních korporátů představit, že jim třeba přijdou říct: Od zítřka je ředitelem soudruh vrátný. Nebo soudružka uklízečka… Nebo ví se, že na právnické fakultě se vyhazovaly celé ročníky a kluci, kteří byli za války na nucených pracích v Německu, kde tahali mrtvé z vybombardovaných baráků, ten „ročník jednadvacet“, jak napsal Karel Ptáčník, se po válce vrátí, vrhnou se na studium, jenže oni je pak po třech letech vyhodí a skončí jako můj strejc, který měl být právník, ale celý život dělal dlaždiče? Vědí lidi vůbec, co se v téhle zemi stalo? Že tady byla, jak píše v Pamětech Václav Černý, permanentní likvidace elit… A to nemluvím o Židech a také českých Němcích.

Patřila vaše rodina mezi ty likvidované?

Jeden strýček měl malou továrnu na fotografie, asi čtyři zaměstnance, tu mu nechali ještě dva roky po Únoru, pak mu ji samozřejmě vzali. O druhém strýčkovi jsem mluvil. Maminka byla úřednice, ale protože odmítala říkat do telefonu soudruhu a říkala pane, tak skončila jako dělnice. Tatínek s námi nebyl. Já jsem měl určité problémy se studiem, vystudoval jsem stavební inženýrství, ale o tom jsem už několikrát mluvil, stejně jako o tom, že jsem chtěl být lékařem, ale na to jsem nedostal doporučení.

Litoval jste někdy, že jste se nestal tím doktorem?

Trochu jo. Ale já jsem o tom mluvil jednou s vynikajícím chirurgem profesorem Ryskou a ten mi říkal, pane Nárožný, fakt jste chtěl být doktorem? A já říkám, no ano, chtěl, já byl nejlepší ve třídě v biologii, pitval jsem myši, učil jsem se latinská slova, vím třeba, že skybala je zatvrdlá kusovitá stolice, a takové věci, a on mě poslouchá a říká, ale vy byste jistě chtěl dělat velkou medicínu, ortopedii, chirurgii, řezat, že – a já říkám, ano, přesně tohle. A on už se připravuje na smeč a říká: A jak jste šikovnej na ruce? – No, když potřebuju pověsit obraz, musí přijít zedník, jednou jsem udělal dětem draka, moc nelítal… – Tak choďte k Tadeáškovi a děkujte, že jste tím, čím jste. Protože vy byste to při své ctižádostivosti vystudoval, vy byste se i tím chirurgem možná stal, jenže pak byste obcházel všechny nemocnice v republice, tam by vás nenechali ani sešít ránu a skončil byste jako lázeňský doktor: z dobré švadleny já chirurga udělám, ale z nešikovného chlapa nikdy. A když mi to řekl, tak se mi úplně rozsvítilo.

Možná že kdybyste se stal lékařem, ne nutně chirurgem, tak byste u toho spíš zůstal.

To je asi pravda. Dneska už bych ale stejně inženýra nedělal. Dneska inženýr jako já může tak dělat hlídače na stavbě. Když mu dají velkého psa, tak může hlídat se psem. To, co my jsme počítali tři týdny, třeba statiku baráku, vám počítače vyplivnou během chvilky. My jsme byli poslední generace na škole, která neviděla počítač. Ani nevěděla, že něco takového může existovat. To všechno přišlo až po nás.

Ale jak známo, vy jste se i tomu inženýrství věnoval jen chvíli.

