V polovině osmdesátých let byl nejpopulárnějším černochem v Československu Mireček, postava afrického studenta medicíny z komedie Jak básníci přicházejí o iluze (1984). Z dnešního pohledu by to byla velmi problematická, ba až nepřípustná role, neboť díky svému nespoutanému sexuálnímu apetytu Mireček (měl pro to hezké zdůvodnění, že jedině tak se může soustředit na učení) naplňoval rasistický předsudek o černoších jako o řekněme animálnějších či pudovějších stvořeních. Mireček prostě pořád myslel na sex, přičemž se u toho křenil bílými zuby, čímž vzbuzoval sympatie diváků, kteří na něj pohlíželi jako na milého exota.

Z vlastní zkušenosti vím, že se stereotypem černého nadsamce se tehdy mnoho afrických studentů bez problémů ztotožňovalo a vřele ho přijali za svůj, neboť jednak by na něm neshledali nic špatného (či by se podivili, proč by měli) a zadruhé pověst o jejich sexuální zdatnosti jim získávala řekněme komparativní výhodu na poli pohlavního soutěžení. Bydlel jsem tehdy na koleji střídavě s několika Afričany a nemohu říct, že by si své sexuální pověsti nevážili, ba právě naopak. African sex is the best sex, jak mi říkal s hrdostí v hlase můj spolubydlící Bekele, který to dokazoval zajisté i mnoha činy, a já bych se s ním neodvážil polemizovat. Byly to časy samozřejmě v mnohém primitivní a zaostalé, i když mám pocit, že rasové karty v nich byly rozdány jaksi srozumitelněji. Mezi rasami jsou zkrátka rozdíly, což neznamená, že lidé nemají přistupovat k jiným s vědomím, aspoň teoretickým, že jako lidé jsme si rovni a každý má svou důstojnost. A také své místo: Evropané žijí v Evropě, Afričané v Africe.

Mimochodem, pokud si vzpomínám, tak jediný problém měl ve filmu s Mirečkem folklorně založený student z Moravy Venóš, který se rozčílil, když kreativně založený Štěpán Šafránek oblékl Mirečka v rámci nějaké zábavy do moravského kroje. Venóš se na černocha vrhá s výkřikem, že jde o urážku kroje, neboť kroj si může navléct jen pravověrný Moravan. Dnes bychom řekli, že tady máme co dělat s anticipací obzvlášť nebezpečného jevu, kterému se říká „kulturní apropriace“, tedy přivlastňování si jiné kultury za vlastní: typicky je to tzv. blackface, barvení si bělochů tváře na hnědo, aby se podobali černochům, byť by to třeba měl být Othello – který byl Maur. Problematičnost takové věci by tehdy ovšem nikoho jiného než militanta nejspíš nenapadla, neboť by na tom neshledali nic špatného, běloši, stejně jako černoši. Pohled na černocha v moravském kroji byl prostě komický právě díky své absurditě a grotesknosti. Šlo zajisté o pitomost: černoch v moravském kroji, hrozná legrace, ale tato komičnost kdysi lidem naopak pomáhala překonávat předsudky a skutečnost, že jim konání nějaké jiné kultury připadalo podivné nebo směšné a sami si ho třeba chtěli vyzkoušet (převlékali se na maškarní ples dejme tomu za Hotentota), spíš olamovala hroty, než že by je ostřila: v nějaké maškarní verzi tím lidé opět dávali najevo, že jsme vlastně jaksi všichni nějak stejní. I když tedy tak úplně nejsme.

Nedávno vzbudil značnou pozornost rozhovor s jednou akademičkou, která prohlásila, že také naši obrozenci jsou spoluviníci kolonialismu, toho univerzálního a neodstranitelného hříchu bílého muže (a také ženy?). České země totiž produkovaly barevné korálky (často ovšem pocházely z oblastí, kde žili čeští Němci), které se exportovaly do kolonií, kde s nimi evropské mocnosti „obchodovaly“, respektive je podvodně vyměňovaly za mnohem cennější suroviny, také za kávu, kterou pak čeští vlastenci, třeba Němcová a Havlíček, pili ve vlasteneckých kavárnách, čímž se tedy podíleli na kolonialismu…

Důvody pro evropské sebemrskačství se v naší vznícené době vždy najdou, ale pokud člověk není akademikem a levicovým intelektuálem, musí pro Čechy hledat složitě položky na seznam obžaloby. Češi zajisté nejsou lepší než jiní, ale jako poměrně malý, nevýznamný a především nepříhodně pro účely zaoceánské expanze usazený národ neměli dost příležitostí, aby své touhy podmaňovat barevná etnika, vykořisťovat je a přinášet jim světlo české civilizace příliš uplatnili. Vůbec na střední Evropu včetně Německa, než se k nějakému koloniálnímu dobrodružství rozhoupala, bylo již pozdě a dalo by se možná říci, že ani příliš k nějakému rozhoupávání neměla chuť. Habsburkové si oddechli, že po staletí krvavých bojů pominulo turecké nebezpečí, a pokud jde o Německo, tak tam platil Bismarckův výrok, že jeho mapa Afriky leží v Evropě: když pak na poslední chvíli do toho Německo za Viléma II. šlo, bylo už všechno skoro rozebráno.

