Zkráceně řečeno tuzemské zemědělství závisí na domácím počasí, evropských dotacích a globálních trzích. Poslední roky nám ukazují, jak nejisté začíná být evropské počasí a vlastně i evropské dotace v situaci, kdy se o svůj podíl zmenšený brexitem hlásí náklady na bezpečnost či ochranu hranic. Ale jaké jsou výhledy světového potravinového trhu? Máloco na tuto otázku odpoví tak výstižně jako úroda rýže v Číně.

Čína je natolik velká, že když vypadne 10 % domácí produkce, je nutné dovézt potraviny pro víc jak sto milionů lidí – to je zhruba kapacita tří největších exportérů rýže či přibližně množství obilných přebytků všech zemí EU. Čína je dostatečně bohatá, aby toto množství obilovin byla schopná zaplatit, a navíc si pamatuje své tradiční hladomory. Zhruba 87 % čínských voličů požaduje po vládě potravinovou bezpečnost a dostatek pitné a užitkové vody. Zbývajících 13 % jsou buď lidé, kteří se nestarají o budoucnost, anebo jsou natolik bohatí, aby věděli, že se z nedostatku vykoupí. V pozadí čínské mysli navíc visí dávná představa, že panovník je zprostředkovatelem mezi světem lidí a nebeskou sférou, takže je svým způsobem zodpovědný za přírodní a sociální katastrofy. Přicházejí-li příliš často, je zapotřebí panovníka vyměnit. Proto se i čínský prezident musí snažit, aby své lidi nezklamal. Pro toho, kdo má hlad, je rýže důležitější než demokracie.

V současné Evropě máme spíš dojem, že voliči u politiků hledají způsob, jak se nechat korumpovat zvyšováním platů, důchodů či odpouštěním poplatků. Sytá Evropa otázky bezpečnosti redukuje na problém uprchlíků a téměř úplně opomíjí hledisko potravinové a energetické bezpečnosti. Politici je neřeší, protože to na nich skoro nikdo nechce.

Co bychom měli vědět o rýži?

Ještě nedávno jsme o rýži nepotřebovali vědět skoro nic, protože země pěstující rýži byly ekonomicky oddělené od zemí pěstujících obilí, zejména pšenici. Moderní technologie však umožňují podle potřeby a ceny přestavět stroje na nudle či sušenky z rýžové na pšeničnou mouku a naopak. Tím došlo ke globalizaci potravinových rizik, kdy nedostatek rýže v Asii může způsobit odliv pšenice z Evropy. Na rýži je dnes závislá polovina obyvatel planety. Čína je dnes potravinově soběstačná asi z 99,7 %. Přesně se to dá těžko spočítat, protože se obchoduje všemi směry i s potravinovými produkty, nejenom se „zrním“. Je to svým způsobem úžasný výkon a měli bychom být Číně vděčni, protože vysoká domácí produkce stabilizuje světový trh s potravinami. Jenže i cena je vysoká.

Málokdy si uvědomujeme, že plocha zemědělské půdy představuje v Číně jen 14 % celkové rozlohy, zatímco v Evropě je to trojnásobek. Veškerá čínská rýže se při vynikajících výnosech kolem 7 tun na hektar pěstuje na ploše odpovídající Itálii. Nějakých 10 % tohoto území je přitom silně náchylné k suchu a dalších 40 % je mírně či středně náchylné k suchu. U čínské pšenice je situace ještě horší, protože celých 90 % rozlohy leží v oblastech ohrožených suchem. Intenzivně je vysoušením ohrožena celá třetina čínského zemědělství.

Čínská bezpečnostní koncepce považuje za bezpečnou situaci, kdy domácí produkce pokrývá 90–95 % domácí spotřeby, protože zbytek se dá dovézt z čínských farem v zahraničí (údajně se čínští investoři zajímali i o možnost nákupu zemědělské půdy v ČR třeba i formou převzetí některého z velkých českých vlastníků) či koupit nejspíš v Thajsku či Vietnamu.

S příchutí kadmia

Na vypěstování vrchovaté hrsti rýže spotřebujete zhruba vanu vody. Či přesněji: na kilogram rýže je v Číně nutné do úrody investovat 2300 litrů vody. I to je velký úspěch, protože v Indii je produkce rýže oproti Číně poloviční, a ještě se na ni spotřebuje víc vody. Deště nestačí, takže se stále víc vody získává z podzemních zásobníků, které jsou jak v Číně, tak zejména v Indii systematicky přečerpávány. Dnes je nutné vodu odebírat z vrtů o hloubce 80–120 m – a bude hůř, což stojí energii a zvyšuje náklady.