To je pravda, já jsem pracoval už na škole v projektové kanceláři, pak jsem měl v červnu 1968 promoci, v srpnu přijely ruské tanky a já jsem měl své první vystoupení s Rangers, to bylo v Mladé Boleslavi v kasárnách… A na podzim jsem šel říct svému šéfovi, že končím. On na mě vyvalil oči a říká: A co budeš dělat? A já mu řekl: Odcházím k vokálně-instrumentální skupině The Rangers. – Co?! Co to je?! – A já říkám: Oni zpívají a hrajou. – A on: Copak ty zpíváš a hraješ? – Ne, nezpívám ani nehraju, já budu konferovat. – Co budeš? – Konferovat. To je takový povídání mezi písničkama, nějaký vtipy, historky, lidi to mají rádi, kluci zase zahrají… – A to tě prosím tě uživí? – No, já mu nemohl říct, že líp, než když budu projektant. On z toho byl úplně na větvi. Tak jsem jezdil pět let jako konferenciér s Rangers…

Neboli s Plavci… Líbila se vám ta hudba?

Mně se to líbilo moc. Kluci měli krásné vokály, byli to sympaťáci, všechno to byli studenti, opravdu absolvovali jako inženýři, byli mladší o deset let než já. Tehdy měla každá kapela konferenciéry, my jsme zpočátku byli dva, s Mirkem Černým, který potom začal psát velmi úspěšně texty a šel pracovat do Supraphonu. Já to dělal těch pět let a byla to dobrá škola. Konferenciér, teď se říká spíš moderátor, je opravdu profese, kterou nemůže dělat každý a nemůže to dělat ani každý herec, protože to je něco jiného: herci, když moderují, často místo konferování špatně hrají moderátora.

A jak se udála ta další metamorfóza, z konferenciéra na herce?

To je těžká otázka… Já byl komediant asi vždycky. Byl jsem přesně ten typ, který dostává poznámky za zlobení, pro smích třídy jsem byl ochoten položit život. Miloval jsem srandu, rád jsem vyprávěl vtipy… Ale já si na herectví prostě netroufl. Také když jsem maturoval v roce 1956, tak to se prostě řeklo: Ty budeš studovat na technice. Tak jsem tam šel. A možná že jsem byl i rád: já měl pocit, že na to nejsem dost hezký a že herec musí být krasavec, taky jsem dost šišlal, i když na to jsem přišel až v Semaforu, to mi musel říct až režisér Ján Roháč… Jenže život je zajímavý. Já měl kolegu, kterého jsem miloval: já, protože jsem neměl tatínka, tak jsem měl sklony přilnout k trochu starším mužům a hledat něco jako náhradního tátu nebo staršího bráchu. A my jsme spolu projektovali nějakou soutěž, kravín pro osm set krav, byli už jsme hodně unavení, hluboká noc to byla, já padl do bilanční deprese a říkám mu: Zdeňku, ze mě nebude nikdy dobrej inženýr, já se na to nehodím, mně to nejde a nebaví, já jsem asi byl málo statečnej, že jsem nešel za tím, co mě láká – já už tehdy myslel na to herectví. A on mě uklidňoval, že to bude dobré a že i ten inženýr se ze mě stane, ale pak mi řek: No, člověče, co víš, jednou se třeba právě přes tohle inženýrství k té komedii dostaneš… Jestli mně něco přišlo jako úplně falešná, levná a nemístná útěcha, tak to bylo tohle. Ale když vyjdu z toho, že můj kolega v projekčním ústavu byl inženýr Černý, který mě seznámil s Rangers, a já seděl ve stejné kanceláři s Pavlem Bobkem, který odešel do Semaforu, kde mezitím umřel Jiří Grossmann, přišel Luděk Sobota, se Slávkem Šimkem napsali komedii pro tři postavy a hledali někoho, kdo by mohl hrát nepříjemného blba, který zničí představení svou debilní aktivitou, a Pavel Bobek jim řekl, že možná jednoho zná, ať se na něho jdou podívat, a Slávek Šimek zašel na jedno představení k Burianům, kde jsme hráli, tak… a dál už to znáte, Zdeňkovo proroctví se naplnilo.

