V minulém čísle Týdeníku Echo vyšla pod názvem Vzestup politických outsiderů první část úvahy Václava Cílka nad knihou Steva Richardse The Rise of Outsiders (How Mainstream Politics lost its Way). Dnes přinášíme její dokončení.

Většina politiků je v pasti. Voliči mají proměnlivé nápady. Političtí soupeři sídlí nejenom v ostatních stranách, ale ti nejnebezpečnější nejspíš i ve vlastním stranickém sekretariátu. Je obtížné být neustále populární, a tedy nechat se znovu zvolit. Média čekají na jejich omyly, protože čtenáři a diváci chtějí slyšet, že politici chybují. Některá média se zabývají jen tím, jak napadnout politická rozhodnutí, a nepátrají, z jakých důvodů vznikla různá kompromisní řešení. Steve Richards sebral dost dokladů o tom, jak politici až do úrovně premiérů britských vlád pod tlakem médií propadají neurózám a obsesím. Snaží se pak neudělat žádnou chybu, tedy nejlépe neudělat vůbec nic. Média vyžadují toleranci, ale sama nejsou příliš tolerantní. 

Tradiční politik ví, s jakými překážkami se jeho činnost setká, a proto se mu vyplatí reformní kroky předstírat. Outsider to ještě neví, a proto slibuje i to, co se nedá splnit. Co zbylo z velkých plánů prezidenta Obamy?

Jiným současným trendem je vzrůstající křehkost koalicí, jejichž programová prohlášení se nakonec podle nekompatibilních partnerů smísí do téměř protichůdného slepence plánů. Mezi vůdčími politiky se ustálí konsenzus říct „Ne“, když určité, byť rozumné opatření navrhuje někdo jiný. Američtí novináři spočítali, že během Obamovy vlády bylo zhruba 500 návrhů, které by mohly prospět americké střední třídě, zablokováno jen proto, že obě hlavní strany stály v nesmiřitelné opozici. Zde se opět musíme vrátit k diagnóze paralýzy moci. Je stále obtížnější vládnout, když se vnější svět mění tak rychle a politické zázemí je zároveň tak nejisté.

Nejcennější na světě je důvěra

Když Hillary Clintonová opustila politickou scénu, začala být vnímána mnohem vstřícněji jako lidská bytost. Británie zažila ještě podivnější příběh u vysoce nepopulárního politika a vystudovaného ekonoma Eda Ballse, který hrál důležitou roli například v britském odmítnutí eura a dalších dalekosáhlých, ale víceméně rozumných krocích britské ekonomiky. Jeho mediální obraz však byl tak zdrcující, že opustil svůj post. Ale pak se stalo, že se jako stárnoucí obtloustlý chlapík přihlásil do televizní taneční soutěže. Lidé ho milovali, a tak postupoval do stále vyšších pater soutěže, a dokonce byl označen za národní bohatství. Podobný osud potkal Williama Haguea, vůdce Konzervativní strany, jenž byl vykreslen jako „mrtvý papoušek“. A donucen vzdát se svého mandátu. Hague začal chodit na lekce hudby a lidé chtěli slyšet jeho hru na piano. Najednou byl tak populární, že mu jeden nevědomý fanoušek řekl, že by byl ideální vůdce Konzervativní strany. Hague zdvořile zaváhal s odpovědí, ale pak řekl, že už to jednou zkusil, a že to moc nefungovalo.

Po teroristických útocích v Paříži na podzim roku 2015 se zvedla popularita Françoise Hollanda z 15 na 35 %. Pojem popularita se do značné míry kryje s výrazem důvěry, ale pak opět rychle klesla. Francouzský prezident toho nemůže mnoho udělat, ale lidé jej v okamžiku ohrožení potřebovali vidět v lepším, tedy pro ně bezpečnějším světle. Když pocit ohrožení zeslábl, Hollandova popularita opět rychle poklesla, a to bez ohledu na to, zda něco dělal. Dokonce byl napůl ironicky navržen měřicí nástroj „swingometr“, který měří, jak rychle se přesune popularita zvoleného vůdce na stranu opozice. Postoj být proti politice se často vtiskne do nálady společnosti. Vyšetřování Tonyho Blaira je dnes považováno spíš za výsledek policejní fantazie, ale když médii probleskla zpráva, že Blair se brání vyšetřování, vypukl nelítostný, avšak nepodložený skandál. Ještě pozoruhodnější je případ v roce 1999 odvolávaného amerického prezidenta Billa Clintona. Clinton byl pronásledován podporovatelem Republikánské strany Kennethem Starrem, který nejprve neúspěšně vyšetřoval údajnou zpronevěru při zadávání státních investic, ale nakonec vzal zavděk aférou s Monikou Lewinskou. O několik let později Starr prohlásil, že lituje toho, co se tehdy stalo, a Clintona označil za nejnadanějšího politika své generace. Nařčení sdílel celý svět, o omluvě se moc nemluvilo.

