Vražda slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové přišla do atmosféry, která je i v České republice plná jakéhosi neurotického napětí. Cosi se ve společnosti opravdu jakoby chvěje, ne každý to sice pociťuje bezprostředně, někdo před tím zavírá oči, jiný je má možná až příliš vytřeštěné. V každém případě ta smrt se trefila a zasáhla i Českou republiku v citlivém bodě. Jako by se to stalo u nás. A proč by se to vlastně stát nemohlo?

Zatím víme, že Ján Kuciak byl investigativní novinář, který pracoval na obzvláště nebezpečných případech daňových a dotačních podvodů na východním Slovensku. Měla v nich být účastna italská mafie vyhlášená obzvláštní brutalitou (’Ndrangheta), jejíž činnost se měla dotýkat kruhů blízkých vládnímu hnutí Smer. Šlo tedy nejspíš o specificky slovenský případ (s oním mezinárodním mafiánským zásahem), o konkrétní zločineckou kauzu, která ovšem měla souvislost s evropskou dotační politikou, což v tomto případě neznamená nic jiného, než že mafie pracuje tam, kde jí to poměry umožní.

Kauza byla lokální, slovenská, ale mohla se odehrát i v jiné evropské zemi, ovšem především tam, kde dostatečně nefunguje policie a soudy a kde styl korporátního vládnutí umožňuje napojení a spojení se zločineckými nebo polozločineckými strukturami. Tam, kde vládne mentalita, že podvod je tak trochu součástí národní tradice a projevem šikovnosti, že být u moci je především závazkem k uspokojení spřízněného gangu, a kde se milion eur, vypsaných za informaci vedoucí k dopadení pachatele, přinese na tiskovou konferenci v pytli a za účasti předsedy vlády vystaví na stolku.

Takových zemí je v Evropě docela dost, zda mezi ně patří Česká republika, optimista stále ještě pochybuje, realista to bohužel už spíše připouští. Ale vraťme se k Jánu Kuciakovi. Před týdnem ho v Čechách znal asi jen ten, kdo sleduje Slovensko a jeho případy. I tak si lze snad představit mladého idealisticky založeného muže, který věřil, že jeho práce má smysl a může něčemu dobrému pomoci. Šel do rizika, ale zcela určitě nepomýšlel na to, že ho někdo může zabít. Na Slovensku přes výše řečené přece jen není atmosféra, ve které by se takové hrůzy děly. Byl to excesivní případ, který nemá obdoby, a člověk chce věřit, že výjimečným zůstane: podmínkou toho ovšem je rychlé vyřešení případu a dopadení a potrestání vrahů. Mladé životy to samozřejmě zpět nevrátí, ale jejich blízcí právo na satisfakci mají a té lze dosáhnout jedině dopadením vrahů a těch, kdo je poslali. Napsalo se (tradičně ale hlavně na sociálních sítích) již mnoho o tom, že šlo o útok na novináře a že ohroženi jsou všichni novináři, a tím také demokracie. To se napsat musí, ale je to jen zčásti pravda. Novináři, jejichž zástupcem je třeba autor tohoto článku, by si neměli vsugerovávat, že oni jsou také někým ohroženi a mají se bát o život. To je nesmysl a tomu, kdo to hlásá, doporučujeme klid. Hrozby dokonce nepřicházejí ani od tlachavého místního prezidenta, jehož výstřední vztah k novinářům je součástí jeho mentální anamnézy. Činit z něj nějakého ideového či hypotetického původce toho zločinu je nonsens. Hrozby jsou úplně jiné, nejde v nich o život, ale o jejich věrohodnost, spolehlivost, společenskou a dejme tomu i ekonomickou relevanci. A v této věci jim poměry příznivě nakloněny nejsou a oni se občas chovají tak, že ani není divu. Ale to je jiná věc.

Pokud jde o Jána Kuciaka, ten těmito úzkostmi trpět nemusel. Mohl věřit, že dělá dobrou věc, a jestli ho něco muselo štvát, pak určitě když se setkal s lhostejností a pocitem, že je to všechno nějak jedno, že krást je vlastně normální, že podvádět je běžné, a když se v tom člověk naučí chodit, tak to docela ujde. A tohle přizpůsobení se zlu je to, co hrozí oběma částem bývalého státu, a za sebe bych se neodvážil říct, která z nich je zasažena víc.