O Semaforu v sedmdesátých letech se toho již dost napsalo, a kdybych to měl shrnout, tak to byla léta velké popularity, ale také velkého rozkolu. Z pohledu Jiřího Suchého to byla léta, kdy mu bylo jeho divadlo skoro odcizeno…

O tom se těžko hovoří, zvlášť člověku, který u toho byl. To je, jako kdybych se vás zeptal, jak je to u vás v redakci, vy byste mi něco vyprávěl, třeba i velmi přesně a upřímně, ale já bych se stejně nedozvěděl nic. Pak bych sem třeba nastoupil a za čtrnáct dní bych se už docela orientoval. Už bych věděl, jak jsou rozdané karty, kdo tomu šéfuje, kdo je fackovací panák, kdo má skutečnou autoritu. O prostředí jako divadelní šatna se zvenku nedá dovědět nic. To musíte jen zevnitř. Jako v té redakci, tak i v divadle je hierarchie, někdo je nominální šéf, ale pak je taky neformální šéf, člověk, který má největší autoritu a který, když něco řekne, tak ho každý poslouchá. V Činoherní klubu, když jsem tam přišel, tím byl Petr Čepek. Ten toho moc nenamluvil, zato když jsme představení odbyli, každý si trochu povolil, to se občas stává, tak Petr promluvil, někdy i zařval, a nikdo ani nepíp. Když jsme se chechtali a byli samá legrace, co kdo dnes pokazil, tak on se tomu nikdy nesmál. Ne, u Petra Čepka bylo všechno vážné a důležité… Ale vy jste se ptal na Semafor. Podívejte, já jsem měl ohromnou kliku, že jsem byl u Šimka a Soboty. Však jsme to za to období schytali…

Od koho? Od kritiky?

Ano, od divadelní kritiky, a nejen od ní. Ono je to jednoduché. Komediální dvojice Šimek–Grossmann, vyrostlá na studentském humoru, každý večer vyprodané představení v divadle Sluníčko, ohromná popularita, byla pozvaná Jiřím Suchým do Semaforu. Rychle a skvěle se zavedli, samozřejmě že to bylo úplně něco jiného než poetický kabaret Jiřího Suchého. To bylo v době, kdy se Jiří Šlitr rozhlížel po světě, do kterého chtěl proniknout, a Jiří Suchý měl velikou ambici stát se filmovým režisérem. A Šimek s Grossmannem se ohromně chytli: byl to inteligentní študácký kabaret, písničky, kapela, zpěvačky. Do toho přijde katastrofa, umře Šlitr, umře Grossmann. Suchý i Šimek byli zvyklí pracovat ve dvojici. Ale není snadné někoho nalézt, ba je to strašně těžká věc. Každý to zkoušel po svém, každý pak někoho našel, Suchý Jitku Molavcovou, Šimek Luďka Sobotu. A do toho přijde normalizace. Všechno, hlavně sranda, bylo pod přísným dozorem dobrovolných udavačů. Každý se s tím snažil nějak vyrovnat, někdo lépe, jiný hůř. No, kritika to nazve úpadkem, komunálním humorem… Už tam nejsou dva inteligentní mladí muži v oblecích, něco jako Lasica a Satinský, kteří žonglují s barevnými balony inteligentního humoru. Je tam Sobota a Nárožný, dva ne příliš bystří, spíš natvrdlí partneři Slávka Šimka. Byl jsem v Semaforu osm sezon a troufám si tvrdit, že nás diváci měli rádi. Fronta u kasy, vždycky narvané divadlo, smích a potlesk, tak to pamatuju já. Moralisté to vidí jinak, pro ně kdo to tehdy nezabalil, tak je šedá zóna a pomalu kolaborant. Měl to zabalit, vynadat komunistům a odejít do kotelny.

Tehdy vám to někdo řekl do očí?

Do očí se to takhle neříká. Ale takové to: No jo, ty točíš, že, točíš… viď… Já nemůžu, ty můžeš… nemysli si, že to národ nevidí, on vám to jednou spočítá, to jsme nad ránem v Semaforu a pak v Činoheráku slyšeli často. Já jsem to jednou říkal Vladimírovi Svitáčkovi, který si od bolševiků opravdu užil své. On se tehdy jen smutně usmál a řekl mi: Petře, víš co, až ti někdo zase začne kázat a zvedat morálku, tak se ho rovnou zeptej, jestli by to říkal taky, kdybych u toho seděl já. Protože já jsem ho zažil v padesátých letech a vím, jaký to byl sekerník. Tak jsem mu to jednou řekl, pan režisér se na vteřinu zarazil a pak bezelstně dodal, ne, to bych asi neříkal.