Aféra opět vyplula při nedávných amerických volbách, kdy Donald Trump potřeboval odvést pozornost od svého chování k ženám, a tak se při veřejné debatě ptal Hillary: „A co Bill Clinton, jak zachází se ženami?“ Přitom Hillary s Monikou určitě žádnou aféru neměla. A vlastně dnes už nikoho nezajímá, že vyšetřování soukromých e-mailů Hillary Clintonové nenašlo žádné vědomé pochybení. Šlo jen o jediné – narušit důvěru k dané osobě.

Přitom politici by občas lhát měli. Kdyby Churchill na počátku války řekl, že není jisté, jak to všechno dopadne, možná by Británie válku prohrála. Podstatné je, že mezi politiky, veřejností a médii zavládla atmosféra vzájemné nedůvěry s chybami na všech stranách. Politik, jemuž nevěříte, nemůže dělat dlouhodobé nepopulární kroky, jako jsou třeba úsporná opatření. Nedostatek vzájemné důvěry, na kterém se podílíme my všichni, představuje velký problém pro společnost. Tak pak ztrácí schopnost řešit problémy, a tím se zachraňovat. Novináři věří tomu, že by politikům měli šlapat na paty, ale už mnohem méně je zastoupen vyrovnávací mechanismus – pokusit se pochopit, co se děje, a být tolerantní k obyčejným lidským chybám.

Shock jock

Abychom porozuměli současné mediální scéně, je zapotřebí znát mechanismus krátkých šokujících sdělení. V sousloví „shock jock“ první slovo pochopitelně znamená šok nebo šokující, to druhé je zkratka slova  diskžokej. Původně to byli lidé, kteří v rádiu pouštěli gramofonové desky a do toho občas pronášeli různé šokující věty a soudy, někdy na hranici vulgarity a osobního napadání. Cílem bylo pobavit a šokovat diváky a pak jim pustit pěknou hudbu.

Trvalo to nějakou dobu, než se systém shock jock propracoval do politiky. Pomohla tomu nové média s jejich krátkými zprávami. Tweety Donalda Trumpa jsou považovány za politickou obdobu shock jocků. Steve Richards dokumentuje celkem nevinný sled událostí, kdy se z běžné odpovědi postupným mediálním přebíráním a zesilováním původní zprávy vyvinula otázka: „Může John Major jako premiér přežít konec týdne?“ Přitom se nic mimořádného nestalo. Šlo jen o mezihru různých mediálních kanálů, které potřebovaly chytlavý titulek. Shock jocky jsou často psychologicky navrženy tak, aby zvyšovaly sledovanost a vytvářely hysterii. Podle reakcí posluchačů a diváků, kteří danou formou zpravodajství začínají být přesyceni, se zdá, že některé informační kanály mohou kvůli této strategii v dlouhodobém měřítku zaniknout, ale některé z nich se nejspíš ještě rozvinou. Nová média, a zejména Twitter jsou pro tento druh politiků darem z nebes, protože pokud napíší vtipný či šokující tweet, lidé jej dál rozešlou, takže zpráva se dostane k velkému množství osob, jež ji vesměs nehodnotí z hlediska pravdivosti, nýbrž zábavy.