Naše seznamování se s Afričany bylo proto dlouho a dlouho zcela skromné, náhodné a jak jen možno povrchní. Jistěže existují fantazie, že třeba Sámo mohl být Semita nebo Syřan (ale ani jedno není typický Afričan), že na Velkou Moravu mohli zabloudit koptští mniši nebo že do Prahy přicházeli arabští či židovští kupci z Andalusie jako onen Ibráhím ibn Jákúb v 10. století, který první napsal o Praze gramotný zápis. Ovšem ti exotičtí kupci sem, jak známo, přicházeli pro otroky z řad slovanského obyvatelstva (chytali je ovšem zase sami Slované), což podle některých autorů mohlo zasít trvalou nedůvěru k dalekým příchozím, tedy tu naši proslulou xenofobii.

Dalo by se tedy říct, že až na úplné výjimky se obyvatelstvo seznamovalo s existencí tmavší rasy jen teoreticky, skrz nejasné představy, jak asi vypadali bibličtí tři králové nebo sv. Mořic čili Mauricius, oblíbený světec a mučedník Karla IV., jenž vlastnil jeho zaručeně pravý meč. Jeho portrét od Mistra Theodorika v karlštejnské kapli sv. Kříže je zřejmě první vyobrazení černocha na našem území a člověka může těšit, že je to vyobrazení veskrze přátelské a přející.

Pak nastává dlouhé období, kdy setkávání s neevropským etnikem znamená pro střední (a také východní) Evropu především velké nebezpečí. Téměř čtyři století útočí s větší či menší intenzitou z jihu osmanská říše, což obraz orientálce přirozeně ovlivní. Afričané, s nimiž se setkávají obyvatelé našeho království jen ve fantaziích, se u nás až do konce 18. století neobjevují jinak než jako kamenné sochy barokních mistrů, nejčastěji jako alegorie divošského kontinentu (viz třeba Brokoffovy sochy v Klášterci nad Ohří), jako svalnatí atlanti nesoucí klenbu portálů (Morzinský palác v Nerudově ulici – Morzinové měli hlavu mouřenína ve znaku), jako pohani, kterým přináší světlo náboženství a vykoupení evropští misionáři. Znalost reálná je vyhrazena maximálně aristokracii či jejímu dvoru, kde se občas nějaký mouřenín či mouřenínka jako kuriozita nebo jako Hofmohren čili dvorní mouřenín objeví. První známější černoch v rámci monarchie byl Angelo Soliman (1721–1796), pozoruhodná osobnost z časů Mozartovy Vídně, vzdělanec a svobodný zednář, kterého do Evropy přivezl český šlechtic Jan Jiří Kristián z Lobkovic a poskytl mu výtečné vzdělání. Soliman byl oblíbencem vídeňského obyvatelstva, kterému se vůbec nelíbilo, že po smrti byla jeho vycpaná kůže vystavena jako exponát, ovšem jako muže z tropického pralesa, tedy v bederní roušce: připomeňme, že před pár lety se mohli občané podívat na desítky z kůží stažených mrtvol na výstavě Human Bodies. Ke cti tehdejších poměrů byl preparát v roce 1806 odstraněn, uschován a v roce 1848 za revoluce shořel. Zasvěceně o tom píše významný historik (a můj učitel na FF UK) s příhodným jménem Eduard Maur.

Pak přichází 19. století, svět se pomalu a dobrodružně otvírá, přičemž temná a nebezpečná Afrika je vlastně až poslední na řadě. Otvírá se samozřejmě pro Evropany, Češi však spíš z dálky přihlížejí, ovšem až do dvou (1872–1879 a 1883–1887) epochálních výprav Emila Holuba, který je podniká veden příkladným idealismem, jejž spojuje s národním zřetelem: kdesi v nitru Afriky je prý dodnes Žižkovo sedlo, Náprstkovy výšiny, Jungmannova pánev. Též v nedotčené a člověkem málo obývané africké krajině Holub sní o možnostech, že by se sem přesídlily tisíce Čechů tísnící se v přelidněné Evropě, a to ku prospěchu svému, ale i divochů, jichž je útlocitnému Holubovi upřímně líto. Jenže Holub hraje jen „druhé housle“, jak se jmenuje životopisný román, který o něm nazval Edvard Valenta. A Češi je v Africe nepřestanou hrát, byť jejich snění o koloniích v Africe (aspoň to Togo mohlo vyjít) zůstane jen snem. Čímž Češi (a s nimi možná i Slováci, kteří by ovem mohli říci, že byli kolonizováni Čechy) přišli o možnost se autenticky nyní rozdírat nad naším podílem na vině bílého muže. Hypoteticky to zajisté možné je a na příslušných katedrách se to zajisté i nadšeně praktikuje.

Tak se Češi ve svých představách o Afričanech a Africe především oddávali fantaziím, jak to na jedné straně reprezentuje slavný obraz modernistické malířky Toyen Ráj černochů z roku 1925, na němž jsou nazí Afričané v pralese zachyceni v idealizované podobě sexuálních hédoniků s eregovanými penisy, jež černošské ženy radostně a s požitkem různě uspokojují, přesně v intencích Mirečkova nadsamectví. A na druhé straně cestopisná výprava mladých idealistů Hanzelky a Zikmunda, kteří svou reportážní knihu nazvali Afrika snů a skutečnosti s vědomím, že realita je vždycky nějak složitější, což neznamená, že k ní není špatné připojit snění. A Čechům opravdu náleželo v historii především jen to druhé.