Pojďme k veselejším věcem: v roce 1978 jste namluvil první díly Macha a Šebestové. Jak jste k tomu přišel?

Já jsem se tehdy neznal ani s Milošem Macourkem, ani s Ádou Bornem, ale jednoho dne mi zavolal pan Šebestík, producent Krátkého filmu, že pan Macourek napsal takový příběh a Born k tomu bude kreslit obrázky a že by to potřebovali načíst. On to nebyl původně večerníček, ale byly to krátké filmy, které se dávaly v kinech před hlavním programem. Já jsem přišel a řekl, že neumím vůbec dabovat, což je pravda, já to zkusil snad jednou, ale on řekl, že to nevadí, že potřebují přečíst text: Ale prosím vás, jako když teče voda. Ten text měl u každé epizody snad pět hustě popsaných stránek, večerníček má tak dvě, a když přišel Macourek na natáčení, tak rovnou řekl: A pane Nárožný, neškrtám ani větu. Tak jsem to přečetl, přečetl, oni to chtěli ještě rychlej, tak znovu, no, nakonec byli spokojení.

Věděl jste, že to bude taková bomba a evergreen?

Tehdy ne. Já myslím, že Žofka a spol. není horší, ale Mach a Šebestová se chytili víc, je to asi tím, že ten dětský školní svět je pořád nějak stejný: Podhradský mě kop, Fišerová se počurala, to je pořád stejné. Za jeden díl bylo sto šedesát korun, hrozný prachy. Zaplaťpámbu, že to přišlo, takových věcí moc není.

Když jste přicházel v roce 1980 do Činoherního klubu, bylo to divadlo jako po vybombardování. Už tam nebyl Landovský, Kačer, Hrzán. Nebylo to takové řekněme problematické?

Podívejte se, já jsem měl velké štěstí, že v Činoherním klubu byl režisérem Ladislav Smoček, jemu vděčím za hodně, ne-li za všechno. Dodnes nechápu, že to ten Láďa risknul. Já jsem toužil jít do Činoheráku, to byla léta moje touha. On mě zrazoval, říkal: Vy jste v Semaforu, máte své publikum, važte si toho, my jsme ohrožené divadlo, máme tam dosazeného dohlížeče, oni po nás jdou, chtějí nás zadupat. Já jsem ho pozval na představení v Semaforu, on se znal s Jánem Roháčem, přátelili se, to byli gentlemani, něco jako Jiří Brdečka nebo Horníček, prostě šlechta. Pak mi jednou zavolal a říká: Mně povolili po letech pár představení Podivuhodného odpoledne dr. Zvonka Burkeho, nechtěl byste si v tom zahrát? – No já to znal nazpaměť: A koho bych tam hrál? – Václava Václava, říká Smoček. – Toho hrál ale dřív Landovský… Co? Já budu hrát za Landovskýho venkovskýho burana? To přece nejde, vždycky budu jenom horší… Ale Smoček říká, tak to bude jiný Václav Václav. – Burkeho hrál Polívka, s ním tam byla Dáša Bláhová… No, hrál jsem to asi dvakrát, pak mě vystřídal Bróňa Poloczek, protože jsem neměl volné termíny, ale hlavně jsme se tím seznámili se Smočkem. On je i jako režisér hrozně příjemný, myslím, že mi trochu fandil. Pak zase nic, až po nějaké době telefon, on to Smoček a říká: Pane Nárožný, oni nám povolili Hejtmana z Kopníku, nechtěl byste v tom hrát? Znáte to? – Já znal film s Heinzem Rühmannem z padesátých let a říkám: A co bych v tom hrál, vojáka, nádražáka? – A Smoček říká: Ne, hrál byste toho Voigta… – Ale to je hlavní role! – Jo, hlavní role, říká Smoček. Já si ještě dlouho myslel, že to jen tak zkouší. Tak jsem se ocitl v Činoheráku, Hejtman měl velký úspěch, kritici psali o tom, že se objevil dramatický talent… A já si myslel, že tím jsem si otevřel dveře do světa uměleckého divadla a že to všichni uznají a budou mě mít rádi… To byla největší iluze mého života!

