Podle legendy lýdský král Kroisos požádal delfskou věštkyni o radu, zda má zaútočit na Persii. Orákulum odpovědělo, že pokud Kroisos půjde do války, „zničí velkou říši“. Což se také stalo. Kroisos zaútočil, byl poražen a jeho království se rozpadlo. Tento příběh se nyní možná honí hlavou Vladimiru Putinovi. Není vyloučeno, že Rusko potká stejný osud jako Lýdii.

Věštit rozpad Ruské federace je samozřejmě velmi předčasné. I pokud válku prohraje, nemusí to ohrozit jeho územní celistvost. V jistém smyslu se ale ruská říše již začala rozpadat, totiž ta její neformální část.

První, kdo se vymanil z ruského vlivu, byl Kazachstán. Jeho prezident Kasym-Žomart Tokajev odsoudil ruskou invazi, odmítl uznat separatistické republiky, odmítl od Putina přijmout Řád Alexandra Něvského, a dokonce poslal na Ukrajinu humanitární pomoc. Rusové zuří a považují Tokajeva za nevděčníka. Myslí si totiž, že mu v lednu zachránili krk, když poslali do země vojáky, kteří pomohli potlačit protivládní nepokoje.

Do toho hrozí vypuknout další dvě války. První je konflikt mezi Arménií a Ázerbájdžánem. V roce 2020 Ázerbájdžán porazil Arménii ve druhé válce o Náhorní Karabach. Příměří vyjednané Ruskem a garantované ruskými jednotkami zabránilo Ázerbájdžánu vyhnat Armény z Karabachu úplně. V půlce září zase vypukly ozbrojené střety mezi oběma zeměmi, které si vyžádaly až desítky mrtvých. Po dvou dnech se podařilo vyjednat nejisté příměří.

Podobné střety, které si rovněž vyžádaly desítky mrtvých, vypukly také mezi Tádžikistánem a Kyrgyzstánem. Po třech dnech bojů bylo znovu uzavřeno vrtkavé a porušované příměří.

Všechny tři události mají stejnou příčinu, totiž stažení Ruska. Moskva byla tím, kdo hlídal, aby se bývalé sovětské republiky chovaly slušně a zamrzlé konflikty zase nerozmrzly. Nedělala to čistě z altruistických důvodů, role vrchního rozhodčího v postsovětském prostoru jí dávala moc a prestiž. Se zapojením své armády na Ukrajině již nemá sílu ovlivňovat dění v Asii. Navíc jednotlivé bývalé sovětské republiky se přestávají Kremlu bát. Není náhodou, že šarvátky začaly zrovna v době, kdy probíhala úspěšná ukrajinská protiofenziva.

Rusko má však také vnitřní problémy. Ruský komentátor Ian Matvěv popsal jednu z příčin děsivého stavu ruského vedení války. Podle něj vojsko, které bojuje na Ukrajině, se nedá popsat jako ruská armáda, ve skutečnosti je to několik na sobě nezávislých uskupení, která koordinují své akce jen minimálně. První je žoldnéřská skupina Wagner, která je privilegovaná a může si dělat, co chce. Zároveň je to nejspíše nejlepší bojové uskupení, co Rusové mají.

Pak jsou armády separatistických republik. Ty jsou na žebříčku ruských vojsk nejníže, slouží jako kanónenfutr, mají minimální až nulový výcvik a jsou tvořeny odvedenci. Jejich morálka neexistuje, a navíc odmítají bojovat za Rusko jinde než mimo své území, i když je jim to houby platné a Rusové je nasazují všude možně.

Regulérní ruská armáda na tom není o mnoho lépe než separatisté, ale alespoň má těžkou techniku. Elitní jednotky jako parašutisté a námořní pěchota utrpěly těžké ztráty na začátku války. Regulérní armáda se tak omezuje na dělostřelecké bombardování z dálky a pěchotní útok přenechává ostatním.

Posledním uskupením je Národní garda Ruské federace, Rosgvardija. Ta se zodpovídá přímo Vladimiru Putinovi. Nejde však o regulérní vojsko, ale o pořádkové jednotky, které mají potlačovat protesty v Rusku. Do konfliktu, jako je ten na Ukrajině, se vůbec nehodí. Nemají těžkou techniku a maximálně mohou hlídat týl, ne bojovat v přední linii. Jenže to se přesto stalo.

Je také potřeba zmínit kadyrovce, Čečence, kteří tvoří osobní armádu Ramzana Kadyrova. Oficiálně jsou součástí Rosgvardije, ve skutečností si dělají, co chtějí.

Všechna tyto uskupení se navzájem podezřívají, nechtějí spolupracovat a mají naprosto rozdílné motivace. Matvěv to shrnuje takto: „Pro někoho je válka prací pro peníze a potěšení (wagnerovci), jiní bojují z donucení (separatisté), další netuší, co tam dělají (armáda), a Rosgvardije sice má dobrou motivaci, ale sama o sobě není příliš bojeschopná.“

Pro budoucnost Ruska je rozdělení těchto uskupení velmi nebezpečné. Momentálně totiž v Rusku existují tři osoby, které mají k dispozici soukromé armády. Prvním je Ramzan Kadyrov, druhým Jevgenij Prigožin, majitel wagnerovců, a nakonec Viktor Zolotov, velitel Rosgvardije. Všichni tři jsou věrni Putinovi, díky němu se dostali tam, kde teď jsou. Co když ale Putin přestane být garantem jejich bezpečnosti? Nebo Putin už nebude? Ostří muži se soukromými armádami jsou vždy neštěstí. Rusko si to zažilo již za občanské války, vyprávět by mohla také Čína na začátku dvacátého století v období takzvaných warlordů.

Je předčasné věštit takovou budoucnost Ruské federaci, ale zároveň ji nelze úplně vyloučit.