Čínský rýžový úspěch je založen jednak na vyvíjení nových hybridů, které budou odolnější proti suchu, škůdcům, ale i zaplavení monzunovými dešti, jednak Číňané používají nadměrné množství hnojiv. Pět čínských provincií spotřebovává skoro tolik syntetických hnojiv jako celé Spojené státy americké. Některá hnojiva, jako jsou například severoafrické fosfáty, obsahují zvýšená množství kadmia a dalších stopových prvků. Některé z nich však pocházejí i z přírodních zdrojů. Výsledkem je, že zhruba 10 % čínské rýže je natolik kontaminováno, že se o ní hovoří jako o „kadmiové rýži“. Víc jak tři miliony hektarů zemědělské půdy muselo být kvůli kontaminaci opuštěno. Stěží nás uklidní, že skoro celé povodí Indu v Pákistánu je zamořené arzenem a že i Bangladéš má obrovité kontaminační problémy.

Jez dietně

Na každý kilogram masa spotřebujete několik kilogramů obilí. Znamená to, že na výrobu masa je nutné použít nejméně desetkrát víc vody než na kilogram pšenice. Jak Čína bohatne, spotřebovává stále víc masa, až se zřejmě ustálí na úrovni přibližně odpovídající bohaté Jižní Koreji. Indonésané získávají z rýže skoro polovinu denního přísunu kalorií, ale Číňané jen čtvrtinu. Když spočteme nároky na vodu při masitější dietě, tak rychle zjistíme, že Čína přestává být potravinově soběstačná, protože už nemá další rezervy ani ve vodě, ani v půdě. Nové odrůdy nemají o moc větší výnosy, ale jsou odolnější proti nepřízni počasí. Pochopitelně je možné odsolovat mořskou vodu a pokusit se vytvořit izraelský způsob zemědělství, ale je to drahé, protože dva kubíky vody na kilogram rýže stojí o dost víc než rýže samotná. Čínské vládní agentury proto pobízejí obyvatelstvo k méně masité stravě a k většímu používání luskovin, jako je sója. Neumím si představit, že by některé z evropských ministerstev zemědělství apelovalo na své obyvatele, aby si odpustili steaky či řízky a místo nich si uvařili třeba čočku, i když i tato doba zřejmě pomalu přichází a projevuje se zaváděním vegetariánských dní. V každém případě si myslím, že kdo se naučí jíst víc tradičního hrachu a čočky či pokrmů ze sóje a fazolí, neprohloupí.

Cenové šoky

Někdy po roce 2004 začali experti varovat před možností cenových potravinových šoků. S výjimkou let před nástupem arabského jara se naštěstí příliš neprojevovaly, ale nelze nevidět, že se pomalu přesouváme z období mírného přebytku potravin do období mírného nedostatku. Už jen z toho důvodu, že nás je čím dál víc, počasí je extrémnější a zemědělské půdy ubývá. Na druhou stranu se zlepšují technologie a zavádějí se nové odrůdy. Evropa je pravděpodobně blízko vrcholu produkční kapacity, ale v Africe či Indii jsou možné mnohem větší výnosy. Globální situace je však stále víc napjatá; to, že ji tak nevnímáme, je jen důkazem evropského bohatství.

V Evropě, Číně i Africe se počet obyvatel žijících ve městech rychle posouvá z nějakých 50 % populace na 60 % a tito lidé jsou potravinově silně zranitelní. Za druhé světové války mohli hladoví Češi vyrážet kvůli potravinám k příbuzným na venkov, ale kdo je dneska, a to třeba i v Africe, má? Sociologové upozorňují, že neklidná společnost může rychle podlehnout potravinové panice, skoupit dosažitelné potraviny a tím ještě výš vyšroubovat ceny. Studium předcházejících cenových šoků ukazuje, že po čase se ceny vracejí na úroveň o něco vyšší než před krizí, ale u potravin to trvá nejméně rok, který může být pro chudé rodiny tak krušný, že je nutné zavést poukázky na státem dotované potraviny.

Jaký vliv má čínská rýže na ceny domácích potravin? Zatím pravděpodobně nevelký, ale pokud dojde k propadu produkce čínské rýže o víc než 15 %, tak se světové trhy mohou zakymácet. Číňané mohou dovézt zhruba 10 % scházející produkce rýže z okolních zemí, ale není to úplně jisté, protože sucho v jižních provinciích by nejspíš postihlo i Thajsko a Vietnam. Další množství by Čína pravděpodobně snadno získala z amerických, kanadských a ruských přebytků obilí. Už kvůli proměňujícímu se počasí je však jakákoli předpověď obtížná. Nastupující fáze takzvané dlouhodobé pacifické oscilace (PDO – Pacific Decadal Oscillation) by měla přinést víc vláhy na vysychající sever a méně dešťů do subtropické části jihovýchodní Asie, ale co to bude znamenat pro asijské zemědělství, pořádně nevíme. V každém případě se jak pozitivní, tak negativní srážkové změny projeví nejenom v Číně, ale hned u třetiny lidstva.

Nechci na tomto místě varovat či volit alarmistický tón, ale spíš upozornit, že půda a potraviny jsou ještě mnohem větší bohatství a jistota, než jsme si v uplynulých nejméně padesáti letech mysleli. Z hlediska běžné domácnosti, školních kuchyní a závodního stravování je nutné podchytit přicházející trend občasných vegetariánských jídel, i když to většinu dětí ani dospělých nebaví. Adaptace na klimatickou změnu možná začíná ve vlastní kuchyni.