Proč?

Protože to je úplná naivita, myslet si, že vás budou mít rádi jen proto, že vám něco jde a něco se vám podařilo. Právě naopak! To je jako si myslet, že když k pěti vynikajícím hokejistům nebo hercům, to je jedno, vezmete šestého, že z toho ti hokejisti budou nadšení. Právě naopak. Berete jim příležitosti, berete jim role, musíte se dělit o popularitu… Z toho nikdo není nadšený. A herectví je v něčem krutá profese. Čím víc toho umíte, tím víc ubývá postav, které byste mohl hrát. Víte proč? Protože u divadla si uvědomíte, jak strašně rychle se stárne. Co jste hráli včera, dneska už hrát nemůžete. A divadlo se rychle mění, dřív možná ještě mohla padesátiletá paní hrát dvacetiletou, dneska už ani náhodou, dneska se hraje na pravdu, divák by to nepřijal. Já jsem rád, že jsem starej a už nemusím hrát moderní divadlo, já mu nerozumím, mně se to nelíbí, není to můj svět, já tam nepatřím. Ale to bude tím stářím, s tím už nic nenadělám.

Ale Činoherní klub byl myslím v tomhle řekněme vyrovnaný: vedle moderny i klasika.

Ano, v Činoherním klubu se alternativně nikdy nehrálo, myslivec tam měl vždycky pušku a kamizolu, u alternativců by měl skafandr a v ruce transparent za Evropu bez uhlí. Ale přece jenom doba je jiná, přišla nová generace, ta to už vidí jinak, a je to tak asi správné. Pro mě to už ale není. Já potřebuju, aby mě divadlo vtáhlo, musím tomu uvěřit, jako herec, ale i jako divák. Nepotřebuju být maten, dekonstruován, nepotřebuju, abych se ptal pořád, co to má znamenat. Nesnáším režiséra, který přijde, řekne: Budeme hrát Čechova, mně je jedno co, jestli Tři sestry, nebo Višňový sad, ale chci, aby na scéně bylo ve druhém jednání třicet tři plechových kachniček… To kdyby se mně stalo na zkoušce, tak se zvednu, vezmu si klobouk, rozloučím se a jdu pryč.

A to se někdy stalo?

Ne, ale kdyby se to stalo, tak jdu. Já jsem nikdy třeba nepochopil, proč někteří režiséři vezmou klasický kus a udělají z něj něco úplně jiného. Proč si to nenapíšou sami?

Oni to asi vědí, tak vás do takových věcí neobsazují.

To je možné. A když k tomu připočtu, že jsem tzv. besserwisser neboli rechthaber, prostě člověk, který ví všechno lépe a vždycky má pravdu, tak se jim nedivím.

Ale to má svou výhodu.

Ano, ale někdy proti mé vůli. Znám spoustu lidí, kteří mě vnímají jako velice nepříjemného člověka, jako někoho, komu se raději vyhnou, protože v nich budí pocity strachu a hrůzy, skoro jim naskakuje husí kůže. Je zajímavé, že já si toho dlouho nebyl vůbec vědom. To jsem jednou šel s mojí milovanou manželkou Ivankou a tak jsem se jí svěřoval, že je zvláštní, jak já jsem se i s těmi svými nejbližšími přáteli složitě seznamoval a kolik mi to dalo práce, než jsme navázali bližší vztah, když přece jsem přátelský a docela vlídný člověk, vlastně takový skoro roztomilý čtverák… Ivanka jenom spráskla ruce a zvolala: Proboha, tohle si o sobě opravdu myslíš? Vždyť tebe se lidi i bojej! Vždyť ty lidem naháníš hrůzu. Ty dokážeš vypadat tak nepříjemně, i když se tváříš normálně! Co teprve když se opravdu tvářit nepříjemně chceš! Vždyť z tebe jde čistá hrůza.