Novinář Daniel Dale v roce 2016 přezkoumával kus po kusu Trumpovy tweety a v 560 případech odhalil nepravdivé údaje. Bylo jich až dvacet denně. Trump v této věci dosáhl mimořádného mistrovství. Často tweetoval brzy ráno nebo pozdě v noci, aby se jeho zprávy dostaly do ranního zpravodajství. Pověstné bylo jeho nařčení, že prezident Obama se nenarodil v USA. Poměrně rychle se ukázalo, že to není pravda, takže Trump byl nucen svolat tiskovou konferenci, na níž, jak všichni předpokládali, se omluví. Konference probíhala v Trumpově nedávno renovovaném hotelu a hodinu a půl pokračovala tím, že jej různí lidé chválili. Udělal tím reklamu nejen sobě, ale i hotelu. Pak následovalo Trumpovo „omluvné“ vysvětlení, ve kterém prohlásil, že ono nařčení pochází od Hillary Clintonové, což byla ještě hloupější lež než ta první – a rovněž zabrala, protože Hillary byla mnoha lidmi považována za nedůvěryhodnou. Novináři měli pocit, že mu opět naletěli, takže není divu, že se s nimi nemá rád.

Novináři jsou posedlí vyvážeností, takže když tehdejší prezident Obama varoval Brity, aby neodcházeli z Evropské unie, BBC přizvala celkem neznámého člověka, který zaujímal opačný názor. Objevila se tak sice vyváženost názorů, ovšem význam obou komentářů byl nesrovnatelný. Tradiční politik se médií víceméně obává, protože je hodně precedentů, kdy novináři sami propagují určitou politiku. Nejsou nestranní, nepředkládají holá fakta a nenechají diváka, aby se rozhodl sám. Sami se hlásí nikoliv jen o podíl na informacích, ale také na moci. Situace je díky „protipolitické kultuře“ často namířená proti establishmentu. Někteří politici si v dlouhém proudu slov mluví to své, takže je nutné je usměrnit, ale jindy převládne až zbytečně agresivní chování komentátora, protože podle jeho názoru si politik soucit nezaslouží. Outsideři to mají jednodušší, nemají co ztratit, mohou si říkat, co chtějí, a tím jsou u naštvaného nebo frustrovaného publika stále populárnější.

Co se s tím dá dělat?

Je nutné říct, že tuto situaci vzájemné paralyzující nedůvěry jsme způsobili my všichni. Politici velkých stran, kteří se nestarali o voliče; voliči, kteří se v emocemi přeplněné atmosféře nestarali o fakta, a političtí outsideři, kteří toho i díky podpoře médií uměli využít. Outsider, jenž dosáhl moci, se stává příslušníkem politického establishmentu a zjišťuje, že je ve skutečnosti poměrně bezmocný a že se blíží další volby. Buď se transformuje do běžného politika a ztratí část moci, anebo je jeho pád jen otázkou času. Žijeme nejspíš v přehnané atmosféře, že všechno kolem nás je plné lží, podvodů a korupce, ale řekl bych, že mnoho politiků se ve skutečnosti snaží poměry zlepšit. Množství různých spolků ukazuje, že lidé se chtějí setkávat tváří v tvář, ne si posílat facebookové zprávy. Velké tradiční strany všude na světě mají stejný problém – nemají velké vůdce a výrazné postavy. Neumějí vysvětlovat své postoje ani se propojit se svými voliči, protože někde cestou ztratily kus identity. Ta se dá obnovit a nalézt, pokud se zrovna neřídí výzkumem přelétavého veřejného mínění. A pokud se jím řídí, vnímá to stabilní část voličů jako slabost.

Byl jsem nedávno na školení manažerů a investičních bankéřů jedné velké mezinárodní banky. Vyplynulo z něj, že postavení České republiky se v posledním roce či dvou spíš lepší, protože velká politika funguje v Evropě málokde, ale skutečně důležitý je kvalifikovaný střední manažerský kádr – a ten je u nás většinou na běžné evropské úrovni. V USA, ale i u nás pozoruji, že lidé se stále snaží navzdory poměrům udělat něco dobrého a funkčního. Když mluvím s lidmi z malé komunální politiky, setkávám se s mnohem realističtějším a pozitivnějším světem, než o jakém mě informují mnohá média. Nemalá část společnosti určitě bloudí v „krajině bez pravdy“ a podléhá populistům a outsiderům, ale zbytek je zkušenější a uvážlivější a má tendence vytvářet sítě spojující rozumné a konstruktivní lidi.
 

Hlavní pramen: Steve Richards: The Rise of the Outsiders. How Mainstream Politics Lost Its Way.
314 str. Atlantic Books. 2017.