To snad ne. Ale chápu to. Jiná věc je, že už před listopadem 1989 vás jistá „hrozivá“ fyziognomie ušetřila před tím, aby vás obsazovali třeba do angažovaných filmů a seriálů. Myslím, že roli člena strany byste mohl hrát pouze parodicky.

To je asi pravda, ale já neopovrhuju těmi, kdo ty role přijali. Nikdy se nedozvíte, jak to přesně bylo. Jsem ostatně přesvědčen, že morálka s uměním se opravdu nedrží za ruku. Což neznamená, že člověk nemá být morální. Ale v umění? Vy chcete, aby vám zub vytrhl charakterní zubař? Není důležitější, aby to hlavně uměl? Vy si určitě pamatujete na ten „slavný“ pořad pár let před rokem 1989, kde Miloš Kopecký odsuzoval zrádnou emigraci. Já jsem krátce nato s ním něco točil. Procházeli jsme se a povídali si a chudák Kopecký byl v té době z toho pološílený. Tak co si vy o tom myslíte? naléhal na mě. – Já si o tom nemyslím nic, pane Kopecký. – Ale myslíte, každý si o tom něco myslí. – Tak já vám to, pane Kopecký, řeknu asi takhle: Vy jste udělal komentář k Heydrichovi a řekl jste, že to byl dobrý pilot, slušný houslista, měl rád svou ženu a děti a vždy měl dokonalou uniformu. To je přece všechno pravda, takže vy si vlastně můžete říct, že jste nelhal. To neštěstí je, že jste řekl jenom část pravdy, a vy to víte. A on mi řekl: Pane Nárožný, a vy se někdy bojíte? Řekl jsem, že někdy ano. A on řekl: A já mám ještě navíc židovský strach. Nevíte, co to je, ten je ještě navíc.

Ono je zvláštní, že zrovna od herců se chce něco navíc. Ale to bude tím, že herec také žije životy navíc.

Já jsem o tom jako herec samozřejmě často přemýšlel. Přijdete do divadla a je tam dvě stě čtyřicet rozladěných přijímačů. Pak přijde někdo a všechny ty rozladěný přijímače se v tu chvíli naladí. Takový je třeba u nás Ondra Vetchý, já to občas sleduju dírou v oponě. Každý se vrtí, chlapi se už pomalu dívají na hodinky, ženy hledí trochu nepřítomně, ale pak přijde Ondra a najednou se všem změní tváře, jako když se naladí. Takových herců je jen pár, a nedá se to naučit, není to v technice, není to v přesnosti, není to v nasazení, ne. Je to záhada, v čem to je.

Asi se tomu říká charisma. To vy přece máte taky.

No, jestli ano, tak je to od pánaboha, ne moje zásluha… Víte, já už jsem vlastně v Činoherním klubu skončil. Hraju teď hlavně v agentuře Harlekýn, převážně bulvární komedie. Na nás kritici nechodí, nechtějí se umazat. My můžeme agentuře nastudovat Ibsenovu Hedu Gablerovou – a já jsem v ní v Činoheráku hrál, ve skvělé inscenaci Ládi Smočka s Ivanou Chýlkovou –, ale s agenturním představení s tím jednou pojedeme do Ostravy, jednou do Brna, jednou do Opavy, jednou do Jihlavy, do Plzně, a to je tak všechno. Když nastudujeme od Antonína Procházky hru S tvojí dcerou ne, tak s tím budeme jezdit sedmnáct let po celé republice a v Ostravě budeme mít deset vyprodaných představení za sebou! Čím to je? Je to tím, že jsou lidé blbí? Myslím, že jenom tím to není. Já pro to mám jiné vysvětlení. Podívejte se, antická tragédie, to je jistě velká věc ve světové kultuře, je to velké, je to hluboké, je to často drtící, zobrazuje mezní situace lidské existence. Dobře, ale může se to stát vám? Asi ne. Že byste zabil vlastního otce, pak souložil s vlastní matkou, pak se to dozvěděl, vypíchl si oči a bloudil světem, věřte mi, to se vám jen tak nestane… Ale dobře udělaný bulvár, to je vlastně co? To je komedie o vás. Dobrý bulvár líčí to, v čem vy denně žijete. Pohádal jste se se ženou, štve vás tchyně, děti selhaly, holka je zbouchnutá, vy jste zahnul, ono to prasklo… Ještě je u toho sranda, protože u vás moc sranda nebyla, když to tehdy prasklo… Tady je, protože jak se ukáže, zahla i vaše žena. Tak se smějete, i chlapi se smějou. Chlap totiž neví, proč by šel do divadla. Osmdesát procent v publiku tvoří ženy, chlapi jsou tam dovlečeni. Labuda říkal: Zrušte ženy a zrušíte divadlo. Ženy mají divadlo opravdu rády, chlapi ne, ženy mají rády tu iluzi, začne se a ona je najednou tam: ježišmarjá, ona ho zabije, nebo on ji, to je dojemný, snad to dobře dopadne, no jo, mají se rádi… Chlap na to kouká, potí se, bolí ho záda a říká si: Co je proboha tohle za blbost? Vždyť toho pana Nárožnýho potkávám se psem ve Strašnicích, teď tady ze sebe dělá hajnýho nebo krále, ani nevím co, a já mu to mám věřit. Snad to ještě hodinu vydržím, pak si dám panáka...

Ale muži to divadlo dělají. Feministky by řekly, že umění je pořád víc mužská disciplína než ženská.

V divadle je to taky dáno historickým repertoárem. Opravdu je víc mužských než ženských postav... Ale dneska bych si troufal říci, že existují dvě různé skupiny lidí. Tu první tvoří kluci, kterým nešla ve škole moc matematika a medicína pro ně byla moc těžká. Chtějí strávit pár let na škole a pak se co nejrychleji stát dobře fungujícím kolečkem v soukolí showbyznysu. Trochu dabing, trochu hraní, rolička v seriálu, televizní soutěž, nějaké to moderování, také skandálek, aby si bulvár všiml… A ta druhá, a pár jich znám, ti mají skutečně komediantskou duši, divadlo si je přitáhlo a vybralo, jsou poctiví ve studiu a chtějí všechno dělat úplně jinak než ti z té první skupiny, fandím jim a vím, že to mají velmi těžké. K takovému rozlišení jsem aspoň došel.

Dospěl jste k něčemu, co se hodí do téhle doby?

Pro mě je tahle doba strašně smutná. Nechtěl bych s Franzem Josefem říkat: Ničeho jsem nebyl v životě ušetřen, to bych se rouhal. Ale je mi ze všeho smutno. Že po té (sebe)vraždě Západu, kterou páchá ničím a nikým nebrzděná agresivní liberální levice, připluje ještě další černá labuť, covid, to jsem nečekal. Co přijde ještě? A stihnu to ještě? Třeba se ukáže, že Petřín je aktivní sopka a začne soptit, to by byla hezká tečka. Hrozně se bojím, že naše děti to pěkně odnesou a jednou nás budou za naši bezbřehou toleranci ke všemu a ke všem proklínat. Všiml jsem si, když se setkám s nějakým starým kamarádem, že jsme skokově zestárli. A hlavně zvážněli. Nevím, jestli se ta sranda ještě někdy vrátí. Budou Vánoce, já byl v dětství vždycky rozzářený, šťastný z dárků, a divil se starším lidem, proč jsou takoví dojatí. Bojím se, aby teď nebyli už jenom smutní. Musím se tomu hodně bránit.